Žezlo temnoty - 2.část

Dalial si jí všiml a zvedl ruku na pozdrav.Astra ho opětovala.V záři temně rudého světla vypadala z dálky jako nějaký přízrak.
Doběhla až k nim a vrhla pohled na ukrutné ohnivé peklo zpestřené dopadajícími meteory a umírajícími obry: „Pěkný ohňostroj,Daliale,to je pro mě?“,zeptala se pobaveně. „No…užij si to“,odpověděl zamyšleně.Podíval se na její obvázané,zkrvavené rameno a mokré šaty.Všiml si,že je v obličeji pobledlá. „Jsi celá?Není ti nic?”,staral se.
„Ne,v pohodě“.
„Trefil tě šíp“,odhadl Dalial.
„To přejde“,mávla rukou Astra.Dalial odevzdaně zakroutil hlavou.Až se vrátí do Warhelmu,bude jí tu ránu muset vyčistit léčitel.Věděl,že Astra každé zranění řešila tak,že ho buď ovázala kusem látky,nebo polila pálenkou.Nic víc.Dalial předpokládal,že tomu nebylo jinak ani v tomhle případě.Lučištnice nebyla dobrý lékař.
Kergon srazil dalšího hořícího obra a pozdravil se s Astrou.
Po chvíli byli všichni obři mrtví.Na zem dopadla poslední koule a potom kouzlo skončilo.Nebe se rozjasnilo a rudá záře zmizela.Byl zase slunečný den s blankytně modrou oblohou.Jen před nimi až ke kostelu byla kdysi travnatá louka pokrytá zčernalými kostrami orčích obrů.Na některých místech ještě dohoříval oheň.
„Tak a je po boji“,vydechl mág.Potom si na něco vzpoměl: „Jak předpokládám,lučištníky jsi zlikvidovala“,podíval se uvědoměle na Astru.Věděl,že kdyby tomu tak nebylo,byli by nejspíš všichni mrtví.Proti šípům se mečem bojuje špatně,a magie je přeci jen pomalejší než luk.
Lučištnice skromně přikývla.
„Dobrá práce,děvče“,zahřímal Kergon a plácl jí po zádech tak silně,až se málem zřítila na zem.Teprve teď si bojovníka měla čas pořádně prohlédnout.Od hlavy až k patám byl pořísněný krví.Na rameni mu visela obří slezina,ve vlasech měl zapletený provazec střev a krev mrtvých netvotů mu odkapávala od rukou.Vypadal vlastně jako obr stažený z kůže.
Astra znechuceně zavrtěla hlavou: „Dneska ti to OPRAVDU sluší,Kergone“,pronesla ironicky.
Kergon si odplivl: „Ty zas moc hezky voníš“.
Astra si vzpoměla na svojí lázeň ve splašcích v kašně a zahanbeně zamručela.Pořád ještě páchla jako krysa ze stoky.Dalial si toho všiml také a pronesl krátké zaklínadlo,které nasměroval na lučištnici.Pach obřích výkalů z ní okamžitě zmizel a místo něho bylo silně cítit vůni lesních stromů.
„Můžeš mi říct,cos to prováděla?“,zeptal se nevěřícně.
„No…obři používají kašnu asi jako záchod,a já….“ Kergon se začal tiše smát. „Radši si to nech pro sebe“,zakončil to mág.
Dalial se podíval na dějiště velkého masakru.Vyndal z brašny žezlo temnoty a ukázal ho své družině. „Kvůli tomuhle si na nás přivedli čtyřicet orčích obrů? Kergone,my musíme mít zatraceně dobrou pověst!“Kergon přikývl.
„A nezapomeňte na nejmíň dvacet lučištníků a patnáct stínových orků vzadu před kostelem,co jsem pobila!“,oznámila Astra.
„Hmm,asi jich bylo víc než jsme si mysleli“,prohodil omluvně Kergon. „A nezapomínejte,že před Warhelmem jich bude nejméně desetkrát tolik“,připomněl čaroděj.Chvíli přemýšlel,kdo mohl té obrovské armádě táhnoucí na jejich vesnici velet,ale na nic nepřišel.V celém širém okolí nebyl nikdo tak mocný.Pustil to z hlavy.Věděl,že až tam dojde k boji,tak se to více méně dozví.
Kergon se krutě zamračil na kapličku,do které před tím vběhl ten honosně vyzbrojený obr.
„Teď se ještě vypořádáme s tim jejich šéfem“,zavrčel.
„Myslím že se jmenuje Kal-Hul“,vzpoměla si Astra. „Vypáčila jsem to z jednoho umírajícího orka“.
Kergon se parkrát plácl mečem do dlaně: „To je jedno,jak se ten debil jmenuje,stejně z něj zbyde jen hromada kostí a krve až s nim skončím“.
Všichni tři se vydali ke kapličce.
„Mohla by to být past“,zachmuřil se čaroděj. „Kal-Hul určitě čeká,že se vřítíme přímo za ním.Myslím,že bude lepší,když kostel celý obejdeme,a vstoupíme do něj zepředu,hlavními dveřmi.Uvnitř by měl být obrovský sál a v něm oltář dobra,takže to budeme mít při ruce“.
Kergon se podíval na mohutnou stavbu.Kostel byl vysoký snad až do nebe,a jeho boční stěna,obrostlá prvními lesními stromy,byla dlouhá nejméně sto metrů.Přemýšlel,kolik smradlavých netvorů se v něm asi ještě skrývá.Tedy kromě Kal-Hula,o něm už věděli.Sevřel pevněji meč.Za to,že se mu posmíval a potom mu ještě utekl,ho bude zabíjet pořádně dlouho.
Kergona vytrhlo z přemýšlení odporné křupnutí.Všiml si,že rozšlápl doutnající lebku jednoho z obrů.Jejich těla, spálená až na kost,se válela všude.K nebi z nich stoupal smradlavý dým.
„Při boji jsem si všiml,že všichni na sobě měli stejný znak jako ty orkové včera v lese.Trojuhelník s kolečkem uvniř,jestli tě to zajmá,čaroději“,zamumlal Kergon.
Dalial se zamyslel: „Ale jistě,že mě to zajímá.A myslím,že to musí mít nějakou spojitost s armádou před Warhelmem.Orkové,ani ta armáda prakticky neexistují.Žádný orčí kmen nemá ve standartě takový znak.Je možné,že přitáhli odněkud z daleka-ze západu-ale o tom pochybuji.Orkové nikdy neopouštějí svůj kraj.
Čaroděj svraštěl obočí a nechápavě mimoděk pokýval hlavou: „A to vojsko,toužící získat žezlo temnoty,se před Warhelmem objevilo taky z ničeho nic.Naši špehové,ani obchodníci přijíždějící do vesnice o něm vůbec neměli tušení.Někdo z okolních vesnic by nás před ním určitě varoval.Taková armáda přece neprojde krajem bez povšimnutí“.
Na chvíli se odmlčel. „Myslím,že stojíme před velkou záhadou“,dodal tajemně.
Kergon s Astrou na něj zaraženě civěli.První se vzpamatoval Kergon: „Démoni! Z vesmíru! Určitě!“,vyhrkl rozzuřeně.
„Je to možné,Kergone,ale neukvapuj se tolik.Určitě se to vysvětlí nějakým rozumným způsobem“,uklidňoval ho mág.
Astra už to nevydržela: „To je snad jedno,odkud jsou,ne?Každopádně se před Warhelmem objevili a Sarmael s ostatními je vyřídí,jako obvykle.My teď zabijem Kal-Hula,zničíme žezlo a pudem domů,ne?“
„Jsem pro“,přitakal bojovník.Potom se otočil na mága a omluvně pokrčil rameny: „Má pravdu,ať jsou to démoni nebo lidi,Sarmael je vždycky přemůže“.A po těchto slovech vyrazili.
Všichni tři opatrně obešli kapličku a pokračovali na náměstí před kostel.Stavba musela být dlouhá nejméně sto metrů.Dalial netušil,jak je možné,že tak obrovská stavba stále ještě drží pohromadě,aniž by ji někdo udržoval.Musela to být trpasličí práce.Náboženské chrámy a kostely se stavěli vždy co největší a takovou odpovědnou práci zvládnou jen trpaslíci.
Konečně se ocitli na náměstí před kostelem.
Dalial se posadil ke kašně,dívaje se při tom na mrtvé orky,válející se všude kolem.Astra se opřela vedle něho a unaveně vydechla.Rukou si třela zraněné rameno a přitom sípala bolestí.
„Jestli chceš,můžeš počkat tady“,navrhl mág.
„Ne,já to zvládnu“,řekla odmítavě. „Obětování artefaktu vesmírné moci se přece nevidí každý den a to si nemůžu nechat ujít“,dodala o poznání veseleji.
„No,a doufejme,že už se to nikdy jindy neuvidí“,odpověděl čaroděj.
Astra sevřela víčka tak,že jí z očí byly vidět jenom malé štěrbiny a pomalu se k čarodějovi otočila: „Proč mi nechceš povědět,co by se stalo,kdyby rituál u oltáře prováděl místo tebe Sarmael?Co kdyby žezlo musel obětovat on?Co se stane?“
Tahle otázka Daliala zaskočila.Nečekal,že si na to vzpomene zrovna teď.
