Sarumanův prsten

Jeho jménem se stalo Curumo. Stoupající na první slabice a klesající na poslední, podobající se teninké duhové spirále. Znějící jako tři lehké taneční krůčky. Tajemně zahalené a poněkud vznešenější než jen Saruman. S potěšením laskal toto slovíčko ve svých rtech jako pamlsek - narůžovělý led s vůní růže. Curumo. Jeho rty se slastně roztahovaly, když vyslovovaly toto jméno, jeho oblíbené jméno. „Curumo," řekl nadšeně a vychutnával si pohled do zrcadla na sebe samotného, tak krásného, dobře udržovaného muže zmoudřelého léty, jenž se v něm odrážel v bílém rouchu ze zářících tkanin, kvetoucího všemi barvami - jakoby oděv byl utkán ze samotné duhy. Líbil se sobě. Líbilo se mu vše - tvář, postava, pohyby, hlas. Klidně by se přirovnal k sametu nebo jemnému semiši. Líbilo se mu, že je představeným Řádu a nejmoudřejší ze všech, moudřejší než ostatní a že to ostatní přiznávají. Líbilo se mu jak vypadal - krásný, moudrý a mocný muž. Byl v zenitu svých sil, na vrcholu moci. Přesto se v jeho srdci občas zaševelil strach. Curumo byl téměř spokojen se svým osudem. Cítil se v bezpečí, až tomu nakonec sám podlehl. Uvěřil, že Námo bude mít krátké prsty. Uvěřil, že Sauron je bezmocný. Uvěřil, že mu všichni naprosto, bezpodmínečně věří a uznávají jeho moc, a též ho zároveň obdivují. Uvěřil, že je schopen stvořit Prsten.

Poměrně dosti věděl o Sauronovi a Prstenech - ze svědectví gondorských, arnorských kronik, kronik Roklinky a Lórienu, jakožto od očitých svědků stvoření Prstenů. Mnozí elfové ještě zůstávali ve Středozemi mezi poddanými Galadriel a Círdana, i když ani jediný z nich nebyl dostatečně obeznámen s vyšší magií, aby mohl přesně říci, jaké zakletí Sauron v procesu Stvoření používal. Elfové nic nezapomínají, ale přesto vyvstává otázka: z toho co si pamatují, je všechno pravda? Dobře si vše zapamatovali? Vše dobře tenkrát pochopili? Curumo se snažil z vyprávění elfů uhodnout, která to byla zaklínání. Zdálo se, že se mu to podařilo. Pak už zbývalo jen určit kov. I v tomto Curumo cosi věděl. Jak by ne, když patřil k AulÁho učedníkům! Vše směřovalo k tomu, že Prsten byl stvořen z nejoblíbenějšího Curumova kovu, kovu královského a nádherného, kovu korun a moci. Stejně tak se domnívali i elfové - ti, jež ho spatřili na Sauronově ruce. Tak to i zaznamenal Isildur. Saruman se domníval, že Prsten Moci musí být jedině zlatým.

Stohy knih, přemíra svitků - vše jen o Prstenu. Celá knihovna Orthanku jimi byla zavalena. Curumo se ale nechystal kopírovat Saurona. Chtěl svůj vlastní Prsten. Mocnější než Prsten Nepřítele. proto podstata prstenu musí být jiná. Tento Prsten musí být mocnější. Curumo se usmál. Znal nějaká zaklínání pro výrobu Prstenů. Nu což, k tomuto účelu mu musela bohatě stačit. Takže tohle by teda měl. Dobře, že si elfové zapamatovali podstatu zaklínání, i když čestně říci: pochyboval o tom, jestli elfové plně pochopili jejich význam. Vždyť bylo pronášeno v pradávném jazyce Tmy, ze kterého se vytvořily všechny jazyky Ardy. Mohli se i splést. Curumo doufal, že svým uměním a moudrostí doplní to, co nepochopili elfové.

