Red Storm

Vladimir pohlédl Reaganovi do očí a slyšel sám sebe, jak pravil: „Jste možná prezident státu, který rozbil Sovětský svaz, ale pamatujte: Kdo seje vítr, sklízí bouři.“ Prezident se usmál a odvětil: „Přesně tak, jak se stalo Vám.“ Poté pokynul několika mužům ze CIA a řekl: „Odveďte ho zavřete do nejhlubší kobky, kterou máme. Zamkněte ho navěky.“ A tak se stalo, že Vladimir Dragujew, někdejší vládce KGB zmizel ve spleti chodeb CIA. Perestrojka tak dokonala dílo, tím že zlikvidovala největší hlavy své země. Ruská moc se zhroutila a dala tak živnou půdu mnoha živlům, které chtěly obrodit svět krví. Zhroucení Sovětského Impéria v roce 1992 znamenalo mnoho, pro některé i více…

Washington D.C.– 2010

George Bush volá po další spravedlnosti, po další odvetě za další teroristické útoky na New York, teroristé tentokráte zničili další symbol americké demokracie – sochu Svobody - a současně zaútočili nervovým plynem v metru NY. Za oběť padlo na 25 000 newyorčanů. K útoku se o dva dny později přihlásila I.T.A. /Internatioal Terrorist Army/. Organizace I.T.A, tvořená převážně Araby, Afričany a také Asiaty, za posledních pět let napáchala škody za více než 950 miliard USD a zabila na 87 000 lidí, občanů USA. Heslo organizace bylo jasné: „Najít a zničit.“ Jediným nepřítelem pro ně byla USA.
Kongresmani se zájmem poslouchají jeho proslovy, mají odhlasovat další peníze na americkou okupaci Íránu a také podpořit novou vojenskou kampaň proti Kubě. Po smrti F.Castra, nastoupil jistý Juan Rodriguez, diktátor ještě horšího ražení než Castro, začal okamžitě po svém nástupu se strašlivou genocidou a s podporou terorismu. Americký lid volá po odvetě, Arabové chtěli pomstu, Afričané svobodu a asijští lidé toužili po západní kultuře a prosperitě. Pýcha na straně jedné a závist na straně druhé. USA utrácela stamiliardy za válečné kampaně a musela zvyšovat životní úroveň obyvatel, šetřilo se tedy na výzkumu a vývoji ve všech sférách. Navíc do války proti teroru zatáhla vyspělé evropské země, které tak museli snižovat investice do vědy na úkor armád. Západní civilizace, začínala pomalu, ale jistě upadat do smrtelné agónie, zvané stagnace.
Rusko, poté co vyřešilo otázku Čečenska se pustilo do nové imperiální politiky. Novodobý ruský imperialismus byl založen na „oprávněném a historickém“ nároku na území bývalého SSSR. A tak v letech 2004-07 zmizeli z mapy Ukrajina, Bělorusko, baltské země a veškeré země, jež si dovolili se v roce 1992 osamostatnit. Většinou se jednalo o rychlé úderné akce – baltské země, někdy o nekrvavé spojení – Ukrajina, Bělorusko, Moldávie a Kazachstán a jindy o těžké boje spojené s partizánskou válkou – Arménie, Gruzie, Ázerbajdžán, Turkmenistán, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Na rozdíl od USA a jejích spojenců mělo Rusko několik výhod: jejich finanční podporu v reunijní politice, ospravedlňované jako „preventivní válkou proti teroristům“. Také začalo těžit a ve velkém vyvážet ropu, uhlí a plyn, které mohlo vyvážet za velmi dobré ceny do Západního světa, kvůli růstu těchto surovin. To a mnohé jiné dělalo z Východního Bratra mohutnou a mocnou velmoc.
V roce 2005 se stal ruským prezidentem Vasilij Ivanovič Bukhanov – Rus z Petrohradu. Po svém nástupu se pustil do výstavby nejmocnější armády světa. Ruská armáda se přetransformovala v novou „Rudou Armádu“ s pěti miliony příslušníky. Mohutné investice do vojenského výzkumu dělali zázraky – zavádění elektromagnetických zbraní, výroba tanků T–150 a T-200, proti kterým byl americký M1A3 Abrams jen zastaralou hromadou šrotu. Posuďte sami: T-150 vybaven DVĚMI 150mm děly, protileteckými raketami, kulomety a plamenometem, s pancířem tlustým až 15cm – jednalo se o úplně nový druh pancíře zvaný Varanit. T-200 vybaven 200mm děly a 20cm pancířem Vanarit, ostatní je stejné jako u T-150. RA /Rudá Armáda/ byla dotována polovinou státního rozpočtu Ruského Impéria, což v praxi znamenalo, že výdaje na RA byli 10x vyšší než příjmy Armády Spojených Států amerických. Rusko vše pečlivě tajilo a uvádělo do chodu projekty, o kterých se vždy zdálo jen autorům sci-fi románů: manipulace s lidskou psychikou – paranormální výzkum, vývoj teleportačních bran, výzkum paprsků schopných ochromit potencionálního nepřítele a vývoj nových materiálů. U nových materiálů bych se rád na okamžik zastavil: Vědci totiž zjistili, že v okolí bran, kde se pokřivuje prostor, se často mění např. železo a ocel na zcela nové materiály, tak vznikly postupně nové kovy Vanarit, Axocin, Wenderit a také Thalixit. Kovy, které se staly základem nových stejnojmenných pancířů na tancích T-150 a T-200.
V roce 2010 nastolil sám sebe Bukhanov Imperátorem Vší Rusy. Novou ideologií bylo vlastenectví, nacionalismus, imperialismus a kapitalismus. Velice se také snažil o neustálé zlepšování vztahů s USA a Evropou. Naopak Čína, Japonsko a Indie brojili proti Rusku. Tak došlo v letech 2011-2012 a 2012-2014 k válkám Ruského Impéria s Čínou a Indií, ve kterých byly obě tyto armády zcela zničeny a převálcovány RA. Škoda jen, že to mu Západ nevěnoval větší pozornost. Výsledkem byla ruská anexe Mongolska a KLDR. Navíc byli Čína a Indie vyloučeny z OSN, museli zaplatit vysoké reparace Ruskému Impériu a dovolit mu, aby nehorázně vykořisťovalo jejich ekonomiky. A tak Ruská Říše stále bohatla a stoupala k výšinám prosperity, nikdo však ani ve snu netušil co všechno obsahuje mysl Vasilije Bukhanova. Nikdo nevěděl, proč Rudá Armáda úzkostlivě tají přede všemi svá tajemství a už vůbec nikdo neznal co je to plán „Maťuška Rossija“.