„Nemusíš to přece tajit.Mě a Kergonovi snad věříš,ne?Proč nám to neřekneš,co je to za věc,co by se stala“? Teď už se na něj dívala vyčítavě.
Dalial si povzdechl: „Dobře víš,ty i Kergon,že vám to říct nemůžu.Je to prostě moje tajemství“.
Těkal očima po okolí a horečnatě přemýšlel,jak se z toho vykroutit.Jeho zrak utkvěl na Kergonovi. „Podívej se na Kergona“,řekl vítězoslavně a ukázal na bojovníka,který netrpělivě obcházel kostelní dveře a nedočkavě mával mečem nad hlavou. „Jemu taky neprozradíš,jak se používá ten luk,co jsi ho dostala od Armena.Každý máme nějaké tajemství,které neprozradíme ani svým nejbližším“.
Astra to vzdala.Začala se smát: „Ale to je něco jiného!Vždyť by jsme přišli o spoustu zábavy,kdybych mu to prozradila!“
Čaroděj to s úsměvem odkýval.
„Tak sakra jdeme dovnitř,nebo néé?“,zařval od kostela bojovník.
Dalial vytáhl z brašny knihu,pozvedl ji nad hlavu a ukázal na ni prstem.Dal tím Kergonovi najevo,že si ještě potřebuje zopakovat pár kouzel.Ten jenom naštvaně mávl rukou,a dál obcházel velké dveře,lákající do kostela za Kal-Hulem.
„Kouzla ses přece učil včera“,připoměla mu Astra.
„Tohle nejsou kouzla.Musím si připravit rituál,kterým za chvíli zničím žezlo temnoty“.
Zvedl hlavu od knihy a podíval se na lučištnici.V obličeji byla stále bledá a držela se za rameno,které ji očividně bolelo jak čert,i když to nechtěla přiznat.Alespoň že ho ovázala hadrem a polila pálenkou.
Položil knihu a chvíli se přehraboval v brašně.Potom vytáhl lahvičku s průzračně modrou tekutinou. „Vypij to.Tohle ti pomůže“,řekl a podal jí nápoj.
Astra tekutinu vypila a chystala se ještě něco říct,když v tom se ozvala hlasitá rána.
Kostelní dveře se rozletěly dokořán.Kráčel z nich Kal-Hul,v každé ruce držel gigantické kladivo a zabijácky se díval na Kergona,který teď vypadal jako myš stojící před kočkou.Netvor byl pětkrát větší a silnější než on.Ustoupil před ním dva kroky,zamával mečem a postavil se do střehu.
Dalial s Astrou vyskočili na nohy a hnali se k bojovníkovi.Všichni už měli v rukou zbraně.
Obr se před nimi tyčil jako nějaký skalní masiv.Obě jeho kladiva byla větší než dospělý člověk.Jednou ranou by dokázal rozdrtit vesnické stavení naprosto bez námahy.Měl obrovské
Svaly a ohavně dlouhé tesáky.Oblečený byl tak,jak ho viděli před chvílí za kostelem – ve zlaté zbroji,se znakem trojuhelníku s kolečkem.
„Teď sežeru já tvůj mozek!“,ukázal špinavým prstem na Kergona.
Ten si jen vyzývavě odplivl a zvedl svůj meč před obličej.Podíval se na čepel.Byla celá pokrytá ztuhlou a páchnoucí krví.Od jílce až po hrot ji pomalu celou olízl a při tom se stále opovržlivě díval na Kal-Hula.Ztuhlá krev se mu začala hromadit do úst a stékala mu po bradě.
Astra zkroutila nechutí obličej: „Kergone,fuj! Musíš tohle pořád dělat? Víš,že to nesnáším.Je to nechutný!“
Kergon se na ní zmateně podíval. „Je to můj zvyk“,odpověděl nesměle.
„Barbare!“,vynadala mu a odvrátila obličej.
Bojovník pochopil,že ho urazila.Přemýšlel,jakou nadávkou jí to vrátí. „Lučištnice!“,vykřikl nakonec triumfálně.
Astra jen bezmocně pokývala hlavou a pohybem ruky ho odmávla.
Kal-Hul zmateně pozoroval hádající se dobrodruhy.Teď nemá cenu na ně útočit.Počká až se dohodnou.
„Tak dost“,zakončil to Dalial.Zatvářil se důležitě a ukázal palcem na Kal-Hula.Kergon to znamení pochopil naprosto jasně.
Všichni tři zaútočili najednou.
Dalial ho bodl rozžhavenou holí do boku,Astra mu do oka vpálila šíp.Obr zavrčel,ale zranění si vůbec nevšímal.Rozpřáhl se mohutným kladivem,ve snaze zabít čaroděje.Ten ale na poslední chvíli uskočil a zbraň dopadla do místa,kde před chvílí stál.Zabořila se hluboko do země a vytrhala z ní ohromné kusy hlíny a kamení.
Netvor kladivo vytáhl a zvedl nad hlavu.Obrovská hlavice mohutné zbraně zastínila slunce.
Rozhédl se po svých třech nepřátelích,a jako další terč si vybral Astru.
Ale to už k němu přiskočil Kergon a zasekl mu meč hluboko do slabin,kde nebyl chráněný zbrojí.Netvor vydal příšerně hlasité,vysoké zakvílení,až z toho zaléhaly uši.
Z lesa vyletělo poplašené hejno ptáků.
„Tak,a teď je z tebe paní Kal-Hulová,šmejde“,odplivl si Kergon.Začal vykastrovanou příšeru pomalu obcházet a chystal se k dalšímu výpadu.
Kal-Hul už ale nezaútočil.V obličeji zbledl a upustil zbraň.
Dalial si na poslední chvíli všiml,že na něj něco padá.Jen o chloupek uskočil před kladivem,které hlavicí naplocho dopadlo na zem.Kdyby byl o něco pomalejší,už by pod ním ležel.S úděsem si povšiml,že jeho hlavice je tak velká,že by si v ní mohl vytesat malý příbytek.Netvor byl silný snad jako titán.
Zvedl svoji hůl a postavil se k Astře a Kergonovi.
„Dobrá rána“,pronesla Astra.Bojovník jen pokrčil rameny.
Netvor se přikrčil a opřel se o své druhé kladivo.Z rozkroku mu crčely proudy krve.Zhluboka dýchal a očividně se snažil sebrat všechnu sílu k boji.
Dalial,Astra i Kergon pomalu ustupovali dozadu a čekali,co se bude dít.
Pětimetrový kolos se konečně narovnal.Stále ještě sípavě oddechoval,ale vypadalo to,že bude schopný zaůtočit.Popadl do rukou kladivo a vrhl zabijácký pohled na Kergona.
Ten mu z očí vyčetl chuť vraždit,trhat a mrzačit.Byl vytočený k nepříčetnosti.O to bude lehčí se s ním vypořádat.Nedočkavě potěžkal meč a pomalu před obrem ustupoval ke kašně.Dalial s Astrou netvora obešli každý z jedné strany.Jich už si nevšímal.Toužil jen zabít Kergona.Pomalu se k bojovníkovi přibližoval a těšil se,až ho kladivem zarazí do země.Za chvíli ho dotlačí až ke kašně a potom už nebude mít kam ustupovat.
Astra vytáhla dýku z opasku.Přiběhla blíž k obrovi,aby mu viděla až do obličeje.Byl tak zabraný Kergonem,že si ji vůbec nevšiml.Zamířila a vrhla dýku netvorovi rovnou do oka.
Ten se chytil za obličej a zařval.Teď už byl kompletně oslepený.Z jednoho oka mu trčel šíp,z druhého dýka.Astra odběhla z netvorova dosahu.
Hned nato Dalial dokončil zaříkávadlo a proti obrovi vyrazil proud plamenné energie.Propálil mu v těle díru,ze které čadil zelený dým.
Netvor teď začal naprosto nekontrolovatelně útočit.Řval bolestí a máchal okolo sebe kladivem.Udeřil na místo,kde předpokládal Kergona.Zasáhl jen holou zem.Zvednutí kladiva doprovázel déšť kamínků a hlíny.V zemi zůstala malá jáma.
Kergon si všiml,jak se slepý obr otočil k mágovi.Daliala prozradilo hlasité zaříkávání magické formule.
Netvor poslepu zvedl kladivo a chystal se k úderu,když v tom čaroděj ztichl.Dokončil zaklínadlo,a okolo Kal-Hulova krku se omotala smyčka magického provazce,vycházející z Dalialových rukou.Obr se chytil za krk a snažil se nahmatat to,co ho škrtilo,ale marně.Provazec byl pro netvorovy ruce nehmotný.Dalial sevřel ruku v pěst a smyčka se ještě víc utáhla.Kal-Hul klesl na kolena a z tlamy mu vytékala bublající krev.Chvíli se zmítal v bolestech,ale zanedlouho zůstal ležet.Jeho zlatá zbroj,potřísněná krví,se stále leskla v paprscích odpoledního slunce.
Dalial zrušil kouzlo a ulehčeně si oddechl. „Tak,všichni jsou teď mrtví.Už je to tu jenom naše.Můžeme provést ten obřad“,pravil.