Opět zalistoval v pradávné kronice. Nebeský oheň? Číše Noci? Nu což, tak Nebeský oheň a plameny Eä budou poraženy plameny ne-Eä. Číše Noci... Jedině Číší dne, protože světlo zahání Noc. Tak nejspíše Nepřítel stvořil Devět prstenů a Jeden nejspíše stejně tak. Podivné je znění zakaleno v ohnivé krvi Ardy. Krev Ardy... Oheň Ardy? Oheň neprodchnutý životem? Curumo hloubavě přecházel sem a tam. Jeho tvář a oděv se zbarvila rudými odstíny, vrhané pochodněmi

Krysa byla téměř slepá. Ona a její předci odedávna žili v podzemních chodbách, které tito nenasytní tvorové vyryli v těle Ardy. Bála se a nemilovala světlo, ale toužila po něm, neboť instinktivně cítila jeho cennost a moc. Proto tajně slídila za ním, stejně jako za nepřítelem a kořistí. Už dlouho žila pod Orthankem a živila se odpadky, které shazovaly do podzemních chodeb. Jednou objevila novou chodbu a opatrně do ní vlezla, nervózně čichající svým dlouhým černým čumáčkem po nějakém jídle. Tohle byl nový vchod, poměrně ještě nový, ale nebezpečný. Současně tam bylo něco cítit známého a blízkého. Nakonec se rozhodla, potichu přešlápla a vběhla tam jako nenápadný stín.

Spatřila nízký, okrouhlý sál se začouzeným kupolovitým stropem a temně šedivé zdi. Podlaha byla hladká, téměř zrcadlová a krysí tlapky se smekaly. Bylo to pro ní velmi nepříjemné a nebezpečné. Uprostřed stál vysoká, šedivá nádoba. Vypadala jako kotel, ne tak vysoký, za to byl poměrně široký. V jedné řadě na obě strany sálu stály dva zlaté svícny, ploché číše na zlatých nožkách. Vznášel se zde těžký, omamující zápach. Nebezpečí. Temně rudé plameny dýmí, očazují strop, který vypadá těžkopádně a padající dolů, hrozící, že vše rozmačká. Krysa se vylekala, co kdyby se náhle zřítil. Co se nacházelo na stole, na to neviděla. Nad vchodem visela zářivá zlatá destička ve tvaru oblaka, ze kterého vzhlíželo oko a pod ním se křížily dva blesky. Destička byla ve srovnání s tímto místem tak nepřirozeně blýskavá a podivně plochá, vše vypadalo jaksi cizorodě a nepohodlně. Krysa nakoukla do známé levé chodbičky. Pravá chodbička byla úplně temná a dušná, ale něco tam žilo. Kryse se tam moc nechtělo. Bylo to cizí, děsivé. Zbaběle rychle přeběhla do levé chodbičky a schovala se v ní. Nepřepadne jí něco? Její černý čumáček se chvěl.

Bratra Aroglase, vůdce severních Dúnadanů, nadělil osud pradávným jménem Beriar. Byl spíše zběhlý v knihách než ve v bojovém umění, i když bojovat mečem, kopím na zemi nebo jako jezdec plně dokázal. Na severu málokdo četl a po porážce Arthedainu moc měst nezůstalo - veškeré knihovny shořely a písemností se zachovalo velice málo. Rovněž zájem k starým moudrostem byl poněkud vlažný. Nejdůležitější bylo přežít. Dúnadané žili v několika osadách nebo vesničkách, většinou chudí a většinou nevzdělaní. Jen bojovnost a štěstěna v bojích a nájezdech mohla proslavit člověka uprostřed tohoto hrubého, zanikajícího národa, pro které bývalá sláva jejich národa se stávala už legendou. Beriar věděl, že nyní veškerá moudrost severu se nalézá v Elrondově domu, kde s bratrem byli v dětství vychovávaní. I nyní ho mnohokrát zaválo do Roklinky. Tam přebýval klid - zdálo se, že ve Středozemi Roklinka byla jiným světem, od které se tak znatelně odlišovala. Při každém příchodu si Beriar připadal jako v pohádce. Miloval číst staré rukopisy o historii svého národa, o dávnověku Středozemě, kdy zde žili jen elfové, o slávě a zkáze Númenoru... Proto se asi takhle nejspíše dozvěděl o obavách moudrých, o Prstenech a Nepříteli. Právě zde se seznámil se Sarumanem, představeným Rady. Velice se mu zalíbil a pokládal ho za jednoho velikána z Moudrých, jednoho z nejokouzlujícího a nejlaskavějšího. Beriar společně se Sarumanem se zabýval Prstenem, problémem jeho stvoření. Pro mladého člověka bylo velmi přitažlivé se zaobírat touto věcí, nejprve bez konkrétního cíle a pak už jen rádi vítězství nad Sauronem, Temným Nepřítelem Středozemě a Valinoru. Když mu Saruman navrhnul, aby se přestěhoval k němu do Orthanku a Beriar s radostí souhlasil.

