Řeka

Potkal ji vprostřed týdnů šedých,
v předsálí zimy, něhy spánku,
a v Jejích tvářích tichem bledých
rodil se půvab jarních vánků.

Chodíval sám a verše zpíval
havranům v oknech temných domů,
teď cítil neklid, slastný příval,
zpívat chtěl dál a věděl komu.

A když se soumrak chopil trůnu
nad městem v chladném baldachýnu,
políbil na rty bílou Lunu
a dal tak sbohem svému Stínu.

Verše teď psával o slavících,
o horké Lásce, sladkém medu,
o vílách v lesním mechu spících.
Zítřek však čekal v ostří ledu.

Vstoupila zášť a slepá trýzeň
do letních dnů a jasných nocí,
vyprahlo srdce, zbyla žízeň
po Lásce, kterou proklel kdosi.

Sedával v dešti, ptal se hromů,
zda lidská touha je jak řeka,
dá-li svůj třpyt a krásu tomu,
kdo v tichém břehu nejdýl čeká.

Tak tedy čekal na svítání,
na vítr, který žal by smetl.
Kupoval růže pro svou Paní
a z něžných slůvek básně pletl.

Pak jednou přišla celá bílá,
oči se ve tmě steskem klíží,
a když Ho tiše políbila,
věděl, že už mu neublíží.

Šli spolu bosí po strništi,
roztála bolest, zbledla tíseň.
O jedu, který duši tříští,
zbyla jen smutná, stará píseň.