Hora Osudu plála a kouř zahaloval nebe temnou clonou, takže bylo stěží poznat, zda už ve světě padl soumrak, nebo se slunce teprve blíží k obzoru. Odpoledne se již nepochybně zlomilo v časný večer, alespoň podle hodin. Zde, v Mordoru, panovala bezhvězdná noc bez konce.
Ereinion Gil-galad seděl před svým stanem na jednom z mnoha černých lávových balvanů, na půl ucha naslouchal další z nekonečných hádek Thranduila s Elendilem někde poblíž a netrpělivě čekal na Elrondův návrat. Srdce měl těžké a pohled na žhnoucí vrcholek Hory, vyvrhující do vzduchu další a další popel, mu optimismu nepřidával. Válka se vlekla nepřátel sice ubývalo, vlastní vojsko se však potýkalo s jednou potíží za druhou a stěží se dalo odhadnout, kdy přijde konec. A přece... přece jen poslední z noldorských králů ve Středozemi cítil v hloubi duše blížící se změnu. Ten osudný okamžik, jenž toužebně očekával a děsil se ho zároveň.
Elendil a Thranduil se dnes přeli obzvlášť úporně, nejspíš i oni cítili to nepopsatelné napětí. Ke Gil-galadovi zalétaly jenom útržky jejich sporu, ale to mu stačilo k pochopení, že jde - jako obvykle - o lučištníky z Temného hvozdu. Dúnadan a král šedých elfů měli prostě odlišné názory na strategii a Thranduil se nerad podroboval i Gil-galadovu vedení, natož aby se nechal poučovat od nějakého lidského krále.
Ve štěrku zachrastily něčí boty Elrond se vracel. Obrys jeho postavy byl temný i proti tmavému nebi, lesk brnění a přilby zakrýval široký plášť s kápí.
„Můj králi, jsem zpátky se zprávami.“ Rukou v rukavici si Elrond shrnul kapuci z hlavy slabé světlo vzdáleného ohniště vrhlo červené odlesky do jeho tváře. Přilbice na okamžik zazářila.
Gil-galad vstal, zatímco Elrond mluvil tichým hlasem prostým emocí:
„Shlukli se kolem Věže. Další posily jim už nepřijdou, tím jsou si mí zvědové jistí. Jestli nám bude přát štěstí, bude zítřejší útok ten poslední. Otázka je, kolik se jich skrývá v Barad-Dűr - doufám, že už tam žádné velké zálohy nejsou, po té době. Po pravdě, stěží tam bude něco ještě horšího než Devítka. Osobně si myslím, že Nepřítel už použil všechny své zbraně.“
„Myslíš?“ řekl Gil-galad a v duchu dodal: Bojím se, že se mýlíš, Elronde. Jednu zbraň ještě nepoužil tu nejstrašlivější. Morgoth vyšel ze své věže v okamžiku svého triumfu. Co udělá jeho nástupce, pokud se přiblíží porážce?
„Chci tomu věřit,“ připustil zatím jeho herold, „ale mám strach, že... Něco je ve vzduchu, Ereinione. Cítím to.“
„I já.“ Král si zhluboka povzdechl. „Dobře. Plány zůstávají v platnosti. Ráno se sešikujeme a pokusíme se s tím skoncovat.“
Elrond zjevně očekával propuštění, ale nedočkal se ho. Gil-galad zvedl cíp stanového plátna a ukázal mu dovnitř.
„Pokud můžeš, rád bych tě požádal o rozhovor, Elronde. Mezi čtyřma očima.“
Vstoupili do šera pod plachtou. Elrond moudře mlčel, dokud král nezapálil lampu, neodložil přilbu na stolek a neotočil se k němu. Jeho tvář byla bledá a tmavé oči v ní plály jako uhlíky.
„To, co ti řeknu, by mělo zůstat mezi námi,“ zahájil Gil-galad svou řeč.