V Orthanku byli lidé. Je sice pravda, že mladého člověka překvapila jejich mlčenlivost a naprostá otrocká poslušnost Sarumanovi. Mimochodem, Saruman se nechal slyšet, že jim nesahají ani po kotníky, takže co od nich mohou očekávat. Mohou být jenom otroky. Beriara se to trochu dotklo, ale rychle na to zapomněl - pohltila ho myšlenka stvoření Prstenu mocnějšího, než byl Prsten Nepřítele. Co si ale pak s ním počít dále, o tom příliš zatím nepřemýšlel.

Oba bydleli v knihovně a přezkoumávali své závěry: zítra začne Stvoření.

„Takže," nedočkavě pravil Beriar, „oheň Ardy vítězí nad mocí Prázdna. Oheň Prázdna - pro tavení, v Číši Světla," dotknul se číše, zářící nepříjemným zeleným světlem. Nevěděl, že ji Saruman nezhotovil ani ze Světla, ani ze Tmy, „zaklínání známe. Takže to by bylo vše! Takže začneme už zítra, že?" zeptal se zápalem hazardujícího malého chlapce. Usmívající Saruman přikývl.

„A zvítězíme nad Nepřítelem," dodal sugestivně. Krysa zvědavě a se strachem pozorovala ze svého zákoutí vše, co se v síni dělo. Tam se nacházeli dva lidé. Jeden vznešeně vypadající stařec se stříbrnými kučerami v třpytícím bílém oděvu, druhý - vysoký mladý člověk, tmavovlasý a sivooký. Stařec zřetelně dominoval, cosi povídal a jeho společník stál opřený o zeď a poslouchal vše zvědavě, uctivě a ohromeně.

Pronášel zaklínání, ale to nebyla ta slova, která pronášel Sauron, neboť nepocházela z Tmy, ale z bezedného Prázdna. Oheň, jenž vystoupil z hlubin šedého kamene, byl bezbarvý a neviditelný a jen podle toho, jak se vše okolo zbarvovalo mrtvolným zeleným světlem, Beriar věděl, že zaklínání působí. Ale nějak se necítil ve své kůži. Chvějícíma se rukama podal třpytící se číši, podivně působící na jeho duši. Dotkl se Sarumanovy ruky - chladné a lepkavé, jako ruka rozkládající mrtvoly; Sarumanova tvář a ruce zbarvila jedovatě zelená barva; zdálo se, že sama jeho vnitřní podstata se měnila. Jeho tvář vypadala krutě jako slizká, a lepkavá lebka, pokrytá hnijící kůží a šklebící se bezzubými ústy. Beriar v tuto chvíli pocítil, že tato tvář není přeludem, ale její opravdová tvář. Chtěl pohnout hlavou a odehnat strach. Saruman pronášel zaklínání. Jeho hlas zatemňoval rozum a pronikal do mozku odporným narůstajícím děsem. Beriar cítil, že se chvěje. Chladný pot stékal po jeho tváři; přitiskl se k stěně. Nohy mu vypověděly službu a začal zvracet. Zachvátil ho úžas. Cosi cizího z nicoty pulzovalo mezi Sarumanovými dlaněmi. Ten vypustil do světa něco zlého a strašného. Chtěl na něj zakřičet, varovat ho, ale jazyk ho neposlouchal. Ústa se mu naplnila hořkými slinami, v uších mu zněl Sarumanův hlas jako houpající se zvon.