Kapitola: BLACKOUT

Johny vysedával ve své kanceláři, ačkoliv už bylo dávno po pracovní době. On patřil k té skupině lidí, kteří svou práci milují a mohou v ní být téměř neustále. Bylo 10 hodin večer. Všude kolem únorová tma, avšak zářící New York se navzdory tomu smál do tmy, ozářen milióny žárovek. Byl to pěkný pohled, Johnyho v těchto chvílích občas přepadaly melancholické a nostalgické nálady. Vynořovali se vzpomínky na jeho dětství, na okamžiky strávené v místech bez civilizace, uprostřed přírody. Chybělo mu to, v NY nešlo dost dobře najít prostředek přírody, neboť onen kus – Central Park – byl neustále okupován statisícemi newyourčanů, trávících svá odpoledne na pikniku. Proto ho náhle překvapilo, když mu zhasla obrazovka na počítači. Vyhlédl ven … město bylo zlověstně tmavé … bez elektřiny.
Johny seběhl těch třicet pater mrakodrapu dolů a zjistil, že kdyby chtěl pan Spilberg natočit několik scén absolutního chaosu, možná by toho dosáhl tady na Wall Street. Ulice finančníků se změnila, jako mávnutím proutku ve strašlivý binec. Náhle mu bylo jasné, že tato noc bude dlouhá a to velmi dlouhá. Sešel do garáží, nastartoval auto a pokusil se vymotat z poblázněných ulic New Yorku. Lidé, kteří mají ve zvyku si každý den objednat pizzu po telefonu, byli náhle vyšachováni obyčejným výpadkem elektřiny…obyčejným??

