Příhody z parautopijské federace

Para -Utopia – příběhy z Modro-červené Federace. Bylo nebylo, spíše nebylo, ale ani to není jisté. V jedné zemi, ve velmi vzdálené galaxii a ve velmi vzdáleném čase si vesmírem plula jedna planetka. Na této planetce bylo 99,9% povrchu vyhrazeno pro vodu. Na maličkém ostrůvku o rozloze 78 865 km2 se nacházel stát zvaný Para – Utopia. Žilo v něm na 10 330 000 občanů, z toho 80% modrých a 20% červených. Modří občané žili převážně v západní časti země, která byla velmi hospodářsky vyspělá. HDP na hlavu bylo v této části země přibližně 25 690 Kč ( Koláč = měnová jednotka země ). Této části se říkalo Západ. Hlavním městem Západu bylo město „Zděná ulice“ ( Wall Street ), město plné bank, burz, pojišťoven, letišť a jiných domů. Červení občané žili v jihovýchodní části země, která byla převážně zemědělskou oblastí. Krom jiných se zde pěstovali slívy, meruňky, třešně, vinná réva a jiné „chlast-dělající“ plodiny. Tato oblast nebyla tak hospodářsky vyspělá, ale zato zde „všem patřilo vše a nikomu nic.“ HDP zde byl 2100 Kč ( Koláč = měnová jednotka země ). Této části se říkalo Východ a jejím hlavním městem bylo město „Petrův Hrad“, město plné Lidových domů, Náměstí lidu a město Velké rEvoluce. Příběh první: Tenoristé v akci Para – Utopia byla šťastnou zemí, nikdo se zde nehádal, všichni se měli rádi, a aby si dokázali svou náklonnost, vybudovali mezi sebou zeď ze železa a betonu. Všichni jí svorně říkali Železná vOpona. Ve zdi byli díry, neboli „čekpojnty“, kterými procházeli lidé či projížděla auta a vlaky z Východu na Západ a obráceně. Věční vládci těch zemí – Pepa Buržóst a Vladík Komanč – se spolu střetávali na důležitých jednáních na „čekpojntu Čárlí“, každý seděl na židli a jednací stůl byl přesně na Dělící Čáře jež byla hranicí mezi Západem a Východem. Při jednom takovém jednání se však objevili „Tenoristi“, což byla organizace, která nesouhlasila ani s Modrými, a ani s Červenými. Říkali si žlutí. Jejich vůdce nesl jméno Bin – Ládík – du - Pavvarotti. Vladík Komanč zrovinka pozvedal svou sklenici s Meruňkovou šťávou-70%, když se ozvala ústřední píseň ze svatby Velkého Figára. Sklenice pukla a obsah skončil na jednacím stole, který začala ona tekutina rozpouštět. Objevil se Bin – Ládík – du –Pavvarotti s Nebezpečným Megafonem – AK47. „Ani hnout, nebo spustím.“, zahrozil. Pepa Buržóst však řekl: „Co blbneš Ládíku, my tady jednáme, to nemóžeš sem takhle vpadnót. Musíme projednat stavbu vOpéry.“ „No a právě proto jsem zde. Chci tam zpívat.“ „Cože, tvé békání by všicky diváky vodneslo. Vždyť sa to nedá poslóchat, no tak dé si říct.“ Vládík Komanč však pravil: „Hele ty –du- Pavvarotti, nesceš sa napiť? Mám dobrá slivhovnica, ta sa nám letós povédla. A nebo ti móžu nalét Becherovo překvapení? No nesceš?“ Bin Ládík však zaníceně odpověděl: „Provinili jste proti Velkému PoRánu, a protože Bůh mele příliš pomalu, jsem zde já. Budu ve vOpéře.“ „No to teda tě pHic“, řekl zklamaně Pepa Buržóst. Para – Utopia nezná násilí, a proto nakonec dostal Bin – Ládík –du- Pavvarotti možnost zpívat a to v přímém přenosu. Rozhlasová stanice BíBíSí jeho zpěv dokonce uvedla v hlavním vysílacím čase – 4.15hod ráno. Horší to bylo už s těmi ve vOpéře. Lékaři, a zvláště ti na ušním museli pracovat přesčas. Nakonec však nikdo nebyl trvale postižen. „Tenoristi“ to slavili jako velké vítězství. Alí – mek-de- Cihla, hlavní sponzor soutěže Ham! – mas(o), magnát prodávající vepřové, se v BíBíSí vyjádřil slovy: „Modří a Červení budou muset naše Žluté uznat, jako rovnocenné partnery při rozkrádání – pardon sestavování – federálního rozpočtu.