White skull - Public glory, secret agony

Pokud si poslechnete jejich první dvě alba a poté kterékoliv následující, tak nejspíš dojdete k názoru, že tohle nemůže být jedna a tatáž kapela. Tak moc se White skull za ty roky změnili. Na albech "I won´t burn alone" a "Embittered" hrají ještě vcelku jemný, mírný heavy metal, kdežto už o dva roky později vyrukovali s koncepční deskou "Tales from the north", ve které konečně vyprofilovali svůj nezaměnitelný, Italský power metalový zvuk, velice podobný německým hrobníkům Grave Digger, se kterými jsou velmi často srovnáváni. Rovněž razantně přitvrdili a dali tak sbohem své o poznání změkčilejší (i když ne zrovna špatné) historii. O rok později, konkrétně leta páně roku 2000, se rodí nový počin, nazvaný "Public glory,secret agony",opěvující starověkký Řím a Egypt a jejich vládce, Kleopatru a Césara. Po zvukové a instrumentální stránce na svého předchůdce plynule navazuje, avšak nemám tím na mysli nějaké kopírování starých nápadů, ale spíše dovedení zaběhnutých postupů k dokonalosti. Tedy alespoň v rámci kapely,která už dlouhá léta funguje ve složení Federica de Boni (zpěv), Tony ´Mad´ Fonto (rytmická kytara), Danilo Bar (hlavní kytara), Alex Mantiero (bicí) a Fabio Pozzato (baskytara). A že se tito čtyři Italové (a jedna Italská slečna) opravdu činili!

Hned po úvodním intru "Burn, Rome, Burn",kapela nastartuje kytarovou smršť, která dává jasně najevo, co můžete v dalších minutách očekávat. A očekávat můžete opravdu hodně: Kapela nešetřila na rychlosti ani pompéznosti a většina písní opravdu dokáže navodit tu správnou starobylou atmosféru. Ne nadarmo White skull přirovnávám ke Grave digger. Jejich styl hudby na Public Glory, secret Agony je velice podobný desce "Excalibur" od výše jmenovaných, s tím rozdílem,že Federika dokáže zpívat ve více polohách, což nejlépe dokazují písně jako "Roman empire", "Valley of the sun" a "Mangler", ve kterých se opravdu vyřádila a dala najevo, že se svým hlasem umí opravdu pěkné kreace. Kytarové vyhrávky jsou velice zajímavé a náladové, do stavby jednotlivých písní perfektně zapadnou. Za pozornost stojí dramaticky působící riff v písni "Greedy Rome", po kterém následují v trochu rychlejším tempu odzpívané sloky, ústící do již tradičně oslavného refrénu. Po této skladbě následuje neobvyklá, velmi pomalu gradující "In Caesar we trust", ve které se první sloky dočkáte až po dvou minutách klidného kytarového vybrnkávání a chrastění železných řeťězů. Potom se na albu ještě naléza zajímavá balada "The field of piece", ve které jakoby se Federica svým zpěvem vrátila do dob prvního alba "I won¨t burn alone". A vůbec nejlepší kousky na tomto albu jsou podle mě "Anubis the jackal" a závěrečná "Time for glory", obě s naprosto úchvatně propracovanými a originálními refrény. White Skull se na této desce předvádějí ve své nejlepší formě, kterou se jim už asi těžko někdy podaří překonat.

White Skull - Public glory, secret agony (2000)
(power metal)

1. Burn, Rome, burn! (Nerone's song) - intro
2. High treason
3. Roman empire
4. Greedy Rome
5. In Ceasar we trust
6. Valley of the sun
7. Anubis the jackal
8. Mangler
9. Cleopathra
10. The field of piece
11. Time for glory

Oficiální stránka: http://www.whiteskull.it

Hodnocení: 4,5 / 5