„Přirozeně,“ podotkl Elrond, „víš přece, že nemluvím o věcech, které by mohly být pokládány za důvěrné, zneužitelné nebo nebezpečné... Na mě se můžeš spolehnout.“
„Já vím. Ale chci po tobě víc než jen radu a mlčení. Pokud odmítneš, nebudu se zlobit.“ Odvrátil se, přešel ke svému lůžku a za chvíli byl zpátky s dřevěnou krabičkou v ruce. Elrond pochopil zlomek okamžiku předtím, než jeho král promluvil tlumeným šeptem, jako by se ve stínech mohly ukrývat nepovolané uši:
„Tohle je Vilya, nejmocnější ze Tří. Chci tě požádat, abys ho vzal k sobě.“ Víčko odskočilo pod tlakem prstů a Elrond bez dechu hleděl na prsten s modrým kamenem, který se v ní skrýval. Stěží ovládl roztřesený hlas.
„Proč, Gil-galade? Proč teď? Choval jsi ho v bezpečí dost dlouho, aniž o tom měl kdokoliv tušení... Včetně mě.“
Velekrál Noldor zaklapl krabičku a chvíli mlčel.
„Něco je ve vzduchu, sám jsi to řekl,“ promluvil konečně. „A já cítím, že mě Osud dohání. Možná se mýlím, zítra zvítězíme, konečně vyženeme Nepřítele a vrátíme se zpátky k zálivu Luny... Ale nevěřím tomu.“ Podíval se svému heroldovi přímo do očí a dodal bez skrývání: „Nemyslím si, že by tvou sudbou bylo padnout někde v téhle pustině. Čtu v tobě jiný úděl. U tebe bude ta věc v bezpečí.“
„Ereinione,“ vydechl Elrond nevěřícně, „ty máš strach... máš důvod se domnívat, že padneš?“
„Říkej tomu, jak chceš,“ řekl Gil-galad po dlouhé chvíli ticha, rušeného jen prskáním oleje v lampě. Rudý jazýček ohně vrhal temné stíny do koutů i tváří obou elfů. „Pán Temné země vyjde - tím jsem si jist. Já stojím v čele tohoto vojska a vím, co je mou povinností stejně jako to věděl můj otec i děd. Jak myslíš, že takové střetnutí dopadne? Ale vím, že ke světlu jiná cesta nevede. To je všechno.“
Zase na dlouho zmlkl. Lampa blikotala a pohasínala.
„Jak mi odpovíš? Přijmeš to břemeno, budeš jeho Strážcem?“ Gil-galadův hlas zněl dutě a unaveně.
„Přijmu ho,“ opáčil Elrond okamžitě. „Nakrátko, jak si myslím, protože až Saurona porazíme, Jeden na vždycky zmizí ze světa, budeme osvobozeni a ty si svůj prsten vezmeš zpátky.“
„Nakrátko, pokud nám bude přát štěstí ať už padnu, nebo ne,“ opravil ho Gil-galad. „Přál bych si, aby ses nemýlil, příteli.“
Přišlo ráno, stejně temné a šedivé jako uplynulá noc. Ohně z Orodruiny ozařovaly mraky zakrytou oblohu rudými odlesky. Ani jediný paprsek slunce nedokázal proniknout do mordorské tmy. A pod tím černým nebem se střetlo Poslední spojenectví se Sauronovými skřety v rozhodující bitvě. Vítězství nebo konec. A triumfovat nad Zlem nebylo nikdy možné bez té největší oběti.
Skřeti byli zatlačeni až k úpatí Hory Osudu. Jejich meče, létající ohně ani neovladatelná hrůza, kterou do řad spojenců vnášely Prstenové přízraky bijící se ve středu bitevní linie, nedokázaly zastavit odhodlání, které je pomalu přibližovalo porážce.
Pak obzor ještě více ztmavl, řady nepřátel o pár kroků ustoupily a strnuly v očekávání. A v té chvíli Elrond stojící po boku svého vládce spatřil, jak se brány Barad-Dűr otevírají a zahalují stínem ještě temnějším a děsivějším, než ty všude kolem.
Sauron konečně vyšel.