Temná krev VI.díl

VI. Silverio.
Oktavius upřel své zraky do temného otvoru, dusot nohou zaduněl chodbou a posupný smích se rozlehl katakombami. Zděšeně se otočil, do dveří skočila přihrbená postava a žabími skoky přeběhla sál. Ďábel! napadlo Oktavia v okamžiku. Zrůdná postava se k němu přibližovala, ale když pohlédl vetřelci do tváře, viděl v ní pokřivené, ale přece jen rysy člověka. Kreatura prskala něco, čemu nerozuměl, z její blízkosti se šířil pronikavý pach štěnic. Oktavius přemožen hnusem ustupoval ke stěně, ďáblův zmetek vyskočil do výšky a hrábl po Octaviovi odporně chlupatýma rukama, ten couvl a sáhl pro dýku ukrytou v záhybu kutny.......
„Mnich! Tady! Jak nevýslovná potupa!“ Kryštofův hlas zněl jako žabí skřeky, rozběhl se ke zdi a vyběhl po její hladké ploše až ke stropu jako gigantický hmyz, odrazil se a s napřaženýma rukama se vrhl na Oktavia. Mnich uskočil, jeho dýka švihla vzduchem a Kryštof zavřískl, přes ohyzdný obličej se mu táhl krvavý šrám.
„Kutno! Pojdi, nevítaný!“ Chvíli kroužili kolem sebe, udýchaní a ve střehu, Oktavius zaútočil, opsal dýkou dlouhý oblouk a Kryštof padl k zemi, aby se vyhnul lesklému ostří, vyprskl kletbu a opět vyrazil, dlouhýma rukama podtrhl Octaviovy nohy. Váleli se po podlaze v němém sevření, Oktavius s přemáháním udeřil čelem do té rozšklebené tváře a Kryštofův stisk povolil, mnich neváhal. Zabodl čepel přímo do ruky, jež ho svírala. Kryštof zaječel bolestí a jeho hlas se rozlehl katakombami, trhl paží a dýka vyletěla obloukem. Dopadla na dlaždice k Jackovým nohám. Přilákán hlukem souboje, stál Jack mezi dveřmi a Kryštofův jekot mu trhal uši. Měl toho zmetka právě dost. Jen pohled na něj mu obracel žaludek, přesto věděl, že přišel pomoci právě jemu. Zaklel. Ti dva se váleli po zemi, pokoušejíce se zardousit jeden druhého. Jack vyrazil ze stínu tak rychle, že se mu okolní svět rozmázl ve šmouhu a zahlédl ostří dýky odrážející světlo lampy. Chtěl ji sebrat, ale náhle se zastavil, nedokázal se jí ani dotknout. Proč? Rostla v něm úzkost, strach, Jack the Ripper cítil strach z obyčejné dýky!? Z hrdla se mu vydral podivný, zvířecí výkřik, zlostně sáhl do pouzdra a v mžiku hodil po mnichovi svůj nůž. Zasáhl ho přímo do pravé ruky, mnich vykřikl, pustil Kryštofův krk a zlostně pozoroval, jak skrček utekl do kouta a zkroutil se tam na zem. Octavius vstal a těkal očima po místnosti, bolest mu projížděla celou paží, bílý rukáv ztěžkl a nasákl další krví, mnich silně krvácel. S otazníky v očích vzhlédl k tomu, jež ho teprve před chvílí zachránil před jistou smrtí a teď mu probodl ruku nožem. Jack stál a nehýbal se.
„Můžeš mi říct, příteli,“ hles mnich omámeně k Jackovi, „jaké je tvé ctěné jméno?“
Jack se zarazil a nevěděl co odpovědět, v jeho mysli se zatáhla těžká clona a zmatené myšlenky těkaly jedna přes druhou. Zapotácel se, jeho ruce se zachytily okraje rakve a křečovitě ji sevřely, prudký třes projel jeho tělem a jako by se náhle probral ze snu. Už věděl, co říci.
„Jsem Ripper, pán ostrých čepelí.“ Jackův hlas zněl jako z hlubokého hrobu, pootevřel ústa a Oktavius spatřil bílé tesáky, připravené zahryznout se mu do těla. Upír!
Octaviovy oči fanaticky zaplály, podivně se zasmál a vykřikl jakási slova. Cosi Jackem otřáslo, obrovskou silou ho to zabořilo na několik čísel palců do kamenné stěny, otřesen se pokoušel postavit na nohy, zatímco Kryštof, vyzdvižen až ke stropu, dopadl tvrdě na šedou dlažbu. Zakňučel bolestí, neschopen pohybu jen koulel očima, roztažený na zemi jako žába. Oktavius se vrhl k východu.
