Irmo Lóriendeher Olorion
Feantur
I sinome hostamme, maquetimme almarelya
Lava men cenie pella ambar sina,
Hlarie pella súri verce ar lammar aicalamnion
An, ve nóri ontalemmo
I Ninquinóri haryar Ainulindallo
Yanen Ilúvatar táne Arda yáre Valain.“
/ z „Quenta Yavannírion“/
„Když elfové cítí zimu, je to vždycky naléhavá výstraha pro lidi.“ / Númenorejské rčení /
Forochel, Severní ledová tabule, je jméno, zavedené lindonskými elfy, pro velký poloostrov a zátoku na západě Belegaeru. Na severu tvoří její hranici Ekkaia, Okružní moře a řetěz hor, Ered Muil, odděluje poloostrov od zbytku Forodwaith. Forochel bývala součástí Morgothovy říše a její nynější podoba je zlomkem země, ležící za Starých dnů pod Železnými horami. Lindonští mořeplavci soudí, že tři sousedící skaliska, trčící z moře nedaleko nejzápadnějšího výběžku, jsou ostatky Thangorodrim.
Východně od Zátoky Forochel leží, opět pojmenována Eldar z Lindonu, Talath Uichel, Pláň věčného chladu. Arthedainští kartografové zmapovali její jižní okraje v době, kdy byly k jejich království připojeny jako region Severní marky, ale zjistit kam až se tato pláň rozkládá k severu a severovýchodu, a kde přechází v Dor Bendor, Nezemi, je úkolem pro dúnadanské expedice Čtvrtého věku.
Nejseverozápadnější oblast kontinentu Středozemě je známa obyvatelům zemí ležících jižněji jako Severní spoušť, Forodwaith v jazyce Šedých elfů. Je popisována jako pustá, ledem pokrytá pláň, bez cest a bez života. Pouze několik cestovatelů poznalo velké rozdíly v podnebí a geografii této rozlehlé země, spatřilo zasněžené hvozdy, valící se řeky, průzračná jezera, divoká údolí a nekonečnou tundru. Jižní část Forodwaith hraničí s teplejším a obydleným severním Eriadorem, dvě stě mil severně od Fornostu, hlavního města Arthedainu. Severním směrem ubývá teplo pozvolna a vstoupit do Nezemě, polární poušti s věčným ledem a sněhem, znamená dlouhou pouť krajinami, které se být bez života pouze zdají. Rostliny i zvířata mají vybavení pro život v místním podnebí a i daleko na severu žijí různé národy. Lossothům, Umli, Meddědovcům a Sněžným elfům je, nebo byla, obávaná Forodwaith domovem.
Elfové byli první příchozí do prázdných zemí na dalekém severu, odlehlost jejich způsobu života vyhovovala, a jejich separace byla i nejbližšími příbuznými v Lindonu respektována celá tisíciletí. Noldor žijící ve Spoušti uznávali pána této říše jako svého panovníka a v dobách ohrožení přicházeli bojovníci Eldar z Dor Bendor na pomoc lindonským vojskům. Lidé vědí málo o nesmrtelných obyvatelích Severu, ale i jejich legendy vyprávějí o utajeném městě z ledu daleko v Nezemi, kterému vládne záhadná královna, a odkud pochází studená barevná záře, vídaná na noční obloze severního světa...
S Morgothovou porážkou padla i hradba Ered Engrin, Železných hor a vítězům se otevřela Zraněná země. Yavanna s užitím veškeré své moci a umění oživovala krajiny, tak dlouho pokrývané silou Mordo, Morgothovým zlým stínem. Její setba potřebovala jen slunce, které by zemi dodalo základní potřeby života, teplo a vodu. Žádnému z Valar ale není dovoleno zasahovat svou vůlí do určeného osudu Ardy. Eru Mocné vyslal aby uspořádali svět a připravili Ardu pro příchod jeho dětí...ony byly určenými hospodáři. Bez jejich snahy se Laicatale Formeno, jak byl v pozdějších dobách program kultivace, „Zazelenění Severu“ pomocí spojení fysické práce a duchovních a magických sil budovateli nazván, uskutečnit nemohl.
