|
Zemřela vřelost ve velkém městě,
odešla do lesů zmrznout a spát.
Lhostejnost skáče si po lidské cestě,
ovládá davy a učí je lhát.
S pohledem laxním na sebe civí
lidé, co sebe národem zvou.
Je jim to jedno a pak se jen diví,
že v těžké chvíli maj samotu zlou.
Byť by i soused do louž spad,
předsudky, strach a sobectví zabrání
v pomoci člověka ze zvířecích řad,
jedině sebe sám zas musí zachránit.
Tak na svém písečku každý si hrabe
bez víry v soudržnost lidského plemene.
Důvěra zmizela, lesem se škrábe,
srdce je orgánem s tvrdostí kamene.
|