„Pane prezidente, tohle je naléhavé“, volal Donald Rumsfeld na George Bushe Jr „Co je zase? Nevidíte, že mám práci s výpadkem elektřiny v celé USA? Proč mě zrovna teď musíte otravovat s armádou? /Rumsfeld – ministr obrany/ „Právě protože se domnívám, že ten výpadek je teroristickým útokem proti naší hegemonii! Pane prezidente! Elektřina vypadla v celé Severní Americe a Evropě, toto je cílený.útok proti Západní Civilizaci a naší kultuře!“ Bush se na něj velice škaredě podíval, ale poté začal být věcný: „Aktivujte záchranný plán „OMEGA“. Ať Air-force-one připraveno k okamžitému odletu, nevíme co můžeme čekat. A sežeňte dohromady výbor lidí z energetiky, ať to dají hned dohromady!“

Město bylo ztichlé, tmavé a Joshua seděl na molu, kde lovil ryby v Atlantiku, klidnému oceánu nezáleželo na nějakém výpadku. Šuměl a šplouchal stejně. Jediné co se Joshuovi nelíbilo, byly ty mraky. Podivné, jakoby až příliš nabité elektřinou. A pak najednou… V dáli na oceánu se něco zablesklo. Jakoby ze vzduchu a vody zároveň vyšlehlo bílé světlo. Mohlo to být, tak tři až pět kilometrů od pobřeží. A o okamžik později bylo opět ticho, vše při starém. Mraky pryč a oceán klidný ve své věčnosti…až na jednu drobnost: na obrovské množství lodí, jež tam před tímto okamžikem nebyly. Joshua doširoka otevřel ústa údivem, chtěl něco říct… v jekotu vystřelovaných raket SS-75 s plochou dráhou letu jeho slova zanikla. Ze stříbřitých trupů lodí se zvedala celá hejna raket, obrovské – 50metrů vysoké a 5metrů tlusté rakety mířili jediným směrem: na Ameriku.

John zrovna jel na dálnici vedoucí po pobřeží, ze sluchátek si dopřával nejnovější melodie z filmu Matrix The Second Armageddon , když mu asi sto metrů před auto dopadlo obrovská raketa. Vyrvala celý kus dálnice a Johnovo auto „odklidila“ z cesty. Měl smůlu a přežil. Mohl tak ještě v hrůze spatřit tisíce dalších střel mířících z moře. Viděl i ten padající kamion, který se na něj řítil. Co ale mohl dělat? Být americkým hrdinou? Ano to byl – neutekl a postavil se smrti čelem … stejně nemohl jinak.

William Wolf – ředitel CIA – kráčel dlouhými kroky napříč pracovnou v bunkru a diktoval zapisovatelce: útočník – neznámý, důvod – neznámý, technologie – neznámé. „Tak to máme opravdu celé…hmm…s teroristy aspoň člověk věděl na čem je a co mají oni. Avšak tohle…to je jak z filmu!“ Dveře se rozletěly a dovnitř vešel rozzuřený Rumsfeld a začal řvát: „To by mě, ale sakra opravdu zajímalo co vy tam v té CIA děláte!?“ Wolf se tvrdě ohradil: „O nic míň než vy na ministerstvu obrany. A co se tak vztekáš?!“ „Tohle nám právě teď doručil ruský velvyslanec. Měl to u sebe snad týdny a vy jste to nebyli schopný odhalit?“ Přitom mával pravou rukou, ve které třímal videokazetu, bylo na ní napsáno: Operation Mother Russia – from KGB COMMANDER to AMERICAN KONGRES. „Co to je? Vyhlášení války?“ „Spíše jakési memorandum, ale v podstatě to je vyhlášení války, bože v 21. století se bude válčit!“ Po příchodu George Bushe – prezidenta USA a několika dalších členů vlády a kongresu, kteří nebyli ztraceni uprostřed zmatků Rumsfeld pustil videokazetu.