Prvním, kdo se velkého úkolu ujal, byl Thilgon, Noldo z Finarfinova domu. Věhlasný bojovník z Války Hněvu, podle legendy odmítl návrat do Amanu jen proto, že mezi osvobozenými vězni z kobek Angbandu nenašel svého bratra Hirgona. V pokladnicích ani zbrojnicích nebyl nalezen ani meč, dědictví po otci, se kterým Hirgon bojoval a zahynul nebo byl zajat. Thilgon byl rozhodnut bratra najít, nebo poznat jeho osud a k pátrání ho čekala rozloha Severní spoušti.
Pět století trvalo, než se ve válkou zjitřené zemi ledovce a balvany usadily natolik, aby do ní bylo možno bezpečně vstoupit. Thilgon žil se ženou, dcerou a dalšími příbuznými v Lindonu a kratšími průzkumnými cestami zjišťoval možnosti velké výpravy. Na ni se vydal v roce 498 a několik let jeho družina prozkoumávala jen zříceniny Angbandu a okolí.
Jednoho dne se Thilgon společníkům ztratil a mnoho dní byl marně hledán. Vrátil se k výpravě sám, s podivnou září v očích i celé tváři, bez vysvětlení kde byl. V dlaních navrátilec zbožně držel cosi, podobajícího se velkým semenům.
„Erid echui, Semena Probuzení. Jsou to dary od Kementári a Irma, z Yavanniných pastvin a Lórienových zahrad.“ Změněný Thilgon promluvil k ostatním řečí herolda, vyřizujícího poselství jiných: „Vy, kteří žijete tam, kde zlo z minulosti odstranit se nedá, myslete na zranění nynější, která léčena být mohou. Pohleďte! Vybavuji vás zbraněmi, které ve válce převáží tak, že bude možné zvítězit. Mějte je při sobě všude tam, kam vkročíte.“ Thilgon rozdal semínka svým společníkům s poučením, že mají být naseta právě tam, kde zůstal ležet Morgothův Stín.
Svou noldorskou družinu pak přivedl do kraje, kde na povrch vystupovaly páry ze žhavého podzemí a brzy i k velké zemské trhlině se žhnoucím dnem, ze kterého vyrážely plameny. Eithel Morgoth, Morgothova studna, jak bylo místo pojmenováno později, kdysi sloužila jako obrovská výheň k výrobě angbandských zbraní. Za Starých dnů byla opevněna a ve Válce Hněvu dobyta elfy za velkých ztrát. Nad žhavou propastí Thilgon pocítil, že našel místo, kde zahynul jeho bratr a také místo, kde Zlo poraženého Morgotha trvá a působí nejvíce.
„Zde složíme břímě, které nám bylo naloženo,“ vyzval společníky. Jako první začal sestupovat po úbočí strže a cestou vsazoval do mrtvé půdy Semena Probuzení. Setba se rychle ujímala, z rašících proutků vzrostly stromy, prorážející zem kořeny a košatými větvemi ohraničující zlobu číhající dole. Thilgon kouzelný strom nazval Cembereth, Královna Země, na počest Yavanny Kementári. Rozhodl se sestoupit hlouběji a na okraji Rudého závoje, horkého oparu, visícího nad ohnivým jezerem, našel mezi opuštěnou zbrojí a zbraněmi Hirgonův meč. Pochopil, že bratrova záhuba spočívá v hlubině a bez zaváhání, beze slov vykročil dolů. Elfové z jeho družiny strnuli vyděšeni a až později pochopili Thilgonovo rozpoložení... jejich vůdce věděl, že jde zemřít, ale tím se setká znovu s otcem a bratrem.
Thilgona našli mrtvého a pohřbili s mečem v mohyle na největší plošině v úbočí rokle. Poutníci se vrátili do Lindonu v roce 513, smutní nejen ze ztráty svého náčelníka, ale i proto, že už nikdy nepoznají původ tajemné setby a Thilgonova zmizení a poslání.