„Jak víš,že v kostele už nikdo není?“,zeptal se zmatený Kergon.
„Detekční kouzlo“,mávl kouzelník rukou.
Kergon se na mrtvého netvora díval se směsicí lítosti a zklamání: „Orčí obrové“,potřásl hlavou. „To už je složitější zabít mouchu“,zařval a naštvaně kopl do Kal-Hulovy mrtvoly.
„Buď rád,že to byl jen orčí obr,a ne opravdový.To by jsme měli dost práce až do večera a bůh ví,jestli by jsme ho zvládli“,pravil rozvážně mág.Potom vytáhl žezlo temnoty. „Je čas to tady dokončit“,dodal a potom všichni tři vstoupili do kostela.
Mohutné dveře se sřípavě otevřely a naskytl se jim pohled na ohromnou,rozlehlou síň.Hlavní loď byla z poloviny zaplněna lavicemi pro věřící a na jejím konci byla honosně zdobená kazatelna.Po obou jejích stranách se táhla dvě schodiště vedoucí nahoru na ochoz,zaplněný sochami svatých.V jeho středu,přímo nad kazatelnou,se vyjímala socha jéžíše krista,v kterého místní usedlíci kdysi věřili.Jenže teď byla kamenná vesnice opuštěná,takže už nejspíš neměl žádné následovníky.Strop byl ohromě vysoko,ale Dalial si všiml,že je pomalovaný nějakými výjevy z dávných dějin lidstva.Na každé zdi bylo několik ohromných,klenutých oken.Byly vyrobeny ze zvláštního,umělecky zpracovaného skla a jejich výplň byla celá modrá,díky čemuž byla i celá síň zalitá nádherným modrým přísvitem.Zejména sochy,a klenuté oblouky obou vedlejších lodí vypadaly v téměř nebeském svitu přímo úchvatně.Nejzvláštněji v té záři vypadal Kergon,protože orčí krev,kterou byl od hlavy až k patě pokrytý,teď měla modrou barvu.Vypadal díky tomu jako mořská panna.
Všichni tři si dlouho a mlčky celou síň prohlíželi.Vypadalo to tu,jako kdyby přišli do nebe.Všechno to tu bylo tak modré,jako ve snu.
Konečně si Dalial všiml toho,kvůli čemu sem přišli.Ve vzdáleném konci vedlejší chrámové lodi,nalevo od nich,se vyjímal oltář.
Podíval se tím směrem důkladněji,protože si nebyl jist,jestli ho v té modré záři neklame zrak.
A vtom se zarazil.Oltář tam sice byl,ale ne ten,kvůli kterému sem přišli!
„Proboha….vždyť…to je oltář temnoty…tady něco nehraje!“,vykoktal ze sebe.Jeho slova se v obrovském chrámu dlouho rozléhala a vracela se v ozvěně.Bylo to jako ortel smrti.
Kergon s Astrou se na sebe poplašeně podívali.
„To…to není možné!“,šeptala rozrušeně Astra. „Sarmael říkal…oltář světla tu někde musí být!přece sem nejdeme zbytečně…celou tu cestu…je to naše jediná naděje!“.Hlas se jí třásl a pomalu propadala panice.Situaci jako obvykle uklidnil Dalial: „Ty orkové to tu určitě nehlídali nadarmo! Oltář dobra tu někde zajisté bude.Pojďte,mrkneme se na to“.
Všichni tři instinktivně vytasili zbraně a vydali se do vedlejší chrámové lodi po pravé straně v naději,že tu bude ještě nějaký oltář.
Hrobové ticho narušovaly pouze jejich kroky na studené dlažbě.
„Stejně je to divný“,ozval se Kergon. „Myslel jsem,že křesťanství věří v dobro,tak co tu dělá oltář temnoty?“
„Možná,že to dřív nebyl křesťanský kostel“,odpověděl čaroděj a dál holí proklepával zdi,doufaje že nalezne nějakou tajnou chodbu.
„Oltáře zla není možné zničit.Většinou bývají chráněny nějakým hodně mocným kouzlem.Myslím si,že oltář dobra museli postavit někde stranou,kde by přetrval na věky,aby ho nějaká nestvůra nemohla jen tak objevit a zničit.Hledejte skryté dveře,tajnou chodbu,nebo tak něco…“.
Kegon začal hlavicí obouručáku metodicky tlouct do stěny.Dělal to s takovou vervou,až se kamenná zeď na několika místech začala drolit.Po několika krocích došel k oltáři zla.Byl vytesaný z černého kamene a když ho obcházel,přímo cítil aura zla a smrti,vycházející z jeho útrob.Mohutný válečník se otřásl odporem a pokračoval v proklepávání stěny.Napadlo ho,že oltář snad žije nějakým vlastním,vnitřním životem.Běhal mu z toho mráz po zádech.
Astra procházela mezi lavicemi pro věřící.Na některých bylo ještě pár zapomenutých svícnů a modlitebních knih.Na každé byl hustý povlak prachu,takže nešlo rozeznat ani písmo na obalu.Už je zřejmě dlouhá léta nikdo nepoužíval.
„Pojďte sem!“,zvolal čaroděj.
Astra i Kergon všeho nechali a běželi k němu.Dalial stál rukou zapřený o stěnu a tlačil na jediný vystouplý kámen.Kergon k němu přiskočil a pomohl mu tlačit.Po chvíli snažení se kámen zasunul a ozvalo se vzdálené cvaknutí.Kousek stěny se začal pomalu odsouvat.
Za chvíli před sebou měli otvor asi metr krát metr.Dalial nakoukl dovnitř.Od tajných dveří vedlo dolů do tmy schodiště.
„Tak,to by bylo“,rozhodil rukama. „Dole je určitě oltář světla.Teď už nám nic nebrání…“
Větu nedořekl,protože ho přerušil zvuk elektrické rezonance za jejich zády.Otočili se tím směrem a spatřili zvětšující se kouli modrých elektrických výbojů,narůstající přímo uprostřed síně!Mrtvolné ticho přerušoval pouze praskavý zvuk malých blesků,poletujících okolo té podivné magické věci.Kergon už stál s mečem ve střehu.Astra na magickou kouli mířila lukem.
„To je teleport“,pronesl zamyšleně Dalial. „Někdo se sem snaží teleportovat!“.
„Ale kdo?“,zašeptala Astra.Čaroděj neodpověděl a sledoval co se bude dít.Tvar teleportu se ustálil a objevila se v něm lidská silueta.Nabývala stále ostřejších obrysů,až teleport zmizel a přímo před nimi stál mistr Sarmael!
Všichni tři dobrodruzi nemohli uvěřit vlastním očím.Astra s Kergonem schovali zbraně.Nechápali,co tu jejich mistr dělá,když má být ve vesnici,zabezpečovat ji ochranými kouzly,a připravovat domobranu na střet s armádou.
Dalial se vzpamatoval.Nechápavě zakroutil hlavou a zmateně spustil: „Mistře…co tu děláte?
Co armáda před Warhelmem?” Na chvíli se odmlčel a hluboce se zamyslel.Potom tichým hlasem pokračoval. „Kouzlo teleportace je velmi náročné.Musíte mít vážný důvod proč jste se sem teleportoval…“.
Sarmael ho gestem ruky umlčel a unaveně odkráčel k modlitebním lavicím.Do jedné si sedl a spustil: „Celá věc je daleko horší,než jsme čekali“,pronesl zastřeným hlasem.Dalial to nechápal. „Týká se to té armády…že?“
Sarmael přikývl. „Bude lepší,když ti to celé povím od začátku.Začalo to krátce poté,co jsem vám dal žezlo a poslal vás sem,k oltáři světla.Jak vidím,podařilo se vám najít tajnou chodbu,která k němu vede.V tomto hlavním sále je totiž pouze oltář zla.Ale teď k věci: Když jste odešli,začal jsem s přípravou těch nejsilnějších ochranných kouzel,co znám.Zaštítil jsem celou vesnici magickým štítem a dalšími kouzly.Zesílili jsme opevnění a postavili lučištníky k hradbám.Potom jsme čekali,až naši útočníci něco podniknou.Věděl jsem,že se vůdce té armády nakonec ukáže a řekne nám abychom mu vydali to žezlo a potom že se zřejmě strhne lítý boj,ale stalo se něco mnohem horšího.Něco,co jsme ani v nejhorších nočních můrách nečekali.Večer toho dne,kdy už jsme byli maximálně připravení na nadcházející střet,se celá jejich armáda přesunula na dostřel k našim hradbám.To by samo o sobě nebylo zase tak strašné,ale potom z jejich řad vyjel na koni čaroděj.Jediným mávnutím ruky okamžitě zrušil veškerá má kouzla a zablokoval i moji samotnou magii.Druhým jednoduchým gestem znehybnil všechny bojeschopné muže ve vesnici.Potom dalším kouzlem rozdrtil bránu vesnice na třísky,a přijel přímo až ke mně!Podíval se na mě svýma planoucíma očima,plnýma smrtící jistoty a chladně mi sdělil,že mám dva dny na to,abych mu vydal žezlo temnoty,jinak rozdrtí Warhelm na prach.Byl jsem ukázkou jeho moci tak ochromen,že jsem strachy nemohl ani mluvit.Nikdo nemohl nic dělat.Všichni ve vesnici byly magicky znehybněni!“.
