Odejít z nebe II.

Schovaná v nízkém střapatém křoví pozorovala dívku utápějící se v slzách. Tak přece. Jak dlouho to zkoušela? Nesčetněkrát. Kouzlo fungovalo zřejmě jen za určitých časových a místních podmínek. Ale povedlo se, a to je důležité. Proč ten pláč? Přisoudila ho šoku a přestala se tím zabývat. Proměnila se v dobře vypadající čtyřicátnici, která by nenuceným milým úsměvem přesvědčila každého o svých dobrých úmyslech, a vyrazila směrem k dívce.
Andrida pláčem zahnala bolest, jež se jí nepříjemně rozlévala srdcem, a přebyla ji neznámým štěstím naplněného snu. Utřela si slzy, zhluboka se nadechla jakoby chtěla nasát svět vzduchem, a vstala. Očima slastně ohmatávala krajinu kolem sebe, dokud ji do nepříliš ostrého obrazu nevstoupila osoba. Andrida couvla a nejistě se podívala ženě do očí.
"Neboj se, já se o tebe postarám," řekla žena sladkým tichým hlasem.
Dívka zaváhala. Věděla, že nemá kam jít, ale tahle žena… Kde se tady vzala a proč se o mě chce starat?
"Určitě je ti zima. Vždyť se celá třeseš!"
Třeba je jen hodná a myslí, že se mi stalo něco zlého. Rozhodla se jít.
Opustili louku a skrz řídký, civilizací bičovaný lesík se dostali na opuštěnou cestu. U krajnice se pod ochranou otrhaného buku krčilo auto. Žena k němu přistoupila, otevřela dveře a pokynula dívce, aby nasedla. Ta nejistě pohlédla na věc před sebou, dotkla se jí váhavě rukou a pak pomalu, v očekávání skrytého nebezpečí, nasedla.
Úzká hrbolatá cesta se brzy změnila v širokou silnici vedoucí do středu města. Andrida s hlavou na skle a s neskrývaným obdivem pozorovala spěchající svět kolem. Ty domy! Jak obrovské jsou a jak těžké jistě musí být. A země všechnu tu váhu unese. To je úžasné! Měla chuť vyběhnou z tohoto podivného stroje, pobíhat od jednoho domu k druhému a zkoumat je. Ty světla, ty barvy! Pryč je nudná šeď mraku a stereotyp bílých stanů. Jak je to krásné!
Zastavili v opuštěné ulici poblíž hlavní třídy a po schodech vystoupali do prvního patra nejbližšího domu. Byt je přivítal zvláštní kořeněnou vůní cizokrajného tabáku. Všude se povalovaly knihy a lahvičky s barevným rosolovitým obsahem. Andridě se vzezření bytu moc nezamlouvalo a přinutilo ji přemýšlet o identitě osoby, která za ní právě zamykala dveře.
"Asi si chceš jít lehnout. Jistě jsi unavená."
Unavená opravdu byla, až ji to samotnou překvapilo. A tak nic nenamítala a nechala se odvést do nábytkem přeplněného pokoje a uložit do postele.
Probudili ji neviditelné leč hřejivé paprsky slunce. Ale nebyly to ty horké hutné proudy světla, které znala tam nahoře. Snad ta větší vzdálenost jim ubrala kus své osobitosti, nebo za to neslo vinu sklo, kterým se musely protahovat dovnitř? Vstala a zvědavě pohlédla oknem ven. Ulice nevypadala o nic živěji než včera. Po tváři se jí přehnala vlna zklamání. Otočila se a oblékla si oblečení, co tu nachystané leželo zřejmě již od včera.
"Už jsi vzhůru?" vpadla do pokoje žena. "Tak se pojď nasnídat."
Snídaně ji zaplavila vlnou chutí, nechala se tedy unášet a nepostřehla, že si ji žena prohlíží.
"Už vím, jak ti budu říkat," řekla náhle a přitáhla tak dívčinu pozornost na sebe. "Simona."
"Ale… Jmenuji se Andrida."
"Andrida? Takové jméno mít ale nemůžeš, je příliš neobvyklé a někoho by mohlo napadnout, že nejsi odsud."
Andrida znejistěla. …že nejsi odsud. Prudce vstala od stolu.
"No, co je? Prostě se budeš jmenovat Simona, to přece není tak hrozné."
"Co jste zač?"
"Jsem tvá matka."
"Vy nejste má matka!"
"Teď jsem tvá matka! Ani nevíš jakou mi to dalo námahu, to pitomé kouzlo pořád kladlo nějaké podmínky, ale jsi tady a to je důležité."
"Co…" Konečně jí to došlo. "Vy jste čarodějnice?!"
"Ano, ale nemusíš se bát. Víš, já stárnu a potřebuji někomu předat své vědomosti a nikdo z lidí mi nepřišel dost dobrý."
"Ale vy jste mě nevykouzlila, já… odešla z nebe."
"Ano jistě."
"Já odešla, já jsem se sama rozhodla, že odejdu, protože jsem chtěla žít na zemi."
"Jak víš, že ses sama rozhodla?"
Andrida pootevřela ústa, ale nevydala ani hlásku. Srdce nechtělo přijmout skutečnost, kterou mozek automaticky přiřadil k jedné z reálných možností. Jak víš, že ses sama rozhodla? Ta věta se v ní otáčela jako špatně strávené jídlo a bodala ji do těch nejcitlivějších míst. Ne, to nemůže být pravda.
Dívka vrazila do stolu a povalila tak čarodějnici na zem. Ta se chvíli vzpamatovávala z utrpěného šoku, a Andrida zatím roztřeseně odmykala hlavní dveře. Schody spíš seskočila, rozrazila domovní dveře a rozběhla se ulicí vstříc neznámu.
Zmateně kličkovala městem. To nemůže být pravda! Nohy ji neposlouchaly, a tak padala a vrážela do lidí. Z jejich nadávek a všudypřítomného hluku se jí motala hlava. Já si přála tady žít! Přála! Vběhla na silnici. "Co děláš, ty krávo jedna!" Kvičení brzd. Troubení. Rámus sbíječky. Zmatené mávání kohosi na chodníku. Zuřivý štěkot malého slintajícího psa. Pád. Další troubení. Řev postarší rozčílené ženy. A zase pád. Tupá rána o roh domu. Ticho.
Chvíli tupě pozorovala rozplizlý hlouček lidí, co se kolem ní v mžiku shromáždil. Chtěla vstát. Mozek pod náporem bolesti odmítl pracovat. Ani tělo ji neposlechlo. Mrkla. Někde v dáli zaslechla pravidelné houkání. Hlouček pomalu mizel ve tmě nevědomí, až zmizel úplně.