/Thilgonovou zhoubou byl balrog Durlach, Morgothův služebník, uvězněný v kaldeře v lávovém jezeře v podobě obrovského hada. Jeho úkol v žhavém dně není znám, ví se pouze, že byl Morgothem k místu připoután. Pravděpodobně sloužil nějaké metalurgické technologii a nejspíš i jako mocný strážce. Elfové jeho přítomnost odhalili a Thilgonova mohyla nese nápis uvádějící příčinu jeho smrti. Lindonští učenci později zjistili, že balrog sice nemůže opustit jezero, ale žhnoucí hladina velmi zvolna stoupá a až dosáhne výšky země na povrchu, bude volný.../
Caraneth, Thilgonova žena, brzy odešla do Západních zemí, ale dcera Óleth zůstala. Óleth se narodila v Lindonu po Válce Hněvu a nepoznala neštěstí Beleriandu. Několik semen, se kterými se družina vrátila, stalo se jejím dědictvím a zjistit víc o jejich smyslu k dokončení otcova díla, životním úkolem.
Přes dalších tisíc let věnovala Yavanna svou péči Severní spoušti. S každým novým jarním táním se obrodil větší kus krajiny, vzrostlé stromy vytvořily souvislé hvozdy, do nich přišla zvířata a přiletěli ptáci. Do Forodwaith přišel život, ale dosud žádný z elfů ani lidí nezvolil si Daleký sever za svůj domov.
Óleth doprovázela Galadriel a Celeborna v roce 700 z Lindonu, stala se spoluzakladatelkou říše Eregion v jihovýchodním Eriadoru. V OstinEdhilu patřila mezi nejvzdělanější z Noldor, společně s Nestadorem vedla společenstvo Heren Línatiéva, Řád Tiché stezky, v technicky zaměřeném prostředí pěstující vědy duchovní. V mlčenlivém soustředění spojovali se mystikové řádu s myšlenkami Valy Irma, visionářka Óleth byla navíc obdařena poznáním o otcově službě Paní Kementári. V jejím životopise kronikář napsal: „Touha spatřit otcův hrob a odtud pokračovat v jeho díle se jí vracela stále častěji a silněji, i když věděla, že není vhodný čas na uskutečnění takové pouti, která by nepochybně znamenala strádání a ohrožení životů.“
Eregion padl v roce 1697. Dva roky Noldor svou říši statečně bránili, než byli poraženi mordorskou nesrovnatelnou přesilou. Celebrimbor, dobře si vědom, že Sauron chce zajmout především jeho, odmítl opustit OstinEdhil. Jeho boj získal čas pro útěk ostatních elfů, prchajících ještě v posledních chvílích města. Elrondovi z Lindonu se podařilo uniknout s družinou zříceninami po řadě střetů s dobyvateli, a dosáhnout bezpečí ve vzdáleném rhudaurském údolí Imladris. Skupina, která ustupovala za boje, aby pomohla Elrondovým lidem, už ztratila příliš mnoho času. Lindor z Eregionu, který ji vedl, byl údajně druhým z elfů, jejichž hlavy si Temný pán žádal. Celebrimborův bratr byl mordorskými veliteli sledován bedlivě a průnik směrem k Imladris byl jeho lidu uzavřen. Lindorovi se podařilo prorazit řetěz dobyvatelů v jiném místě, probojovat si cestu k svobodě přímo na sever. Óleth, dcera Thilgona, byla v jeho družině.
Lindor prchal před pronásledovateli dva roky. Celebring, zrádný Noldo, byl získán Sauronem již v době, kdy jako Annatar ovládal GwaithiMírdain. Celebringův obdiv k Pánovi darů přerostl ve zbožňování, které nijak nezmenšilo odhalení Annatara jako Temného pána, nejzavilejšího nepřítele Eldar. Celebring dostal příležitost dokázat Sauronovi svou věrnost, měl s vojskem uprchlíky dostihnout a pobít.