Záběry ukazovaly vojenskou přehlídku v Moskvě, posluchačům zde byly představeny nové zbraně Ruské Rudé Armády a byly postaveni proti nové vizi. Proti vizi jednotného světa pod vedením Ruského Impéria. Až konci k nim promluvil Vladimir Ivanovič Malenikov, vrchní velitel Imperiální armády. „Pánové a dámy, nabízím Vám mír. Ruské Impérium je ochotno po „demonstraci své síly“ zasednout s Vámi k jednacímu stolu. Nemáme malé požadavky, ale musíte si vybrat zda budete stát proti kompletně zmobilizované armádě o síle 25 milionů vojáků a proti nejmodernějším zbraním na světě, nebo se chopíte diplomacie a přijmete následující požadavky: jaderné odzbrojení, konec vedení globální politiky, konec zneužívání globalizace. Co se týče rozdělení sfér vlivu, tak my si to představujeme následovně: Evropa bude naším satelitem, stejně jako Asie, Afrika bude nezávislá, Jižná Amerika taktéž nezávislé a Sever Ameriky je Váš, mimo Mexika a Karibiku. Navíc, jeho Excelence Imperátor se rozhodl připojit Aljašku k ruské říši. Chápu, že je to pro Vás neobyčejně těžké, ale uvědomte si, co bude následovat, když odmítnete. Pevně věřím, že Váš rozum nakonec zvítězí.“
Obraz zmizel a George Bush si povzdechl, tohle nebyla válka proti několika jedincům, či organizacím. Toto je možná počátek 3.světové války. Vyschlo mu v hrdle, všichni jej bedlivě sledovali. Nakonec řekl: „Jestli máme nějakou reálnou šanci na remízu, tak ji musíme najít. Vy si to nazvěte třeba bojem za svobodu a dejte tomu i další přízviska, která mají lidé tolik rádi. Já však budu hájit USA jen, pokud bude mít naději, nejsem příznivcem beznadějného odporu, ten nemá cenu.“


INVASION:

Americká domobrana se zorganizovala poměrně rychle, během 24 hodin byla urychleně provedena mobilizace ve všech státech USA. Americké vojsko tak čítalo na 5,5 milionu vojáků, mobilizace však potřebovala ještě alespoň týden k povolání všech ročníků a shromáždění jich. První boje proti Rudé Armádě se odehrály na moři. Strategie leteckých útoků byla neúspěšná, už kvůli faktu, že Rusové vlastnili generátory polí, která vyřazovala z chodu veškerou elektroniku na určité frekvenci. Dosah těchto polí byl někdy až 50kilometrů. Zdálo se že velení Rudé Armády váhalo s invazí. Množily se různé spekulace a fámy. Nakonec invaze s názvem „Akce-13“ začala dne 6.3.2011 v 3:55. Po mohutném raketovém odstřelování východního pobřeží USA se v několika oblastech vylodilo na 115 divizí RA – celkem 2.300.000 vojáků, podporovaných 9500 tanky, mohutným letectvem a námořnictvem RA.