Chvíli nic neříkal,vypadalo to jako by sbíral sílu k dalšímu vyprávění.Potom zvedl hlavu a dodal: „Ten čaroděj se představil jako Urd-tzzes-vort-ex-tor“.
Dalial se chabě usmál: „To…to není možné! Urd je jenom legenda! Už když byl praděd mého praděda malý,strašili ho rodiče touhle pověstí! I já ten příběh znám! Urd-tzzes-vort-ex-tor je mág z jiné dimenze.Je to zhmotnění dávného boha smrti a války!Kdysi na úsvitu věků se mu podařilo povstat a zjevit se na zemi.Začal vraždit,po celém světě šířil hrůzu a děs.Největším paladinům celého světa se tehdy podařilo povolat na svět samotného boha života a s jeho pomocí Urda porazili,oslabili a poslali do jiné dimenze.V boji proti němu tehdy zemřela víc jak polovina celé planety!Pouhým pohledem drtil skály a pohybem ruky zvedal oceány a zaplavoval jimi celé země!Není možné,aby se vrátil! Při boji s jiným bohem tehdy ztratil svoji moc!“.
Astra s Kergonem se na sebe zděšeně podívali.
Sarmael přikývl. „Ale ano.Určitě je to on.Je zpátky.A i když přišel o většinu své síly,na zemi není mocnější bytosti,která by ho zastavila.Obětováním žezla temnoty na oltáři zla by získal nadlidskou moc zpátky.Byl by potom stejně silný jako kdysi.Normálního člověka s nedostatkem čarodějné síly by takový rituál proměnil v obrovskou,nepřemožitelnou stvůru,která by jen ničila a vraždila.On má dost moci na to,aby tu sílu dokázal ovládnout a neproměnil se.Momentálně na světě není nic,co by ho zastavilo“.
Dalial se chytil za hlavu.Nevěděl,co si teď má myslet.Všechno to znělo tak neskutečně…
„Jak je možné,že se vrátil? Co proti tomu můžeme dělat?“,zeptal se s hrůzou v hlase.
„Nevím,jak je to možné.Ale je jisté,že je to on.Měl na oděvu svůj znak.Zlatý trojuhelník s kolečkem uvnitř.Znak,který znamená nezničitelnou vesmírnou sílu.Opatřuje jím své poskoky,aby každý věděl,že jejich pánem je smotný Urd-tzzes-vort-ex-tor“,dodal Sarmael.
Dalial se podíval na své společníky: „Tak teď už to dává smysl,ten neznámý kmen orků…Teď už víme proti čemu stojíme“.
Dalial schoval obličej do dlaní.Astra i Kergon vypadlay přinejmenším ochromeně.Sarmael jenom tiše seděl a čekal,až se s tím všichni vyrovnají.
„Myslel jsem,že je to jen legenda…“,zaůpěl tiše čaroděj. „To znamená,že Warhelm…a potom i celý svět…je odsouzený k záhubě?”
Sarmael nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Ne,celý svět ne.Pokud zničíme nebo obětujeme žezlo temnoty my,nebude Urd moci získat zpátky svojí sílu a svět zůstane ušetřen.Zřejmě stihne zničit Warhelm,ale bez moci žezla se bude muset vrátit zpátky do své dimenze.Dokud nenajde jiný způsob,jak se vrátit na zemi.Ale pokud chceme Warhelm zachránit,je jen jediná šance.Podej mi žezlo“.
Dalial poslechl a s obavami čekal na mistrův plán.
Sarmael se podíval na žezlo.Bylo celé černé a vyzařovalo negativní magickou auru.Potom se podíval zpátky na Daliala: „Urd neví,že jsem se teleportoval na tohle místo.Stále ještě čeká před Warhelmem.Zřejmě nechce zaůtočit hned,nevím proč.Možná chce zatím jen získat to žezlo a s ničením začít teprve až bude naprosto nepřemožitelný.Je jen jediná šance,jak se s ním vypořádat.Porazit ho může jenom mág,který je stejně silný jako on sám.Ale já na něj nestačím.Budu muset obětovat žezlo temnoty na oltáři zla.Vím,že se můžu proměnit ve zrůdného,bezmyšlenkovitě vraždícího démona s nadlidskou silou,ale také tu sílu můžu získat,aniž by se mi cokoliv stalo.Vím,že na to,abych to zvládl,mám dost moci.Musím to udělat.Jenom tak zachráním Warhelm před zkázou.
Dalial propadl panice.Astra ani Kergon ještě nezažili,aby čaroděj ztratil byť jen něco ze svého pověstného klidu a chladného uvažování.Teď k tomu došlo.
„A…ale co když se to NEPOVEDE? Rituál by tě přetransformoval v ukrutnou zrůdu,která by do několika dní zničila svět! A víš přece,co se stane,kdybys jenom sáhl na oltář?To nesmíš udělat! Sarmaeli…to nesmíš dopustit!“,vysoukal ze sebe mág.
Kergon i Astra napjatě poslouchali.Teď se snad dozví to přísně střežené tajemství,které jim Dalial celá dlouhá léta musel tajit.Nikdy jim nechtěl povědět,proč se Sarmael nesmí dotknout oltáře světla ani temnoty.Teď to tajemství zřejmě vyjde na povrch.
Sarmael se zastavil před oltářem zla a přísně na Daliala pohlédl.Potom promluvil a jeho slova se obrovskou síní rozléhala jako poslední boží ortel: „Vím,co se stane.Pokud započnu u obětní desky rituál,tak ztratíš všechnu svoji kouzelnou moc.Už nikdy nebudeš moci kouzlit.Bude z tebe jen obyčejný člověk,Daliale“.
A bylo to venku.Oba dva na mága hleděli s hrůzou v očích.Astru ani Kergona by ve snu nenapadlo,že už je čaroděj nikdy nepodpoří svými kouzly,která oběma už mnohokrát zachránila život.
Dalial došel až k Sarmaelovi.Za chvíli se mu po boku objevila i Astra s Kergonem.Všichni tři s hrůzou hleděli na svého mistra,který je už od mala vychovával a všechno je učil,a teď se chystal ohrozit svůj život i bezpečí celého světa.
Kergon se konečně zmohl na slovo: „Mistře,to nesmíš udělat!Nějak toho Urda přemůžeme! Jak jsi říkal,dlouho na tomhle světě nevydrží,bude se muset vrátit do své dimenze,nějak ho zadržíme,zabráníme mu zničit Warhelm!Než přes nás projde,tak zmizí zpátky do svého světa!“
Sarmael v úsměvu zakroutil hlavou: „Kergone,ty už rozum asi nikdy nepobereš! Urd by nás všechny rozdrtil jako hmyz.Nemáme proti němu nejmenší šanci.Není jiná možnost.Když se mi ten rituál povede,budu mít sílu s ním alespoň bojovat“.Otočil se na mága: „Daliale,je mi líto,že přijdeš o svoji kouzelnickou moc,ale pokud chceme,aby naše vesnice přežila Urdův útok…“ Větu nedokončil a místo toho mu položil ruku na rameno.Dalial pochopil,že se opravdu nic jiného nedá dělat.Pokud ho nezabijí teď,Urd se vrátí jindy a mnohem mocnější.
Sarmael položil žezlo temnoty na oltář. „Je čas“,pronesl chladně.Naposledy se podíval na statného bojovníka.Ten byl naprosto zmatený a nevěděl,co má říct.
„Kergone…“,začal pomalu Sarmael. „Pokud se ten rituál náhodou nepovede…pokud se začnu měnit…tak mě zabij a všichni tři utečte co nejdál odtud.Co nejdál od Warhelmu“.
„Zabít…ale…to ne!“,vyhrkl.Podíval se tázavě na Daliala.Ten jenom nehybně stál a čekal.Kergon si všiml,že se čarodějovy prsty pohybují a vytvářejí nějaké znaky.Dalial se pokouší o poslední kouzlo.Bojovník sice vůbec nechápal,co chystá,ale jako vždy mu plně důvěřoval.
Sarmael se otočil k oltáři.Zhluboka se nadechl.Položil žezlo na obětní desku a rukama se chytil za její okraje.Potom začal pomalu,tajemně hlubokým hlasem pronášet slova obětního rituálu.Žezlo vzplálo.
Dalial vykřikl bolestí a zhroutil se k zemi.Tam se chytil za hlavu a bolestně sténal.Začala okolo něho proudit aura magické moci.Válel se v křečích na zemi a řval jako kdyby mu trhaly ruce.