Zatímco Sauron obracel svá vojska proti Lindonu, Celebring odřezával Lindorově družině cestu k bezpečí a nutil ji prchat stále dál na sever. Přes zamrzlé řeky a pustou tundru došli prchající k Thorenearu, velkému jižnímu zálivu Ekkaii. V pasti, mezi Zapomenutým mořem a nepřáteli, svým dalekozřením sledovala Óleth blížící se vojáky. Doporučila Lindorovi jedinou možnost záchrany, obrátit se k západu a přejít Ered Muil, tedy záležitost vždy riskantní a v zimě, která právě byla, naprosto šílenou. Lindor přijal zoufalou radu, ale jeho obavy ze štítů Pustých hor vzrůstaly s každou mílí přiblížení. Óleth tušila za pohořím blízkost Eithel Morgoth s Thilgonovou mohylou, chráněnou silou nejmocnějších noldorských kouzel, věděla o místě, kde mohli uprchlíci v bezpečí přežít severní zimu.
Lindor příliš pozdě poznal, že zahnat pronásledované do Pustých hor bylo Celebringovým úmyslem. Sauronův služebník, padlý Noldo, neztratil nic ze svých magických schopností a vyvolal Eloekla, Démona Severního větru, Maiu z Morgothova dědictví a bývalého Strážce Železných hor vyzval ke zničení Eldar, vstupujících do jeho panství.
Nutný hazard, přechod Ered Muil, znamenal smrt pro několik elfů, ale velká část družiny hřebeny překročila a dole pod sebou spatřila Forochel. Ve chvíli rostoucí naděje udeřil Eloeklo. Hurikán ostrých úlomků ledu řezal putujícím tváře, vířící ledový vítr rval šaty a srážel napadené do strží. Lindor, aby zabránil úplné záhubě svých lidí, nařídil Óleth prchnout se zbývajícími dolů po úbočí a sám se démonovi postavil. V příběhu o slavném písňovém souboji je psáno, jak Lindorův mocný zpěv, připomínající mistrovství Finroda Felagunda, zněl dlouho a vítězně, přehlušoval Eloeklovo vytí, kvílení a skučení až do noci, kdy k elfově porážce a smrti přispěl vražedný mráz. Zmrzlé tělo posledního z noldorských bojovníků, ovládajících Písně Moci, dodnes stojí mezi štíty Ered Muil, jako socha a památník souboje.
Bolest nad smrtí vůdce elfy zlomila a v družině došlo k roztržce. Óleth, varována svým viděním, odmítla postupovat dál schůdnějším terénem k úpatí průsmyku, kde se, jak věděla, skrývá Celebring aby dokončil svůj úkol.
Byla rozhodnuta vést uprchlíky přes další štíty, Aeglir Arvethed, směřující k Morgothově studni. Několik elfů jí následovat odmítlo a jejich mluvčí poukazovali na Ólethiny rady, vedoucí podle nich k Lindorově smrti. Nestador, zastánce Óleth, připomněl, že byla k vedení jmenována právě Lindorem, ale přesto většina Noldor Óleth opustila a sestoupila do průsmyku. Tam, než byli Celebringovými vojáky zabiti, prozradili při mučení nejen že Óleth, Nestador a osmdesát dalších stále žije a postupuje pohořím, ale i všechno co věděli o záměrech a plánech své paní.
Thilgonova dcera provedla své věrné pohořím Aeglir Arvethed, kolem zátoky Hub Lostas a napříč Narthalf, Ohnivou tundrou. Odtud konečně poutníci uviděli na obzoru červenou záři nad Eithel Morgoth. V době, kdy elfové odpočívali, zasadila Óleth poslední ze semen a v meditacích se upírala k Yavanně a Irmovi, s žádostí o pomoc pro hlubší pochopení otcova úkolu. Vyvolená oběma z Valar byla vyslyšena a její vise se mohla stát programem s pevným řádem.