“ A tak od té doby je v Para – Utopii 79,9999% Modrých, 19,9999% Červených a 0,0002% Žlutých. Ve federálním parlamentu tedy žlutí měli právo na 0,0002 křesla. Takže zůstalo, alespoň v politické rovině, vše při starém. Příběh druhý: Vincek Slíva a Jožo Meruňka „Tož bylo Vám to takhle jednou po ňáký najtpárty v sousední vesnici, ležel som na kanapi a jukál na strop, když v tom…“ Ve vesnici zvané Boží Valdík, známé také pod jménem Gottwaldov, se nacházela největší továrna na proslulý chlast – Slivčák. Nápoj jež se získával z těch modrých plodů na švestkách. Když se ony plody – slívy – očesali, tak se vhodily do kádě, kde se za přítomnosti kvasinek začali dít „zajímavé“ věci. Až to dokvasilo na úroveň alkoholu kolem 11-12%, tak kvasinky odumřely. Ještě se to muselo přečistit a vznikl Slivčák. Vincek Slíva tam pracoval jako „Koštmajster“, i když v jeho podání se jednalo zdaleka o odlišnou činnost než o „pouhé“ koštování. Směnu co směnu se ožrál, ožralé potem chodíl dom a dělal vyrvál. Jako jeho bývalá manželka, Vám to možu dosvědčit. A tak to šlo den co den, snad celých dvacet let. Ale pak se stalo… „Tož jak som tak ležel na tom kanapi, tak mě napadlo, že bych sa mohol ožhrat víc, kdybych do slivčáku přilél líh. Byla zrovinka po harvestru /sklizeň/, a všude po vsi byli kádě se slivčákem, samo sebou ještě rozkvašeným, ale já nechtěl čekat. Popad sem doma vozék, naložil ho kanystráma s líhem a vyrazil k nejbližší kádi. Chlístl jsem to tam všecko, asi 100litrů líhu a zakvedlál to velkou vařajou. Juknul jsam sa kolem, estli někdo nénde, a když nikdo nešél, no tak jsou si nabral plné hrnék. Podla mňa to muselo mať akých takých 70% alkohólu. Sam to lupnul do sebe a pak… no co? … sem se posrál.“ Súsed co mu tak káď patříla, ucítíl ten smrad a vylétl ven, uviděl mne jak tam koštóju a chtěl mňa střískat. Tož som mu pravil: „Hele Jožo, sem tam přilél trochu toho líhu, víš. A vono je to nějaké lepčí.“ Jožo Meruňka si čichl ku kádi, vzal si ešús, nabral si ho plný a vychlemtál ho. No co vám budu povídat, letěl do kadibódy a vydával při tem zajímavé zvuky. Když sa vrátil, tak povedál: „Ty Vincku, to má teda říz, sem z toho celé ožralé, to musíme začít vyrábět.“ No a v ten památný den vznikl nový nápoj - slivhovnica. Zkóšeli jsme pak přilévat líh do kádí s meruňákem, višňákem, čerešňákem, jabčákem nebo taky hrušňákem, a světe div sa vono to bolo fakt šmakovné.“ Později spolu ti dva založili společnost „Slíva end Chlast Kompeny“, která je dnes největší společností vyrábějící na Východě „šmakovné chlast“. Obyvatelé celé Para-Utopijské Federace se prostřednictvím této společnosti seznámili s takovým pitím jako: slivhovnica, meruňkovica, čerešňovica, višňovica a s mnoha dalšími. A to díky pánům Vinckovi Slívovi a Jožovi Meruňkovi. Příběh třetí: Tajemství Síjajej Vládce Pepa Buržóst přišel kdysi s nápadem založit tajnou společnost, která by dohlížela na organizované zločince. Tak vznikla Síjajej. Jejím presidentem se stal jistý Džórž Huš. Mezi námi to byl maniak, Buržóst ho navrhl na ten post po jednání se společností Slíva end Chlast Kompeny, takže to jeho jmenování lze pochopit. Tento Huš chtěl Západ i Východ sjednotit a zbourat Železnou vOponu. Měl tajný spolek uvnitř Síjajej, říkali si Tmavo Modří, ale lidé je nazývali Hušovci, nebo Černé Košilky. Ve znaku měly polámanej křížek na bílím poli s červenou skvrnou vokolo. Prostě magoři. Jednoho dne si Hušův zástupce nějakej Sládek usmyslel přesvědčit Pepu Buržósta o nebezpečí Východu. Říkal, že prý mají nějaký chemický zbraně – slivhovnicu, což asi opravdu chemická zbraň byla. Taky mu napovídal že tajemný SCUD ( Suprově Citrónový Umělý Destilát ) je hrozivou zbraní, kterou Východ prodává Tenoristům, aby mohli zamořit Západ a zničit jej. /S tím prodejem SCUDu to byla pravda, Bin-Ládík-du-Pavvarotti si jím pravidelně „zlepšoval náladu“ – prostě sa ožrál.