Joshua byl už starý, ale bojoval ve Vietnamu a z té doby měl několik základních reflexů. Jedním z nich bylo: vypadnout z města co nejrychleji. Urychleně odjel do Harrisburgu ve státě Pensylvánie, kde bydlel jeho kamarád Jack „Fleshmaker“ Hawk, kamarád z Vietnamu, jež si po válce otevřel obchod se zbraněmi. Tak trochu mafián a voják dohromady. V jeho krámku byste možná našli „velmi zajímavé“ kousky včetně zbraně M4A2 nebo HK-navy 5. (Pro ty co neznají proslulou „Karabinu“ neboli „Mčtyřku“ a Hkčko, to vysvětlím. M4A2 je vylepšená zbraň M-16 pro US-MARINE. Je obvykle vybavená 37mm granátometem a laserovými zaměřovači. Zbraň HK-navy 5 „Hkčko“ je německou zbraní firmy Heckler-Koch určenou pro německou námořní pěchotu a pro speciální oddělení německé policie, taktéž vybavená optikou a laserovými zaměřovači. Většina lidí bude znát M-16 a HK-navy 5 z amerických akčních filmů nebo německých kriminálek. Žádnou takovou zbraň civilista normálně nezíská. A většinou kvůli jejich přísné evidenci ani nenormálně. ) Jak se Jackovi podařilo tyto a jim podobné „hračky“ dostat do svého inventáře by vydalo na další knihu, zmíním se jen o „přátelích“ v armádě či „kamarádech“ z mafie.
Joshua vešel do krámku a pozdravil Jacka jejich pozdravem – „Kóta 45 zdraví“ – což byla památka po válce ve Vietnamu. Jack se otočil a přivítal Joshuu, nebyl nijak zvlášť veselý neboť jak mezi nadávkami vysvětlil Joshuovi, tak ho armáda neodvedla. „… a to je mi teprve 68 let.“ „A právě proto jsem k tobě přijel. Mě nechtějí kvůli věku také, tak mne napadlo, že bychom si mohli zahrát na „vlky samotáře“ , jak jsme to dělali ve Vietnamu, co říkáš? „No když si vzpomenu, když nám komanči rozstříleli našeho autíčko flakem, a jak jsme pak museli postřílet všechny vietnamčíky sami, tak mám chuť si to dát znovu.“ Joshua se usmál: „Říkáš repete co? No já bych řek, že zbraně a výstroj máme, takže na co čekat? Nemýlím-li se.“ Jack se rozhlédl, zavřel krámek a s již vážnou tváří dodal: „No nejsme sice jestřábíci v rozletu, ale myslím, že bychom to mohli zkusit v NY samozřejmě. Musíme se ovšem do NY dostat tajně. Teď jsou všude kontroly.“ „Jasně přikývl Joshua.“

Plameny olizovaly vrak tanku M1A3 a Michail Fjodorovič Džugašvili si mohl připsat další úspěšný zásah. Mladý – 19letý – poručík RA původem z Volgogradu byl přímo nadšený z toho, jak Američané dostávali na frak. Alespoň je přejde ta jejich odporná nabubřelost, pomyslel si. Role velitele tanku T-200 mu padla, jak ulitá. „Igore vem to na Ground Zero a připrav si plamenomet, možná tam na nás bude čekat pěchota.“ Igor – řidič tanku – uposlechl a zamířil k místu, kde se kdysi hrdě k nebi vypínala „dvojčata“. Velice ostražitě vyjeli na volné prostranství, někde tam jsou možná raketometčíci se svými LAW raketomety, ty jediné a dobře zamířené mohli krom letectva či mnoha tanků T-200 a jeho posádku ohrozit. Kdyby roztrhli pásy, nebyli by schopní pohybu a oni by je v klidu rozstříleli. Etika do této války nepatřila. Velmi rychle se mezi vojáky USA roznesli zvěsti o komandech SPECNAZ vraždících civilní obyvatele a válečné zajatce. Reagovali na to střílením zajatých Rusů, i když jim to jejich velitelství několikrát důrazně zakázalo. Michail také věděl o komandech SPECNAZ. Nijak ho to netěšilo, ale nelámal si s tím hlavu, neměl na to čas. „Dva Abramsy nalevo!“, vykřikl do výstřelů dvou 105mm děl Abramsů. Obě nábojnice bezchybně zasáhli věž tanku aniž by mu jakkoli ublížili. Věž se pomalu a majestátně otočila jejich směrem. „Pal!“, vykřikl vzrušením Michail. Zahřměly výstřely, jeden z nepřátelských tanků se doslova rozletěl na všechny strany. Druhý začal ujíždět z dostřelu. „Nechte je být, už mají dost.“
Začal vysílat: „Tady „Železný 1“, obsadili jsme Ground Zero. Žádám instrukce.“ „Tady Ivan, tady Ivan zůstaňte na místě „Železný 1“. Míří k Vám deset amerických M1A3, pošleme Vám posily. Končím.“ Michail nařídil Igorovi, aby je odvezl k hromadě trosek tanku u ústí ulice, odkud měly zmíněné tanky přijet. Takto bylo dobře krytí a měly tu nejlepší pozici, posádka vedoucího tanku kolony nebude ani vědět, co se stalo a bude mrtvá. Za chvíli zaslechli hluk přijíždějících tanků Michail byl napjat. První tank vjel přímo do zaměřovače. Úsměv střelce Viktora, výstřel. Exploze a konec dalšího tanku. Další tank nevyjel, ale přiletěly stíhačky. Americké. Automatický protiletadlový systém poslal dvě F-15 k zemi, ale další odpálily své rakety. Celkem na 8 raket Maverick svištělo jejich směrem. Všechny bezchybně zasáhli trup tanku. Krom raněného Michaila nikdo nezůstal naživu. On jediný, protože seděl úplně nahoře ve věži to přežil. I tak však měl pocit, že mu pod nohama vybuchla tuba dynamitu. Otevřel poklop a vyplazil se ven. V ruce svíral AK-74SU – samopal Kalašnikov. Teď byl však rád, že se mohl odplazit do trosek jedné budovy. Nohy měl v jednom ohni, vůbec nemohl chodit. Zalezl do sklepa a čekal.
Najednou se cítil strašlivě unavený, snad kvůli ztrátě krve. Po chvíli usnul.