Astra se k němu sehnula a podepřela mu hlavu.Mág se nepřestával zmítat v agonii.Zděšeně vzhlédla ke Kergonovi.Bojovník se strachem v očích odpověděl: „Ztrácí svou magickou sílu…“.Hlas se mu při tom třásl a nevěděl jak se má zachovat.Podíval se na Sarmaela.Mistr se držel oltáře a pronášel tiché věty v nějakém neznámém jazyce.Žezlo temnoty se začalo tavit a planulo nepřirozeným ohněm.Modlil se ke všem bohům,aby se mu obřad povedl.Zatím to vypadalo nadějně.Žezlo se roztékalo po celé obětní desce a plameny šlehaly stále výš.Z plamenů vyšlehly víry magické moci a začaly se vsakovat do Sarmaelova těla.Kergon sevřel obouručák tak pevně,až ocel zavrzala: Tohle se mu vůbec nelíbilo.Sice nerozuměl všem magickým ůkonúm,ale tohle bylo ještě mnohem horší.Cítil,že něco není v pořádku.Byl to koneckonců obřad na oltáři zla,i když prováděný za dobrým účelem.
Podíval se na Astru,která se snažila uklidnit zmítajícího se Daliala,ale marně.Čaroděj i přese všechnu svoji bolest formoval mezi prsty nějaké zaklínadlo.Viděl,jak se namahá.Magická moc ho pomalu opouštěla.Až obřad skončí,nebude ji mít už ani špetku.
Oltář planul nečistou mocí.Žezlo bylo už téměř rozpuštěné.Sarmael pronášel tajemná slova stále hlasitěji a do jeho těla proudilo stále více a více nadlidské moci.
A pak se stalo to,čeho se všichni obávali.Sarmaelova kůže začala praskat.Objevili se kostní výrůstky podobné klům.Jeho tělo se začalo pokrývat šupinami.I v modře zahalené síni bylo poznat že jsou rudé.Mistr začal růst a sílit.Měnil se v pekelného démona.
Astra pomalu vstala od čaroděje a s čirou hrůzou v očích sledovala přerod jejich milovaného mistra v démona.Rychle se podívala na Kergona.Ten taky jenom stál a jako zařezaný,neschopný cokoliv podniknout sledoval umírat jejich poslední naději na záchranu Warhelmu.Vzpoměl si na Sarmaelova slova.Věděl co musí udělat.Ale ani on,ani Astra nechtěli útočit na člověka,který je vychoval.Jejich mistr se měnil v nečistou zrůdu.Poslední šance selhala,ale Kergon nebyl schopný pozvednout meč.Oba jen stáli a ochromení hrůzou sledovali jak démon roste a sílí.Přesto,že ho měli zabít,to nebyli schopni udělat.
Démon,který kdysi býval Sarmaelem,pokračoval v rituálu.Ze zad mu vyrazili bílé kly.
Netvor se otřásl a mohutně zařval.
Jeho nelidský řev Astru probral.Instinktivně sejmula luk.Nechtěla mu ublížit,ale byla to pudová reakce.
Netvor to pochopil jako hrozbu.Přerušil rituál a otočil se od oltáře.Stanul před Astrou v celé své hrůznosti.Celé tělo měl rudé,šupinaté a porostlé kostěnými ostny.Z hlavy mu trčely dva dlouhé,zakroucené rohy.Lučištnice ztěžka polkla a při pohledu do jeho žhnoucích očí se jí rozklepaly kolena.
Díky tomu,že byl rituál přerušen,se Dalial probral z utrpení a vyškrábal se na nohy.V ruce stále ještě z posledních magických sil formoval zaklínadlo.Točila se mu hlava a bylo mu špatně.Viděl jen,jak Sarmael,téměř kompletně proměněný v ukrutnou nestvůru přišel k Astře a ohromným pařátem s dlouhými masivními drápy se po ní ohnal.Démonova rána lučištnici roztrhla hrdlo a obličej.Z krku jí vyletěl hustý cákanec krve.Spadla na zem a zůstala ležet.Z roztrženého hrdla tekla proudem krev a vytvářela pod ní louži.Z očí ji tekly slzy.Nemohla se nadechnout a cítila ukrutnou bolest okolo krku.Nedokázala uvěřit tomu,co jí Sarmael provedl.Začala se dusit svou vlastní krví a v posledním záchvěvu vědomí ji došlo,že si pro ní jde smrt.Potom se přestala hýbat.
Když to Kergon uviděl,nadskočil hrůzou a zařval její jméno.Nemohl tomu uvěřit.Smrt lučištnice byla ta nejhroznější věc,jakou v životě zažil.Zaplavil ho vztek.
Démon se otočil a klidně se vrátil k oltáři dokončit rituál.
Dalial vytřeštěně hleděl na Astru,nehybně ležící na zemi v kaluži krve a s roztrženým krkem.
Přinutil se potlačit paniku.Naposledy pohnul prsty a konečně dokončil zaklínadlo.Okolo něj a lučištnice se vytvořila ochranná magická bariéra.Sklonil se a zvedl Astru do náruče.
„To kouzlo vydrží jen deset vteřin“,zařval ochraptěle na bojovníka.
Kergon pozvedl meč a postavil se mezi ně a démona. „Vypadněte odsud!“,sdělil mágovi chladně.
„Zabije tě!“,vyštěkl mág.
„Tak už padej!“,zařval rozhodně Kergon.
Dalial pochopil,že nemá na výběr.Lučištnice umírá.Musí ji odsud dostat,než skončí trvání ochranného kouzla.Otočil se a s Astrou v náručí co nejrychleji utíkal ven z kostela.
Démon se otočil od oltáře.Pozvedl pařát a pronesl pár slov.Proti utíkajícímu čaroději vyšlehl proud plamenů,které ale při dotyku pohltil magický štít.Netvor zavrčel zklamáním a otočil se zpátky,aby dokončil rituál.
V tu chvíli už Dalial s Astrou vybíhal ze dveří ven.Čaroděj se naposledy otočil: „Kergone!Nesmí dokončit ten obřad!“,zvolal a zmizel venku.
Kergon s démonem osaměli.Obrovskou síní se rozléhaly slova rituálu,pronášená strašidelným,pekelným hlasem mocného démona.Tohle už nebyl Sarmael.Kergon se pokoušel uklidnit třesoucí se ruce.Srdce mu bušilo jako o závod.Poprvé měl z nějakého nepřítele strach.
Věděl ale,že když okamžitě něco nepodnikne,tak je všechno ztraceno.Teď na něm závisel osud celého světa.Dýchal zhluboka,aby se uklidnil.Vykročil k démonovi.Na chvíli zalitoval toho,že tu s ním není Dalial.Ale musel to zvládnout bez něj.Nábožné ticho rozlehlé kostelní síně narušovaly jen slova rituálu a zvuk Kergonových bot,kráčejících po dlažbě.Bojovník sebral všechnu odvahu a poklepal netvorovi čepelí na rameno. „Tak pojď,bastarde!“,vyzval ho a postavil se do střehu.
* * *
Dalial proběhl hlavními dveřmi a co nejrychleji utíkal k lesu.Nebylo to snadné,protože v náručí držel těžce zraněnou Astru.Ta rána vypadala opravdu ošklivě.Na rukou cítil její krev.
Stále se mu hlavou honily události několika posledních minut.Legendární temný čaroděj se vrací.Svět je odsouzen k záhubě.Jejich vesnice pravděpodobně také padne jeho rukou.Mistr Sarmael se změnil v démona se sílou zničit svět.Kergon se s ním pokusí bojovat a bude ho muset zabít.Pravděpodobně při tom sám zemře.A ještě ke všemu mu v náručí umírala Astra.
A na víc,za několik minut kompletně ztratí své čarodějnické nadání.Teprve teď si plně uvědomoval hrůznost všech těchto událostí.Zastavil se u prvního stromu a třesoucíma rukama položil Astru do trávy.Tiše se začal modlit za její život.Kusem látky jí obvázal krk,doufaje že alespoň trochu zpomalí krvácení.Hadr okamžitě prosákl a zrudl.
Astra s sebou škubla a na chvíli nabrala vědomí.Z úst jí vyteklo trochu krve.Natáhla ruce a křečovitě Daliala objala kolem krku.S urputnou naléhavostí mu pohlédla do očí.Snažila se promluvit,ale bylo slyšet jen slabé zachraptění.Dalial v jejím pohledu poznal,že mu chce říct něco moc důležitého.Ale potom se jí ruce i hlava svezli na zem a zůstala nehybně ležet.
Dalial neměl čas přemýšlet o tom,co se mu pokoušela sdělit a plně se soustředil.Snažil se rozvzpomenout na nějaké léčivé kouzlo,kterým by jí mohl zachránit život.Byl k smrti vyčerpaný z předešlého úniku své moci a nebyl si jistý jestli vůbec nějaké kouzlo,které by lučištnici uzdravilo,zná.Horečně pátral ve své mysli po nějaké vhodné magické formuli.Šlo to ztěžka,protože z něho rituál vysál téměř všechnu magenergii.
Potom mu hlavou konečně probleskla ta správná myšlenka.Sklonil se nad Astrou,položil jí obě ruce na krk a ze zbývajících magických sil začal odříkávat své poslední kouzlo.

* * * *
Dotyk chladné oceli na rameně netvora vyrušil od obřadu.Mysl mistra Sarmaela byla totálně zničena,v jeho těle převládala pouze démonická touha ničit a zabíjet.Hluboce zavrčel a otočil se od oltáře,aby pohlédl na toho ubožáka,co se ho odvážil vyrušit.