Místnost zalitá černým světlem obřadních svící se naplnila těžkou vůní bylin a střelného prachu. Lilia věděla, že právě odér této látky přivábí Silveria, vždyť jí sám o něm kdysi vyprávěl.
„Je to staré čínské tajemství.“ Bylo. Teď už ho zná celá Evropa i Nový svět. Na Joshově bledé, nahé hrudi vyskočily první kapky potu. Jed se dostal do své druhé fáze. Lilia kývla na Eliziu a ta zapálila třináctou obřadní svíci. Její světlo se připojilo k ostatním a vytvořilo temný kruh.
Lilia vystoupila za oltářem, v dlouhých šatech z červeného saténu a neviditelní hráči udeřili do svých bubnů, v jejich rytmu kráčela Lilia k oltáři, před sebou svírala dlouhou, vlnitou dýku. Bubny zavířily. Lilia zdvihla ruce nad hlavu a její rty počaly neslyšně odříkávát nějakou modlitbu, starou Modlitbu pro návrat milovaného spojenou s Modlitbou zmrtvýchvstání, další slova si Lilia přidávala sama. Elizia se dala do zpěvu, jejím úkolem bylo otevřít bránu do třetích světů a umožnit duši sestoupit k tělu oběti, aby ji pak Lilia otevřela u srdce a dovolila tak démonu převzít nové tělo. Jednotlivá slova slitá v jedno, v nepřetržitém rytmu vykřikovaná jména všech ďáblů, bez jediného nadechnutí.
„ASTAROTADAMAMMANDADIELPUTONPURPURONDIRANXCELMACIS METTONARDONLARDONASSONCATULONHEX NOMINADABOTIBAI!“
Kdesi v dáli zděšeně zavyl pes a nad nimi zarachotil zvuk hromu. Bubny jej přehlušily stupňující se vlnou úderů. V jejich víření se Lilia začala svlékat, tančila před mramorovým polomrtvým tělem a nad černým oltářem odhazovala kusy rudé látky, rafinovaně aranžované kolem jejího dokonalého těla, bledá pleť a temné hroty jejích ňader, bělost vyholeného klína zasvítila mezi žlutými plameny.
Octavius zalapal po dechu, už od začátku stál skrytý za prahem dveří, nemohl vstoupit dovnitř! Ztělesnění všech zhýralých snů, které ho trýznily v nekonečném celibátu se před ním svíjelo v nestoudném tanci a ukazovalo vše, na co kdy pomyslel jen s hanbou a strachem ve skrytu své duše. Krásná černovláska se soustředěným výrazem vztahovala ruce ke své oběti a chladnými dlaněmi přejížděla po jejím těle, stírajíc z její pokožky ještě ledovější pot.
Jack chvátal tmavou chodbou.
„Přijď!!!“ vykřikla Elizia. „Ty který jsi propadl do hlubin, přijď!!!!“ Otáčela se kolem své osy v extázi, čas pro ni ztratil hodnotu.
„SILVERIO!!! Přijď!!!“ křičela stále dokola a Lilia se k ní přidala.
Jack zaslehl bubny a výkřiky, na konci chodby zahlédl postavu v kdysi bělavé kutně.
Venku se zablesklo, tak silně, až bílý jas pronikl nejtenčími spáry mezi kamennými zdmi a úder hromu otřásl celým domem, rezonoval ohlušující ozvěnou a ze stropu se zřítil první balvan.......
„PŘIJĎ!!! Můj synu! Má lásko!“ ječela Elizia stále silněji, rvala si své krásné vlasy a v šíleném tanci ze sebe strhávala šaty. „Má lásko!“ opakovala po ní Lilia. Oktavius zůstal jako omámený, nedokázal odtrhnout své zraky od ďábelského reje. Úder do týla ho srazil na kolena. Jack stál nad ním se zaťatými pěstmi.
MÁ LÁSKO!!!“ udeřilo ho do uší.......?! Jack vytřeštil oči.
„MÁ LÁSKO!!!“ křičela jeho krvavá milenka.
Má lásko.... Což není ON její láska? Není? NENÍ ?!!!
V Octaviových očích se mísil zmatek se vzrušením. Musel tu scénu zřít až do konce, musel! Vrhl se proti Jackovi, aby ho odstrčil, ten se však proti němu otočil s podivně kamennou tváří. V očích měl výraz šílenství.