“ A tak se stalo, že permanentně ožralý Pepa Buržóst pověřil Sládka a Huše, aby v rámci operace VOSN ( Vožralí Oba Sudem Nemytým ) vycestovali do Petrova Hradu a unesli Vládíka Komanče. Buržóst jim slíbil bombarďáky B52 a PATRIOT (Potentovaný A Trpasličí Revolucionářsky Interesovaný Obyčejný Tupec ) . A tak vyzbrojeni smradlavýma spodkama a jedním řvoucím trpaslíkem tajně překročili hranice na čekpojntu Čárlí. Byli nenápadní a v doprovodu POLICIJE (POLI=město,CIJE= /vyslovuje se ščije/ močit) vešli do Komančovy rezidence. Ten popíjal zrovna s Jožom Meruňkom jeho novej chlast – Melounovicu-88%. Ti tři se rozhlédli a zaútočili. Huš popadl bombarďáky a hodil je po POLICIJI, Sládek s trpaslíkem zaútočili na Komanče. Vlaďko je obvykle hodnej, stačí mu však, když se někdo dotkne jeho oblíbené hvězdičky, srpu a kladívka a je zle. Sládek mu pohrozil jeho kladivem a Komanč doslova vyletěl z kanape. Jožo Meruňka pak jen ohromeně sledoval exekuci. Huš i Sládek s trpajzlíkem byli rádi, že je konečně zatkla POLICIJE. Na stanici se pak přiznali k zostuzení režimu a policejní inspektor, ňákej pan Vykastrovanej Kastról je vsadil do věznice ALKAtřas. A bylo po všem. Pepko Buržóst a Vlaďko Komanč se na příštím jednání udobřili za pomoci Vinckových a Jožových destilátů. Síjajej byla rozpuštěna a Tmavě Modré košile si na protest vyholili hlavy a šli do ulic. Tam se vožrali taky a byl pokoj, aspoň do příští vopice. Příběh čtvrtý: GRINPIC Žilo bylo pár lidí co, chtělo protestovat, nevědělo sice proti čemu, ale chtělo zkrátka protestovat. Tak si je pozval do Burandova jistý pan Zdenda Svjerač, řekl jim že chce natočit nějakou akční scénu s velrybama a tak podobně. No a tito maníci se rozhodli, že zabrání Jožovy a Vinckovi výrobu nové Velrybovice-95%, kterou si vymysleli celkem nedávno. A tak se stalo, že když Jožo vyrazil se svou lodí a ožralým Vinckem na velryby tak je ti maníci co si začli říkat GRINPIC pronásledovat. Vincek si připravil torpédo a na sonaru začal hledat velryby, Jožo zatím chystal vábidlo – Slivhovnicu, které žádný tvor neodolá, no a taky je to dobré projímadlo. GRINPIC na kánoi je však pomalu doháněli a nad tím vším poletoval Zdenda Svjerač ve vrtulníku s kameramanem. Film se bude jmenovat Zachraňte Willyho, myslel si a se zájmem sledoval celou tu scénu. Jožova loď USS ENTERPRISE byla od kánoe GRINPICů vzdálena ještě asi kilometr, když se vobjevili velryby. Vincek zamířil torpédo a Jožo vylél do moře slivhonicu, plán byl jasný: Vožrat velryby a pak je naporcovat, moře je umyje. Velryby skutečně slivhovnicu začali chlemtat, Vincek namířil torpédo a vložil prst na SpoušŤ. V tom se mu v mířidle objevila kánoe s GRINPICákama, kteří mávali transparenty: „Nechte Velryby na pokoji a tak podobně!!!“ Jožo přiběhl k Vinckovi a přejel očima po GRINPICákách. „Co teď?“. „TeĎ? Teď si dáme Deli?“ „NE!“, zařval Jožo a ukázal na GRINPICáky. Vincek se zamyslel a zeptal se: „A co teda zkusit GRINPICákovici 99%?“ Zdenda Svejač nakonec film natočil, ale nejmenoval se „Zachraňte Willyho“, nýbrž „Strašlivé Tajemství výroby Destilátů“. Jedno je jisté GRINPICákovice šla na dračku a mnoho lidí požadovalo další, a tak se Vincek dohodl se Zdendou Svjeračem, aby mu na posílal další GRINPIC. Po čase však ubylo lidí, kteří chtěli protestovat a raději si dali dobrou Velrybovici 95%, než se starali o nějaké Velryby. GRINPICákovice však šla na dračku několik příštích let, jen Jožo, Vincek a GRINPIC jí nikdy nepili, bůhvíproč.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/