Kergon,křečovitě svírajíc meč,pomalu ustupoval před rozzuřeným démonem.Jejich pohledy se na okamžik střetly.Kergon v jeho rudě planoucích očích vyčetl absolutní,bezcitnou prázdnotu.Zhluboka se nadechl a smířil se s nadcházející smrtí.Přinutil se nemyslet na nic jiného než na boj.
Netvor si se zavrčením protáhl záda a posměšně se podíval na bojovníka.V mozku mu kolovala jediná myšlenka: zabít vetřelce-dokončit rituál-vyhladit svět.Suveréně přikráčel k bojovníkovi a pohrdavě si ho změřil.Kergon stál nehnutě,jakoby ho démonův pohled na místě zmrazil.Démon sevřel pařát v pěst.Svaly na jeho ruce se napnuly téměř k prasknutí.Potom se na Kergona krutě zamračil a ohromnou rychlostí proti němu vymrštil sevřenou pěst.
Bojovník ráně instinktivně nastavil meč,ale síla té mohutné rány mu ho vyrazila z rukou a samotného Kergona odmrštila přes celou síň až na protější zeď.Ze zdi se odrolila omítka a kusy kamení.Kergon cítil,že se mu při prudkém nárazu zlámaly snad všechny kosti v těle.V hlavě mu příšerně hučelo,jako kdyby měl rozseknutou lebku.Sesunul se na zem a zůstal ležet. Na zdi po něm zůstal krvavý flek,který v malých potůčcích stékal dolů.Zvedl hlavu a sáhl si na zátylek.Podíval se na svojí ruku – viděl čerstvou krev.Najednou mu došlo co to znamená.Ochromila ho hrůza v pomyšlení,že má prasklou lebku.Pokud se mu zatmí před očima,tak zemře a nebude už nikoho,kdo by zastavil démona před zničením celého světa.Při té myšlence se mu ještě víc zatočila hlava a udělalo se mu špatně.Prudce zavrtěl hlavou.Žádná temnota nepřišla,tak snad není smrtelně zraněn.Pokusil se vstát,ale nešlo to.Ostrá bolest,projíždějící celým jeho tělem mu v tom zabránila.Ze všech sil se převrátil na bok.I přes krev,která mu stékala do očí viděl démona,jak se vrací k oltáři.To se nesmí stát.Nesmí dokončit ten rituál.Kergon se zapřel o meč a s hlasitým sténáním se pomalu drápal na nohy.Zlomené žebro se mu zarývalo do boku a z úst mu vytékala krev.Když konečně stál,ucítil ostrou bolest v hlavě a celý svět se s ním zatočil.Křečovitě se zapřel o meč,aby to s ním neseklo o zem.Zranění na zátylku muselo být vážné – v uších mu pískalo,v hlavě příšerně hučelo a celý svět byl pro něj naprosto zastřený.Všechno viděl rozmazaně a všechny zvuky slyšel jakoby z velké dálky.Démonovo odříkávání rituálu se k němu dostávalo jako ozvěna z dalekých hor.Prudce zamrkal očima a zavrtěl hlavou,aby odehnal slabost.Přes krvavý opar na svých očích zahlédl démona,jak se stále zvětšuje a nabývá na síle.Celá ta scéna pro něho byla rozmazaná a nejasná.Pokusil se potlačit nevolnost a opírajíc se o meč,začal se belhat k netvorovi.Hlavu už měl naprosto prázdnou.Nevnímal svět,nevěděl už ani kde je,kdo je a proč tu je.Cítil jenom jedinou myšlenku – bojovat s netvorem.Věděl,že další jeho útok ho jistě zabije.Byl zázrak,že přežil byť jen jedinou démonovu ránu a to byl mnohem odolnější než všichni ostatní bojovníci.Ale neměl na výběr.Jediná šance jak zachránit svět bylo netvora zabít.Kergon ale znal své meze a věděl,že proti němu nemá nejmenší šanci.Jak postupoval,blížil se stále víc k netvorovým zádům.Zemřít v boji je ale lepší,než z něho utéct.Ztěžka zvedl meč nad hlavu a tělo mu zaplavila ostrá vlna nepředstavitelné bolesti.Zlomené žebro se mu zarylo do plic a z nosu a úst mu vytekl další potůček krve.V děsivé agonii zařval válečný pokřik a největší možnou silou sekl démona přes záda.
Nic se nestalo.
Žádná krev,žádné zranění.Démon už je nesmrtelný.Když si to Kergon uvědomil,ztratil i poslední jiskru naděje.Teď už není žádná šance jak zvítězit.V očekávání smrti se kompletně podvolil své bolesti.Tělem mu opět projela ostrá bolest a před očima se mu zatmnělo.Upadl do milosrdné nicoty a v bezvědomí se zhroutil k démonovým nohám.Teď už zkáze nestálo nic v cestě.
Démon potěšeně zavrčel a při tom odhalil tlamu plnou dlouhých tesáků.Jednou rukou zvedl Kergonovo zkrvavené tělo do vzduchua zesílil stisk.Dělalo mu ohromnou radost,když uslyšel,jak v něm zakřupaly kosti.Mohl by ho bez námahy rozmáčknout jako shnilou jahodu,ale to nebylo potřeba.Byl už stejně beztak mrtvý.Místo toho se rozpřáhl mohutnou paží,jako kdyby házel míčkem,a mrštil bojovníkem až ke schodům ochozu.Démonovi dělalo dobře,když mohl prznit mrtvoly a proto se volným,nenuceným krokem vydal k ležícímu tělu.Dlaždičky kostelní podlahy se pod jeho vahou lámaly a drtily.Byl už velice mohutný,čtyři metry vysoký a samý sval.Rituál sice ještě nedokončil,ale i tak už měl sílu lámat skály.
* * *
Navzdory mnoha příšerně vypadajícím zraněním se Kergon probral k vědomí.Už nevnímal nic:ohromnou bolest,agonii zaplavující jeho hlavu,ani okolní svět.Matně si uvědomil,že za sebou slyší nějaké kroky.Vzpoměl si na démona.Pud sebezáchovy mu napověděl,že musí pryč,ale nemohl hýbat tělem.Netvor ho za pár vteřin dožene a dorazí.Pokusil se uklidnit změť smrtelných myšlenek a metodicky pátral po možnosti záchrany svého života.Podařilo se mu otevřít krví slepená víčka a první co spatřil,bylo schodiště vedoucí nahoru na ochoz,lemovaný sochami svatých.Začal se plazit nahoru.
Démon kráčel pomalu za ním a příšerným,nepozemsky znějícím hlasem se mu posmíval.
Kergon ho vůbec nevnímal.Vyplazil se až na ochoz a pokračoval po něm dál,na druhou stranu,kde tušil jeho konec a druhé schodiště,vedoucí zase dolů.Věděl,že jen oddaluje chvíli své smrti.Není tu nikdo,kdo by ho mohl zachránit.Vzpoměl si na Daliala,který už nebude nikdy čarovat a na Astru,která už je pravděpodobně mrtvá.Zaplavil ho příšerný vztek,který ale nedokázal přehlušit nepředstavitelnou bolest,kterou prožíval.Musel mít všechny kosti na prach.Už nemohl dál.Uprostřed ochozu se zastavil.Chtěl vstát,a přijmout svoji smrt ve stoje,ale všechno co dokázal,bylo vyškrábat se na nohy a kleknout si na kolena.Při tom se mu obrátil žaludek a začal prudce zvracet krev.Bojoval s mdlobou,cítil,že když teď ztratí vědomí,už se nikdy neprobere.A on nechtěl zemřít v bezvědomí.To není smrt pro bojovníka a už vůbec ne pro barbara.
Nesmrtelný zplozenec pekel kráčel po ochozu za ním,a při tom shazoval sochy z okraje dolů,kde se roztříštili na kusy.Zastavil se těsně před Kergonem,malátně klečícím v kaluži vlastní krve a svým nepozemským hlasem se mu z plných plic zasmál.
Potom promluvil svým odporně hlubokým hlasem : „Byl jsi statečný,ale hloupý,že ses mi odvážil postavit.Každý bojovník se při pohledu na mě sesype hrůzou,ale ty jsi mně urazil tím,že ses pokusil bojovat.Za to tě budu zabíjet pomalu a potom sežeru tvoji duši,která bude navěky trpět v pekle.Podobně,jako jsem to udělal s duší Sarmaela,do kterého jsem se proměnil.Bylo to snadné – neměl dost kouzelnických sil,aby ovládl moc žezla a udržel si démony od těla – jeho chyba.Jeho duši jsem roztrhal na kusy,takže bude navěky trpět
v nepředstavitelné agonii,kterou si žádný člověk nedokáže ani představit.Byl to prostě slaboch.V jeho myšlenkách jsem vypátral,že tebe a toho čaroděje od mala vychovával.Ani se tomu nedivím,jsi stejný ubožák,jako byl Sarmael.A teď zabiju i tebe a hned potom toho mága,co přišel s tebou.Jeho smrt si pořádně vychutnám,tak,jako teď tu tvoji a vaše duše budou řvát bolestí až do skonání věků.“
Démon skončil svůj projev a pohlédl na své dlouhé,ostré drápy,kterými Astře rozpáral hrdlo.Potom se labužnicky podíval na Bojovníka,který přímo láklal,aby ho jimi probodl skrz na skrz.