„Má lásko...“ neslo se jakoby zpoza k Jackovým uším. Má lásko.......
V jeho ruce se zableskl nůž. Úplně stejný, jako se před chvíli mnichovi zabodl do ruky, široká čepel s ostrými zuby u rukojeti, řeznický nůž. Když se Jack rozpřáhl, Octavius se rozeběhl a pod jeho paží se prosmykl do sálu.
Kamenná deska na stropě praskla a kvádry padaly s rachotem dolů, dům se hroutil do své podstaty a mezi vířícím prachem uviděla Lilia tvář. Tvář, kterou vídala ve snech, tvář muže, kterého kdysi milovala víc než sama sebe. Silverio. Teď vypadal jinak. Sešklebený obličej s vyceněnými zuby jí ničím nepřipomínal chvíle lásky v jeho náručí. Věděla proč. Ten, kdo měl umírat pod ostřím její dýky, ležel na katafalku a nehnutě upíral prázdné oči na démona. Náhle měla jasno. Nikdy by ho nedokázala zabít. Nikdo se mu nedokázal vyrovnat, ani Silverio, noci bez Joshe by pro ni byly umírání za živa. Už ale nemůže přestat, nesmí, tak dlouho na tu chvíli čekala… Nebo snad ano?
Zvedla dýku ještě výš a zavřela oči, přichystaná bodnout mezi Joshova žebra.
„Přijď, vstup do svého nového těla!“ chraptěla matka, démon se snášel níž a bezprsté končetiny vztahoval k oběti. Najednou se prudce ohlédla a spatřila Octavia, jak klopýtá směrem k nim.
Nebylo cesty zpět, musel dohrát svou roli. Svíral v rukou čarodějný grimoár, prsty zbledlými křečí a vykročil k nahé nevěstě ďáblově.
Vysoká postava v potrhaných černých šatech a s rozcuchanými vlasy mu zastoupila cestu. Elizia stála před ním a pobaveně se ušklíbla. Mnich otevřel ústa, ale v příští vteřině se válel na zemi, ochromen a bezmocný. Mohl se jen dívat.
„Zahrával jsi si s ohněm, hlupáku,“ řekla tiše s pohrdáním a upřela pohled na grimoár, který mnich stále držel v ruce. „Zajímavá věc v prackách bílé kutny.“
Napřáhla prst s černě nalakovaným drápem a z knihy se začalo kouřit, svíral ji v ruce a nemohl se pustit, žár vzrůstal a Oktavius zaječel. Plamen mu sežehl kůži, naskákané puchýře v mžiku praskly a z mnichových dlaní se vyřinula krev. Vřískal a válel se po zemi, dokud černé desky celé nezuhelnatěly a ze stránek psaných krví zůstal jen šedý popel. Oheň přeskočil a lačně polykal vlákna Octaviovy kutny, hltal je i s jeho kůží a masem, požíral ho zaživa jako čarodějnici, svíjející se na hranici.
Oktavius se zmítal na podlaze, jeho tělo se změnilo v živoucí pochodeň, oheň zasyčel spáleným tukem a Oktavius se zhroutil k zemi, zčernalé torzo překročilo práh smrti, už mrtvé a přesto vřeštící, s prázdnými očními důlky. Pach spáleniny zaplavil kryptu.
„Pokračuj!“ vzkřikla Matka na Liliu. Oheň přeskočil a radostně zajiskřil, když objevil misku se střelným prachem.
„POKRAČUJ!“ zaječela Elizia znovu. Prach vybuchl, třaskavý zvuk zalehl uši, strop se propadl a vedle Liliy se roztříštil kamenný kvádr.
„Pokračuj!“ zařvala Matka výhružně. Výbuch roztrhal stěnu krypty a prach opět explodoval.
„Ne!“ zajíkla se Lilia, odhodila svou dýku a vzala Joshovo probouzející se tělo za ramena. Rychle ho stáhla z kataflku, Silveriův duch kroužil nad ním. V kouři a prachu.
V samém středu pekla!
„Lilio!“ zasténal Silverio a další balvan se zřítil z klenby. „Jak jsi jen mohla. Podvedla jsi mě! Zabij ho!!! Hned!!! Nesmíš mě odvrhnout, budu ztracen navěky. Lilio, zabij ho a řekni miluji tě!!!! Musíš to říci!“ Vichr se zvedl a kvílel mezi sloupy, bortícími se na kamennou dlažbu.
„Ne!“
„Lilith!“ ozval se najednou něžně, něco ji přinutilo se otočit. Tvář vysoko nad ní už se nešklebila, snažila se usmát a zněžnět, skrýt obrovské zuby a zlostné vrásky kolem očí.