Roland obcházel po Ground Zeru a s respektem pozoroval vyřazený T-200. „To je neuvěřitelný Percy, 8 Mavericků a ta bestie je ještě bojeschopná. Stačí jen pár oprav a bude zase jezdit, ti Rusáci mají fakticky dobrý tanky. Skoro se nedají zničit.“ Percy si kriticky prohlédl tank a vyrazil jeho směrem se slovy: „Tak mě napadá: zkontroloval někdo, zda je posádka mrtvá? Možná to přežili a jsou tady zalezlí, hele já nechci dostat kulku do zad.“ Roland následoval Percyho, ten vlezl do tanku. „Jsou tady akorát dva, velitel zmizel. Musíme pročesat okolní budovy!“

Michaila vzbudily nějaké hlasy, cítil se už o něco lépe. Dokázal se i přes bolest v nohou postavit. Rozhlédl se připravil si samopal. Slyšel dva hlasy. Patřili Američanům. Pokud uvažoval správně, tak měli jejich vlastníci vyjít zpoza támhletoho rohu. Poklekl. Zamířil.

Roland s Percym vešli do chodby a téměř současně s tím se ozvalo ruské: „Ruky věrch!“, pak se nejspíš volající zamyslel, protože krátce nato se ozvalo už anglicky: „Dát vy ruky nahoru“. Roland i Percy uposlechli, nepatřili k profesionálům, kteří by už dávno toho raněného Rusa s kalašnikovem zastřelili. Oni byli ještě nedávno civilisty bez jakékoli vojenské zkušenosti a tak už při prvním zvolání rvaly ruce do výšin. Byl to ruský voják – tankista. Rus se nehýbal a jen na ně vytrvale mířil, zdálo se, že tak vydrží celé hodiny. Poté se postavil, očividně mu to způsobovalo bolesti, protože měl nohy celé zakrvácené. Promluvil: „Teď vy oba pomalu odhodit jejich zbraně k mojim nohám. Já Vás nechtít střílet. Buďte hodní a nic se nestat Vám.“ Oba začali zahazovat svou výstroj k jeho nohám tak horečnatě, až se zdálo, že s ní nemají nic společného.

Michail horečnatě přemýšlel co s nimi, projevovala se tu typická ruská povaha typu: zastřelit. Vyčítal si, že tohle nedokáže, byli bezbranní. Od toho s vousy neustále očekával nějakou nepředloženost, jeho černá očka se mu nelíbila. Měl strach, že každou chvíli vytáhne odněkud pistoli. Navíc byl smrtelně unavený, potřeboval ošetřit. Sice už tolik nekrvácel, ale stále cítil, jak slábne. Těch několik šrapnelů v nohách mu způsobovalo při každém pohybu nohou strašlivé bolesti. Jen zázrakem nepřetnuly tepny. To by byl již mrtev. „Mrtev“ znělo tak formálně, tak strašlivě neosobně.