V Kergonovi vřel vztek z toho,co právě slyšel.To,co provedl jeho mistrovi přece nesmí zůstat nepotrestáno!A jakým způsobem se mu vysmíval.A teď ,na dovršení toho všeho,chce zabít jeho i Daliala a zničit jejich duše.Mysl mu zaplavil ukrutný,vražedný vztek,když v tom to ucítil.
Oči mu pekelně zrudly,tak jako démonovi.Přestal vnímat veškerou bolest,necítil svá zranění a do svalů mu začala proudit nová síla.Na mysli mu vytanula jen jediná myšlenka: zabíjet.
Proměnil se v bersekra.
Kergon kdysi slyšel,že když je barbar,zachvácený zuřivostí bersekra smrtelně zraněn,či dokonce zabit,dokáže ještě i několik minut po své smrti ovládat svaly a bojovat.S hořkostí mu došlo,že je to zřejmě i jeho případ.
Vstal ze země,postavil se na nohy a do pravé ruky uchopil meč.Levou ruku vzteky sevřel v pěst a než se démon z této nenadálé změny situace vzpamatoval,zarazil mu meč hluboko do těla.Nemělo to však žádný efekt.
Démona nebylo možno zranit,ale Kergon se rozhodl,že mu svoji duši nedá zadarmo.Věděl,že je to zbytečný boj,ale zuřivost bersekra mu nedovolí přestat,dokud nepadne mrtev k zemi.
Netvor se po něm bleskurychle ohnal pařátem,ale Kergon byl ještě rychlejší a stihl uskočit stranou.Před dalším úderem se sehnul,vytáhl mu meč z těla a prudce ho sekl do kolene.Neobjevila se žádná krev,žádné zranění,dokonce ani malý škrábanec.Bylo to,jako kdyby sekl do vzduchu.Démon se jeho marné snaze rozchechtal.Kergon uskočil dozadu a napadlo ho,jestli nebude lepší zabít se sám.Ukončil by tohle trápení,a démon by alespoň nemohl získat jeho duši.S hrůzou si uvědomil,že je to vlastně jediné schůdné řešení.Smířil se s osudem,dal světu poslední sbohem a na nic už nečekal.Opřel hrot čepele o svoji zbroj,přesně na místo,kde má srdce.Sevřel pevněji jílec meče a zavřel oči.Teď nebo nikdy…….
V tom mu v hlavě zazněla démonova slova: „Jsi ubožák,tak jako Sarmael…“
V té chvíli si také uvědomil,co vlastně dělá.Místo aby zemřel v lítém boji,to chtěl vzdát a zabít se sám.Ohromná bolest v těle a vědomí jeho neodvratné smrti ho k tomu málem dohnaly.To nesmí udělat.Rozhodl se,že takovou radost démonovi neudělá.Bude bojovat až do konce,ať si už s jeho duší udělá co chce,nejdřív ho ale bude muset zabít.
Znovu zaútočil na démona.Několikrát se mu ho podařilo zasáhnout,několikrát netvor jeho ránu zastavil vlastní paží,ale po celou dobu jejich souboje se démon jen škodolibě smál.Mohl toho bojovníka už dávno jednoduše zabít,ale ještě před tím ho chce úplně vyčerpat.Bude to tak mnohem zábavnější.Kergon ho bodl do boku a rychle se odkulil několik metrů od něj.
Démon byl stále naprosto nezraněný.Neměl ani nejmenší škrábanec.Na druhou stranu Kergon by měl být na první pohled dávno mrtvý.Potrhaná kroužková zbroj na něm už nechrastila,ale odporně čvachtala,protože veškeré jeho oblečení,i zbroj samotná byli prosáklé krví jeho vlastní,i krví jeho nepřátel.Kergon byl od ní odshora dolů kompletně rudý.Krev na něm hrála všemi odstíny,podle toho,jestli byla zaschlá,nebo čerstvá.Navíc měl spoustu sečných i tržných zranění,která mu stále krvácela a z boku mu vylézalo ven žebro.Obličej měl samou modřinu a šrám,z čela a brady mu stále odkapávala krev,nemluvě o ráně na zátylku.Při každém pohybu z Kergona na zem odkapávaly další cákance krve.Pokud ho dřív nezabije nesmrtelný démon,tak zemře na následky svých ohavných zranění,krátce poté,co skončí zuřivost bersekra.
Nesmyslný,naprosto marný boj pokračoval dál.Kergon zběsile zašermoval mečem a pokusil se dostat nepříteli za záda.Ten se po něm,jakoby znuděně,ohnal pařátem a zasáhl bojovníka do ramene.Z bojovníkovy paže vycákl vodotrysk krve a náraz pařátu ho odmrštil na zeď,přímo pod klenutým oknem.Démon neváhal a pokusil se k ní Kergona pěstí přibít.Bojovník ale na poslední chvíli uhnul a celá netvorova paže se zabořila do zdi.Démon ji bez minimální námahy prudce uvolnil a vytrhl při tom ze zdi několik kamenných štuk,které se s ohromným rachotem sesypaly na ochoz.Kdyby před nimi Kergon neuskočil,už by ležel rozdrcený na zemi.Ve zdi teď zela velká díra,kterou bylo možno vidět ven.Dřevěná podpěra nad tímto novým otvorem praskla a na podlahu ochozu se vyvalili další bloky kamene a zároveň s nimi se vysypalo i čtyři metry vysoké,barevně vykládané okno.Sprcha střepů se snášela na démona,ale ten tomu nevěnoval nejmenší pozornost.Pobaveně cenil tesáky a prohlížel si Kergona.Dírou po velkém okně teď na ochoz dopadaly sluneční paprsky,které rozehnaly modrý přísvit způsobený dalšími okny a Kergon mohl konečně spatřit v plné kráse démonovu šupinatou,kovově se lesknoucí rudou kůži.
Ale teď nebyl čas prohlížet si svého nepřítele.Kergon stále přemýšlel nad tím,jestli by démona mohla zranit třeba nějaká magická zbraň.Ale záhy si uvědomil jak naivní je ta myšlenka.Nic takového po ruce neměl.Pocit absolutní bezradnosti v něm stále rostl.Jeho síla i reflexy mu byly vlastně na nic.
Démon si na hrudi zkřížil ruce a potom opět promluvil: „Aby sis nemyslel,že ti nedávám šanci,ubohý lidský červe,tak se teď nebudu hýbat,ani odrážet tvé útoky.Nebudu se vůbec bránit a ty na mě zatím můžeš vyzkoušet všechno,co umíš.Potom tě zabiju.Musím totiž dokončit rituál.Nemám čas si tu s tebou hrát celé odpoledne. …Začni!“
Netvorův hlas duněl jako samo peklo.Kergonovi bylo jasné,že si z něho netvor dělá srandu.To ho rozzuřilo ještě víc.Přijal jeho výzvu a prudce zaútočil.Sekal do démonova těla ze všech stran,jak jen nejsilněji to šlo.Dával do svých zásahů všechnu svoji sílu.Zabodl mu meč do těla a táhl nahoru ve snaze rozpárat mu břicho.Meč sice zmizel v jeho těle,ale jako obvykle,nezůstalo po něm žádné zranění.Kergon už nevěděl,co má zkusit.Jeho mysl byla těmi neúspěchy naprosto vydeprimovaná.Prosil nebesa,aby mu seslali nějakou magickou zbraň,nebo něco,čím by mohl démona zabít.Netvor se celou dobu jen pobaveně chechtal a sledoval barbarovy marné pokusy o jeho zabití.Kergon vyzkoušel všechno,i když věděl,že to nebude mít žádný účinek,ale nevěděl co jiného má dělat.Zkusil každou fintu,bodal i sekal do démona ze všech stran,bodal ho do očí,zkoušel mu i useknout hlavu a démon se jen smál.Kergon od něho odstoupil,opřel se o meč a začal zběsile oddechovat.I zuřivost bersekra měla své meze.Začínal se cítit unavený,ale byl za to rád.Prohlédl si své zkrvavené a rozsekané tělo – byl rád že necítil bolest.Kdyby nebyl ve stavu zuřivosti,bylo by už po něm.
Už měl dost.Rozhodl se to uzavřít.Rozběhl se proti netvorovi,těsně před ním vyskočil vysoko do vzduchu a zabodl mu meč až po jílec do krku.Nohama se odrazil od jeho hrudi a přemetem vzad se dostal z jeho dosahu.Dopadl na jedno koleno a strhl pohled zpátky na svého nepřítele. Čekal,co se bude dít.
Démon si nevzrušeně vytáhl meč z krku a mezi dvěma prsty ho zlomil vejpůl.Na krku samozřejmě neměl žádnou jizvu.Opět promluvil a pobavený ton z jeho hlasu nadobro zmizel: „Jak jsem řekl.Dal jsem ti šanci – a teď tě zabiju.“ Pozvedl pařát nad hlavu a kráčel k bojovníkovi.V jeho očích už byla jen nemilosrdná prázdnota,ani stopa po radosti z předchozí sadistické zábavy.