Probral se chladem, po jeho tváři stékala studená voda. Nad ním se skláněl Saruman, opět ten starý, soucitný a laskavý. Hladil ho svou měkkou dlaní.

„Co pak se to stalo, můj příteli? Samozřejmě je velice těžké vše vydržet. Smrtelnému je nelehko se vyrovnat s těmito silami. Ale to nic, měli jsme úspěch. Zlato se plaví, zaklínaní byla vyřčena. Brzy naplníme kov magickou silou a získáme Prsten mocnější, než Prsten Nepřítele."

„Obávám se... Něco jsme museli udělat špatně... Něco špatného... Sarumane, možná bychom měli s tím přestat? Bojím se, že neovládneme Prsten..." Saruman se chvilku na něj hleděl a pak se hlasitě rozesmál.

„Och, příteli můj, nikdy jsem se takhle nezasmál! Vždyť v prstenu je naše síla! Cožpak nestačí jen málo, abychom ovládali sami sebe? Copak si nevěříš, Beriare z rodu Elrosa?"

Mladý člověk pochybovačně vrtěl hlavou.

„Někdy se člověk sám ani nezná, Sarumane. Začínám se sám sebe bát." Jeho šedé oči naplnil strach a prosili o duchovní podporu. Saruman ho uklidňoval.

„Ale já nejsem člověk. Já se svého já nebojím. Pokud je souzeno," povzdechl si, „vezmu břímě Prstenu na sebe. Nebude to snadné, ale pokusím se s tím nějak vyrovnat." Dobrácky se na něj usmál. „Zatím odpočívej, nabírej síly. Ještě mnoho toho musíme udělat."

Téhož večera oba seděli před krbem. Nastoupila závěrečná fáze Stvoření. Beriara tížilo něco na duši a smutně hleděl na tancování ohně v krbu a napůl ucha poslouchal Sarumana. Téměř nevnímal smysl jeho slov.

„Jedno - svážeme všechny lidí jednou vůlí. Vše živé v Ardě se mi plně podřídí. Dokonce i Sauron. To bude velkolepé vítězství."

Beriar nevěřícně zvedl hlavu.

„Ale ty jsi říkal... Nic nechápu. A co síly Ardy?"

„Elfové mají na to tři prsteny. Ty se mi také podřídí. Vše bude zde!" zvedl pěst. „Ale zatím je ještě příliš brzy. Prsten je už na světě a leží v číši. Zbývá jen jej zakalit."

„V ohnivé krvi Ardy..."

„Ne. To by bylo jen na ovládnutí živlů. My potřebujeme i rozumy a vůli. Potřebujeme živou krev. Živí mi přinesou vše. Přinesou Moc."

Beriar úžasem a překvapením pohlédl na Sarumana.

„Živá krev? Krev lidí?" hlasitě zašeptal. Saruman se na něj ušklíbl.

„Proč jenom lidí? Elfové také žijí ve Středozemi. Sauron je z rodu Maiar. Takže elfskou a Maiar také. Tak je to, můj příteli."

„Možná ještě skřetí?" zúžily se Beriarovy oči. Byl připraven se vrhnout na Sarumana.

„Proč by? Skřetí také mají elfskou krev. A už nám stejně slouží."

Jakoby Beriara osvítil blesk. „Zrádče!" myšlenky bláznivě poletovaly jeho myslí. „Zabít! Ihned ho musí zabít!" Vytasil kinžál a vrhnul se na Sarumana. Skřeti vyskočili jako ze země, Saruman se ani nepohnul. Za několik okamžiků zoufalého boje ležel Beriar svázaný na podlaze. Saruman se k němu naklonil.

„Ach ty pitomče," řekl téměř něžně, „ty nevíš, že jsem nesmrtelný? Jsem přece Maia, přítelíčku." Spokojeně se pousmál.