„Lilith...“ zaskučel Silverio zoufale, jeho hlas nakřápl a už nebyl tak jemný, Lilia stála a kolem ní padaly balvany. Lilith…Tak jí říkal jenom on…
Pohyb u jejích nohou ji vzpamatoval, Josh se pokusil postavit, ale sebemenší pohyb mu činil bolesti. Úzkostně se na něj podívala a pak obrátila oči opět k…
Silveriův výraz byl šílený, monstrózní, hrůzný, odporný, smrtící....
„NE!!!“ raději bude mrtvá, než snášet dotek něčeho tak odporného. Strop praskl a zřítil se na zem.
„Utíkejte!!“
Prchali bortícími se chodbami a za nimi zůstal upálený Oktavius a rozpadající se duch zoufale křičícího Silveria.
„Vrať se, vrať se ty prokletá děvko!!!!!“
Běžela chodbou, zděšená a bez dechu, za sebou táhla potácejícího se Joshe. Zahnula za roh a narazila do něčeho měkkého, omotalo se jí to kolem krku a skoro se uškrtila, puch který ji udeřil do nosu se nedal zaměnit s ničím. Napřáhla ruku a zlostně trhla, osvobodila se z toho páchnoucího obojku. Jack stál u stěny a smál se. Šíleným smíchem a s s leskem v očích rozvěšoval Kryštofova střeva po chodbách, bylo tak úžasné vidět výraz toho tlustého idiota, když do něj nořil svůj nůž.....
Úder blesku rozčísl střechu a stěny se zhroutily, ďáblův dům hořel. Prchali chodbami a skomírající Silveriův hlas utichal v hloubi labyrintu. Jack rozrazil těžké dveře, které se před ním objevily. Venku byla tma a z ulice se ozval ječivý zvuk hasičské trubky. „Hoří, hoří!!!“
Oheň vystřelil svou chamtivou ruku z katakomb a zachvátil závěsy na oknech, Lilia lomcovala s klikou, rozpálenou žárem, ať už jsou pryč!!!
„Ano!“ vykřikla vítězně, když zámek povolil, výbuch otřásl celým domem a ze stropu se zřítil trám. Přímo za ni…
„Ne! Jacku! Ne!!!“ zavřískala Elizia, nohy jejího miláčka byly rozdrceny pod obrovským kvádrem, uvězněný Jack ležel na zádech a křičel bolestí.
Oheň přeskočil na větve stromu a kaštanová alej se proměnila v ohnivou bránu. Byli v pasti, jediné, co snad ještě nechytlo, byly dveře.
„Poběž!“ zařvala Lilia, věděla, že může Jacka vyprostit během několika vteřin, ale Josh byl přednější. Podebrala ho v podpaží a vytáhla na čerstvý vzduch, a dál, krůček po krůčku štěrkovou cestou, její okraje zářily rudě…

„Jacku, ne....“ hlesla Elizia a pohladila ho po bledé tváři. „Vydrž, dostanu tě odsud.“ Pokusila se pohnout s trámem, ale její magická síla byla při obřadu takřka vyčerpána. „Nejde to,“ vzlykla.
„Utíkej,“ zasípal tiše Jack. „Utíkej, má krvavá krásko.“ Tohle si nepředstavoval ani při těch nejdivočejších snech, dejte mu někdo štětec a plátno, hned by začal malovat…
Elizia se mírně usmála, sklonila hlavu a políbila ho. . Hasiči zastavili svůj vůz a naléhavé hlasy se rozléhaly mezi praskáním ohně, Dveře se rozhořely a okna se s řinčením vysypala pod žárem ohně. Chaos náhle ustal a udivené zraky mužů ztrnule zíraly hořícími otvory.. Na dvojici, která se líbala, i když jejich šaty už dávno vzplály, i když už pomalu lehli popelem…

Epilog

Nevěděla, co dělal venku ten kočár s černými záclonkami. Kočí ale rozhodně nechtěl čekat na svého pána a ochotně se rozjel, když mu přiložila svůj ostrý dráp na hrdlo. Seděla teď na sametem potažené lavici a pevně k sobě tiskla Joshovo chladné tělo.
Odvrátila hlavu od jeho vlasů a přes černou krajku v okně ji v očích zapálilo, když se podívala na velkou oranžovou pochodeň několik set metrů od ní......
Tma rychle prořídla a za obzorem se začalo drát slunce.

KONEC