Roland byl nervózní, věděl, že si Percy ponechal jednu z pistolí – měl ji v zadní kapse u kalhot. Rus je nezkontroloval, zdálo se, že je rád, že žije. Byl na něj hrozný pohled. Bledý mladíček, dokonce mladší očividně mladší než Roland. Ten Rus musel být ještě snad školák a už mu museli vnutit Kalašnikov. Vypadal na umření: smrtelně bledá a zpocená tvář, třas v rukou, rozšířené zornice a povrchní dýchání. Příznaky šoku a prohlubující se slabosti. Percy najednou vyskočil, plánoval si to přesně. Stiskl spoušť. Ozvalo se prázdné cvaknutí, zbraň se zasekla. Rus na něj napůl udiveně hleděl, muselo ho to šokovat. Pak se ale usmál a řekl: „Být hodný a sedět, já neublížit mu. Dát mi tu pistoli.“

Michail se cítil jako šílenec. Před chvílí jen o vlásek unikl smrti. Děsil ho ten fakt, že nebyl schopen vůbec zareagovat, jen tam seděl a blbě se smál. Nejradši by byl doma ve Volgogradu, zpátky ve vojenské školy. Měl armádu rád, armádu ano, ale války ne. Paradox, pomyslel si. Seděli tam snad další tři hodiny, mlčky a téměř nehybně, jako sochy. Michail zkoušel několikrát vysílačku, ale nikdo mu neodpovídal. Pak, ale přišlo vysvobození v podobě vojáka SPECNAZ, který bůhvíproč procházel sklepem. Jakmile je spatřil přistoupil k Michailovi a tvrdým hlasem pravil: „Co to tady děláte vojáku? Zabte je a hlaste se svému veliteli!“ „Ale pane, nemůže je přece takto zabít? To přeci nejde to by byl zločin!“ „Mlčte a prohlédněte si poručíku pozorně mé prýmky, já jsem plukovník jednotek SPECNAZ. A když Vám říkám zabte je, tak je také zabijete, že ano? Nějaké otázky? Ne? Tak je zastřelte!“

Situace se očividně nevyvíjela dobře, poté co přišel ten druhý Rus, tak se zdálo, že jejich osud zpečetěn. Percy se odvrátil a zahleděl se na zeď, říká se, že před smrtí člověku proběhne před očima celý život. Percy ho teď také viděl. Mladík pozvedl samopal, zavřel oči, ze kterých mu vytryskly slzy a stiskl spoušť. Zarachotila dávka a Percy zjistil, že ještě žije. Otevřel opatrně jedno oko a rozhlédl se. Roland také žil a upřeně něco sledoval. Percy otevřel druhé oko. Spatřil to. Ten druhý voják se držel za břicho, kolena se mu podlamovala a hroutil se na zem. Ještě žil. Ten uplakaný mladík vytáhl obyčejnou pistoli a přiložil si ji ke spánku, pevně zavřel oči. Percy uchopil svou M-16 a dorazil toho druhého vojáka na zemi, udělal to chladnokrevně, jaksi automaticky a mimochodem. Mladík překvapeně otevřel oči, mířily na něj dva samopaly. Na jeho tváři se rozlil podivný výraz, který by se dal charakterizovat, jako: „Kdo dřív? Já nebo vy?“

Michail překvapeně hleděl na ty Američany, mířili mu na hlavu, tak přesně a sebejistě. Spustil svou zbraň a hodil jim ji k nohám, ten první se pousmál. Pak mezi sebou prohodily pár slov jimž Michail nerozuměl, otočili se a se slovy: „Dasvidaňa“ odešli. Počkal až zmizeli z dosahu, a teprve nyní si dovolil se zhroutit a hystericky se rozplakat. „Zabil jsem našeho! To je vražda!“, řval sám sobě do zdi. Proklínal se za zrádcovství. Nakonec ho to unavilo, nikdo tu nebyl a krom těch dvou to nikdo také neviděl. Omdlel a usnul současně. Zdáli se mu strašlivé sny o Sibiři a popravčích četách.