Setkání

Jo, jasně. A pak mě políbíš, ne?
No to si teda piš. Teda jestli tě poznám.
Nedělej si srandu, vždyť bydlíš půl republiky daleko.
Možná bydlím, ale to přece není překážka.
Blbost. Tohle se stává jen ve filmech.
Vážně to udělám. Omluvím se ve škole, nasednu na nejbližší autobus a pojedu k tobě.
Pomalu ani nevíš, kde bydlím. A ve škole budou chtít vysvětlení, tohle se dělá jen v americkejch seriálech. Nemysli, že bys jenom tak vyváz ze spárů učitelů.
Ale jo. Nema problema. Jenom se pak nelekni, až se otočíš a jeden perfektní, sympatický kluk ti vlepí pusu.
No jo, sympatický, sportovní typ, jako kdyby všechno, co mi píšeš, byla pravda.
Ale to je!
No to teda není, já ti taky lžu. Hele: Nemám 169 cm, ale 159. A nosím brejle.
To je možný, ale já za tebou stejně pojedu.
Ztratíš se. Jako ses ztratil na exkurzi v Praze, když ti bylo osm.
Jak si to pamatuješ?
Byla to první historka, kterou jsi mi vyprávěl.
Aha. Tak to, až za tebou přijedu, ti dám velkou kopretinu.
Kopretinu?
Nemysli si, že jsem zapomněl, že jsi o tom vždycky snila.
Šššš!
Ale jo. Přijde krásný kluk a kopretinou ti pohladí víčka, aby ti ji pak vtiskl do rukou…
Ticho už! Že já ti to říkala!
Hahaha, a podívá se ti zhluboka do očí…
Dost! Já odcházím!
A potom se oba usmějete…
Tak teda nazdar!


Tereza rázně klikla na tlačítko “odejít z místnosti“ a odhlásila se z počítače. Předplatila si v kavárně další hodiny, přehodila si brašnu přes rameno a otevřela dveře na ulici. Tvář jí ovanul mrazivý větřík, ráno bývá zima a šero. Nasála ledový vzduch a vydechla velký oblak páry, aby se konečně rozešla směrem ke škole.

„Takže máš kluka?“ dotírala na ni Lucka po vyučování před budovou školy.
„Nemám!“ vykřikla Tereza rozčileně, „Nemám a nemám! Je to něco jako kámoš.“
„Takže MÁŠ kluka ?!“
„Ježíšku nemám! Je to něco jako vrba, sestra, kamarád a kluk dohromady.“
„Takže m…“
„Já tě praštim!“
„A už si ho viděla?“
„Ne, v tom je to kouzlo, chápeš?“
„A ví aspoň, jak vypadáš?“
„No, svým způsobem. Ví, jaký mám vlasy, jaký mám voči, jakou nosím aktovku a že mám brejle. Že mám malou pihu na spánku a nehty s francouzskou manikůrou…“ Terka obrátila oči v sloup a vzpomínala, co všechno mu o sobě ještě řekla nebo nechtěně utrousila v rozhovoru. „Že mám malou jizvu nad loktem, že mi vodrůstaj melíry, že teďka furt nosim kapsáče a že…že…že mám ráda zmrzlinu.“
„No to je na tobě fakt poznat na první pohled,“ utrousila ironicky Lucka.
„Hmm,“ zamručela vážně Terka a zaklepala si na trochu oblejší stehna. „Proč asi nosím ty kapsáče?“

Mezi dívkami na rohu ulice prošel nějaký kluk.
„Wau, vidělas ho?“ zavrněla jedna a hodila obdivný pohled po odcházejícím.

„A ty víš, jak vypadá?“
„No, svým způsobem.“
„Svým způsobem!“
„Má prej normální krátký hnědý vlasy a voříškový oči a není moc vysokej.“
„Ááá?“ protáhla zvědavě Lucka.
„No, teprv se učí na skejtu, umí to s kompama a nejde mu matika a čeština.“
„Samý klady, ne?“

„Tý bláho, co to bylo za týpka?“ ozvalo se na rohu gymnázia.
„Nevim čéče, toho neznám.“ odpověděl mu jiný hlas, kterému překážela v mluvení cigareta v ústech.

„A jak jako mezi váma?“
„No….. Už dvakrát sem byla v kavárně až do zavíračky, tak sme se do toho zažrali. Dokáže úžasně vyprávět a já se vždycky válím smíchy.“
„No to je úžo!“
„Že jo? Je úžasnej optimista a tak.“
„A vyznali ste si lásku?“
„Ale ne, to tak nějak neprobíráme. Prostě, prostě si pořád povídáme, svěřujeme se, radíme si a tak. Na tohle zatím moc řeč nepřišla, i když…“

„Já ho tak miluju,“ vzdychala si zrovna kamarádkám Aneta, Lucčina a Terezina spolužačka, když kolem ní někdo prošel.
„Ježiš ten byl boží! Právě sem se zamilovala!“
„Aneto, máš kluka!“

„I kdýýž…?“ vzkřikla vítězně Lucka.
„No, několikrát přišlo na takovou… intimní konverzaci. Dokáže bejt prostě… takovej něžnej, víš? Nevim, jak je na tom von, ale já ho asi…“

V tu chvíli jí něčí ruka jemně otočila dozadu.

„Mi…“

Na setinu vteřiny se její pohled střetl s hlubokýma hnědýma očima, pak už měla obličej neznámého tak blízko, že se dotýkali nosy.

„luju…“

Nemohla tomu uvěřit, ale když přitiskl svá ústa na její, vůbec se nebránila. Omámeně přivřela oči, po chvíli jejich rty splynuly v jedno. Kluk s oříškovými vlasy tak akorát nad límeček košile od ní za několik dlouhých vteřin oddálil obličej a beze slova vytáhl kopretinu, jejíž jemnými okvětními lístky pohladil její oční víčka a rty, aby jí bělostnou květinu vtiskl do rozechvělých dlaní....


Obrazovka počítače se Terce odrážela od očí.
Tak jakej byl včerejšek?
Ale, bižulářka mě zas vytáhla před tabuli. Je to děsná mrcha.
Já vim, je na tebe zasedlá.
Hm. Měla sem štěstí, dostala sem trojec.
Tak to máš ještě dobrý. Já mám bajli z matiky.
Další?
No, mě ty čísla prostě nejdou do hlavy. Přitom by to každej počítal, když dělám s kompama…
Co ty otčímovy stránky, co na nich děláš?
Vyvíjej se dobře, otčím je nadšenej, že prej se přimluví u mamky na zvýšení kapesnýho.
No tak to se máš, ne?
Ale zas tak růžový to není. Předevčírem přijel můj pravej táta na návštěvu a mamka z toho byla děsně rozhozená.
No nepovídej. Ale hlavně, že je ta krize už dávno za váma. To náš fotr zas vyváděl, měls to vidět.
Jo? Povídej…..