Na jaře, v předtuše Celebringova útoku, odvedla Óleth elfy na jiné místo, bezpečně chráněné Yavanninou mocí, přes Narthalf k Ered Rhívamar, Pohoří Okraje světa. Skrytým zalesněným průsmykem prošli Noldor do zamlženého údolí, s Hithaelin, jezerem teplé minerální vody uprostřed. Ve stromoví, rostoucím na svazích, poznala Óleth původ Thilgonových semen. Elfové pojmenovali nový domov Uichith. Rozlehlé údolí s horkými prameny a gejzíry mělo vlastní klima, prospívající lesům borovic, jedlí a jiných stromů, příznivé pro stáda sobů a losů, stejně jako pro mnoho dalších menších zvířat a ptáků, obývajících sever. Břeh jezera zářil barvami usazených minerálů a ostrov v Mlžném jezeře dostal jméno Tol Ely, Ostrov Zjevení. Tam Óleth roku 1700 obnovila eregionský mystický Řád Tiché stezky, s novým pojmenováním Cuiviémar, Lóže Probuzení. Zaměřením společenstva nepřestal být duchovní kontakt s Feanturi, ale hlavním posláním se stalo dokončení obnovy Severu, Tuile Yavannava, Yavannino jaro.
S odchodem zimy skutečně Celebring zrušil tábořiště v úpatí Ered Muil a vyrazil po stopách Noldor. Našel je v okolí Morgothovy studny a sledoval dál, k Ered Rhívamar. Vstup do skrytého údolí, chráněný stejnými noldorskými mocnými kouzly, které dva roky bránily Sauronově vpádu do Eregionu, Celebring nenašel. Padlý Noldo ale pochopil příčinu neúspěchu a nové sídlo pronásledovaných správně tušil v zemi za pohořím. Jeho přípravy na útok s použitím vlastních magických sil a úkonů byly přerušeny příchodem Sauronových poslů s rozkazem k neprodlenému návratu. Mordořané byli tou dobou zle tísněni númenorskou invasní armádou v jihovýchodním Eriadoru a Temný pán formoval poslední zbytky vojsk.
Celebring uposlechl s velkou nelibostí, nevracel se jako vítěz s hlášením o splnění úkolu... Podle pověsti pomstil se elfům v Mlžném údolí tím, že probudil angbandské draky, spící v jeskyních Ered Rhívamar. Historickým faktem je, že na nepřipravenou komunitu draci zaútočili. V Bitvě v Imlad Dírnen zahynula Óleth a čtyři další osobnosti Cuiviémar, než se Nestadorovi podařilo zajistit průchod kouzly mingwalme, naicerosse, aicatalan a dalšími, spolehlivě ověřenými na Celebringovi, při ochraně vstupu z Narthalf, soutěskou v lese Glandaur. Noldor, kterých zůstalo po bojích s draky šestašedesát, nazvali výběžek pohoří s doupaty nebezpečných nepřátel Ered Úmarth a při svých cestách mimo Uichith se kraji vyhýbali.
Novým vůdcem a Pánem Lóže Probuzení se stal Nestador. Noldo, narozený v Tirionu v Eldamaru byl příslušníkem domu Finroda Felagunda. Byl žákem a služebníkem Irma, zvláštním oblíbencem Paní Este, sám později, jako největší z mystikůléčitelů v Lindonu, stal se učitelem Elronda Půlelfa. Veterán přechodu Helcaraxe byl ženat s Lothwen z Gondolinu a úspěch elfů Cuiviémar je, vedle dokonalých visí Paní Óleth, především jeho dílem a zásluhou. Na Nestadorův popud elfové zasvětili nejsevernější štít Ered Muil Pánu Snů a zahájili zapisování textů posvátných zpěvů na úbočí. Orod Certhas, Runová hora, „jejíž kosti jsou naplněny Silou Země“, měla uchovávat stále doplňovanou moudrost věků do Konce času.
Pokračování příště
|
Toomz |