Kergon byl beze zbraně.Démon se k němu blížil,připravený rozseknout ho svým pařátem s dlouhými drápy,ostrými jako kosa.Pud sebezáchovy mu nedovolil tam jen tak stát a čekat tiše na smrt.Spěšně se rozhlédl po ochozu.Pátral po něčem,co by mu mohlo posloužit jako provizorní zbraň.Zrak mu utkvěl na soše svatého Krista.Byla to jediná socha,kterou démon nesrazil z ochozu.Byl vytesán s knihou v podpaždí a pozvednutou rukou,jakoby někomu žehnal.Byl to nejspíš člověk,kterého tady dříve uctívali.Na tom teď Kergonovi nezáleželo.Vzal sochu za nohy a s námahou ji zvedl.Byla těžká jako kus skály,ale to mu nevadilo.Přiskočil k démonovi,mohutně se rozpřáhl a ohromnou silou o něj sochu rozbil.Tvrdý kámen narazil na netvorovo tělo a socha se rozletěla na kousky.
Ale také se stalo něco,co Kergon v žádném případě nečekal: Netvor zařval bolestí.Z oka,do kterého se mu zarazila Kristova žehnající ruka,vytékal vařící zelený ichor.Démonova krev.
Kergon nevěřil vlastním očím.Už byl nadobro smířen se smrtí.Věděl,že démona není možné porazit,ale teď krvácel a strašlivě řval.Vytrhl si kamennou ruku z oka a oběma pařáty se za něj
chytil,aby zastavil vytékající proud ichoru.
Kergonovi poskočilo srdce radostí.Teď měl naději démona porazit.Přece jen je naděje,že démona zabije a nedojde ke zkáze světa.Potom si vzpoměl na čaroděje Urda. No…možná ke zničení světa nedojde dnes.Do očí mu z rány na čele vtekla další krev.Otřel si jí hřbetem ruky,ale tím si na obličej rozmazal zase jenom další krev.Ale toho si nevšímal.Pohlédl na kusy kamene z rozbité sochy.Ihned mu došlo,co se stalo.Socha byla zobrazením svatého,který byl v tomto kostele uctíván.Došlo mu,že pekelného démona bude moci porazit svatou mocí.Proklínal se za to,že ho to nenapadlo dřív.Celou tu dobu měl okolo sebe zbraně k démonově porážce.Ale teď nebyl čas o tom přemýšlet.Netvor vstal,zaklonil hlavu a zařval tak hlasitě,že všechna zbylá okna v kostele explodovala a vysypala se ven.Kergon věděl,že teď si s ním už démon hrát nebude.Horečnatě pátral očima po nějakém svatém předmětu,který by mohl použít jako účinnou zbraň.Spatřil jí na druhé straně síně,u vstupních vrat.Obrovský dřevěný kříž,s vypodobněním k němu přibitého Krista.Na nic nečekal a rozběhl se k němu jak nejrychleji uměl.Démon vztekle zavrčel a rozběhl se za ním.Z důlku po jeho oku vyzařovala rudá záře a po tváři mu stékal ichor.Jak běžel,vylámané dlaždice mu odlétávaly od kopyt.
Kergon v životě neběžel rychleji.Slyšel za sebou démonův řev.Srdce mu bilo o závod.Už jen pár metrů a bude u kříže.Řev za jeho zády byL stále blíž a blíž.Přinutil se běžet rychleji ale nešlo to.Byl už naprosto vyčerpaný.Konečně doběhl až ke kříži.Okamžitě se ho pokusil strhnout ze zdi,ale nešlo to.Byl přibitý.Kergonovi se hrůzou zastavilo srdce.Už je tak blíko…teď se to nesmí zkazit!
Démon viděl,že Kergon doběhl ke svaté relikvii.Byl už jenom deset metrů od něj.Roztáhl své drápy,odrazil se a skočil přímo po bojovníkovi.
Kergon slyšel tříštivý zvuk kopyt,odrážejících se od dlážděné podlahy.Pot se mu mísil s krví a stékal mu po celém obličeji.Zapřel se nohou o zeď.Sevřel kříž oběma rukama co nejpevněji a do zatáhnutí dal absolutně všechnu svoji sílu,možná i víc.Na zdi zahlédl stín démona,dopadajícího mu za záda.
Hřebíky začaly vylézat ze zdí.Kergonovi se konečně podařilo kříž strhnout.Ve stejnou chvíli se za ním ozvala strašná rána.Démon dopadl přímo za jeho záda,s paží napřaženou,připraven jediným máchnutím ukončit jeho život.Kergon se přikrčil a zabodl Třímetrový kříž do místa,kde předpokládal netvorovo srdce.Zajel tam jako po másle a z rány vystříkla hustá vlna vřícího ichoru.Kergon se odkutálel stranou,aby nebyl zasažen.
Démon příšerně zařval a potom na místě explodoval.Výbuch provázela ohlušující rána.Kusy jeho těla a litry ichoru se rozletěly po celém kostele.Kergon padl k zemi a kryl si hlavu před padajícími kostmi a démonovou krví.Kusy dopadajícího masa pleskaly o podlahu a modlitební lavice.
A najednou bylo ticho.
Kostelní síň zaplňovalo jenom Kergonovo zběsilé oddechování.Bylo konečně po boji.
Ohromná okna byla vymlácená,zeď probořená,a všude krev,kosti,ichor a kusy masa.Ale konečně bylo všude ticho.Dneska už nebude žádné zabíjení,žádné souboje,nic.Kergona,vždy dychtícího po boji by nikdy nenapadlo,že bude takhle přemýšlet.
Zvenčí bylo slyšet poklidné šumění větru a zpěv mnoha druhů ptáků.V dálce tiše bublala kašna.
Bylo po všem.
Kergon pomalu došel doprostřed sálu,kde ležela démonova hlava.Jeho kroky se hlasitě rozléhaly a vraceli se k němu v posvátně znějící ozvěně.
„Vyřiď v pekle pozdrav od Kergona“,zašeptal chraplavě a potom hlavu rozdupl podrážkou okované boty.Po smrti už démon nebyl tak nezničitelný.
Bojovník se ještě jednou rozhlédl po kostele a potom bezmyšlenkovitě kráčel ven ke dveřím.Hlavu měl naprosto prázdnou,byl ještě v silném šoku z toho,co před chvílí prožil.
V tom jeho tělem projela vlna příšerné bolesti a nezměrné agonie.Zuřivost bersekra se vytrácela.Podíval se na svá zranění,na žebro vylézající z boku.Uvědomil si,že teď zemře.
Teď si teprve plně uvědomil,že ještě umřít nechce.Hlavou se mu honily myšlenky,co všechno ještě mohl udělat.Polila ho příšerná hrůza.Bolest začala ještě víc sílit.Vzpomněl si na Daliala.A na Astru.Začal se potácet ven z kostela.Ještě než umře,musí vědět,jestli žije.Vymotal se ze dveří a ostré slunce ho udeřilo do očí.Pátral po okolí,spěšně otáčel hlavou ze strany na stranu,jestli jí nezahlédne a ochraptěle volal její jméno.Bolest sílila,v hlavě mu hučelo,svět se mu točil před očima a obrazy začaly potemňovat.Přes krev,která mu stékala do očí,už nic neviděl.Mozek mu vypovídal službu.Před očima měl temnotu a příšerná bolest ho srážela do bezvědomí.Už vůbec nevěděl kde je,nic neviděl ani neslyšel,jen to hrozné hučení v hlavě.Stále volal Astru,ale nebyl si jistý,jestli jenom nešeptá.Motal se stále dokola,vrávoral a potom si už jen matně uvědomil,že leží na zemi.
Těsně před tím,než ztratil vědomí,zahlédl skrz temně krvavý opar postavu v modré kápi s dubovou holí,jak ukládá nějaké tělo do trávy,běží směrem k němu a něco volá.Ale to už neslyšel.

* * *
Druhý den odpoledne Dalial sebral polorozteklé žezlo temnoty a tajnou chodbou v kostelní zdi vstoupil do tajného obětiště,kde ho na oltáři zla zničil.Temný čaroděj Urd teď bude muset
Čekat několik let,než se bude moci vrátit zpátky na zemi a najít způsob,jak znovu získat svoji galaktickou moc,kterou by rozdrtil svět na prach.Po obřadu se vrátil na palouk k lesu,kde už na něj čekala Astra.Seděla v trávě a přežvykovala své oblíbené kořínky.Její tmavě černá zbroj silně kontrastovala se světle zelenou trávou a pestrobarevnými květinami,mezi nimiž seděla.Okolo krku měla ovázaný kus čistě bílé haleny.Rána se jí pomalu hojila,ale mluvení a polykání ji pořád ještě činilo příšernou bolest.Vítr jí čechral neposedné vlasy a sluneční svit prozařoval její bledý obličej.Včera byla na pokraji smrti a ještě se z toho kompletně nevzpamatovala.
„Zničil jsem žezlo.Úkol jsme splnili.Sarmael by na nás byl pyšný“,řekl čaroděj a sedl si k Astře.Všiml si,že jí po zmínce o jejich mistrovi po tváři stekla slza. „Jak je mu“?,zeptal se potichu myslel tím K