„Ty jsi mne plně nepochopil, můj příteli. Takže pokud dobře chápeš, krev Ardy to je moc nad neživým. Neživé je vždy podřízeno živému. Takže," pousmál se, „musíme vládnout všemu živému, jejich rozumy a vůlí. Ovládneme živé a živé vše neživé. A vše máme nyní v obruči. Není li pravda? Tak to bychom měli. Teď už ti zbývá jenom pochopit, že potřebujeme kalení v živé krvi. Pro nadvládu nad lidmi v lidské, nad elfy v elfí, nad Maiar v krvi Maiar. Copak to není logické? Až moc logické. Jaká škoda, že nemáme Valu," povzdechl si Curumo, „a to bych pokořil i Valinor. Že mám pravdu, přítelíčku? Co se dělat, už přichází náš čas. Nastala doba završit naší práci. Jen tak mimochodem, v tobě, jak se zdá, je i lidská, elfí a krev Maiar, že? Nemám li pravdu, příteli můj? Veliká tvá sláva bude, neboť tvou krví zakalíme Prsten, který zvítězí nad Prstenem Nepřítele. Pak už se nebudu muset nikoho bát - ani Saurona, Mandose nebo Morgotha. Takže, můj příteli," usmíval se a hleděl do Beriarových očí rozšířených smrtelným úžasem.

Zatáhli ho do nízké komnaty a hodili na šedý stůl. Saruman stál a držel v bílých rukou číši s vychladlým Prstenem. Na jeho gesto pak skřeti odešli. Když Beriar spatřil blížící se k jeho hrdlu neúprosný zahnutý zlatý nůž, vykřikl už s pomateným rozumem:

„Buď proklet, zrádče, Sauron se za mě pomstí!"

Krev vyšplíchla do číše. Tělo chvějící se v agónii Saruman shodil pod stůl. Číše stála na stole. Zazněla slova zaklínání: [ ... ]

Při posledních slovech Saruman položil ruku s prstenem do číše a krev zmizela. Prsten ji vsál do sebe. Zlato začalo hrát překrásnými barvami a vystoupila na něm povrch slova, jakoby byla vyřezána na živém tělu - zaklínání na Prstenu, naplněná živou krví.

Mrtvolu odtáhl do levého průchodu, do chodby. Krysa nasála vzduch. Jídlo. Mnoho jídla. Velmi nadlouho. Jenom aby ho nikdo nenašel. Ohlédla se a vydala se do chodby. Hledala.

Saruman byl moudrý. Velmi moudrý. Ale zde udělal chybu. Nic nemohlo být spojeno živou krví člověka, protože v lidech se nacházel Tajný Melkorův oheň, vítězící nad nebytím. Teď Prázdno vstoupilo do Sarumana a stalo se jeho součástí. Prázdno, k čemu ho odsoudil Námo, čekalo na něj. Zatím byl ještě mocný a mohl přikazovat této šedé síle. Ta ale nezadržitelně ho musela časem zcela vysát.

Seděl na svém zlatém trůnu, unavený a spokojený. Plameny ozařovaly jeho třpytící, bílý oděv v různých barvách, nejčastěji ale v barvách krve. Ale jemu bylo všechno jedno. Na jeho bílé ruce s dlouhými rudými nehty se nacházel Prsten. Okamžitě zkusil jeho moc. Přál si, aby Devět přízraků přiletělo k němu a uznali ho svým pánem. Radostně vykřikl, když černá postava vyrostla na jeho prahu, ale pod jeho strašlivým pohledem úplně ztuhl. Mladá, přísná a krutá tvář, šedé vlasy a tenká stříbrná obruč na jeho hlavě. Pohled neúprosných očí ho přibil k trůnu a bledý meč se zableskl u jeho hrdla. A opět v jeho hlavě zazněla slova: „Změníš se v Prázdnotu." Přízrak ještě několik okamžiků hleděl na něj, pak se prudce otočil a odešel. Černý plášť se rozevlál jako ohromné křídlo. Sarumana zachvátil děs - nepříjemný, lepkavý, strašný živočišný děs. Prsten nepůsobil. Prohrál. Zaječel a zakryl si tvář, měnící se mrtvolnou tvář... Co bude dělat? Co? Co? A pak si odpověděl - musí rychle najít Prsten Nepřítele. Nemá jiné východisko

Přeloženo z: CHERNAYA HRONIKA ARDY (Black Silmarillion) - Natal'ya Vasil'eva (Nienna)