Národy Středozemě: Sněžní elfové

Noldor ale brzy nebyli jediní elfové na Dalekém severu. V letech 1700-2200 přicházely družiny Nandor, žijících v Rhovanionu. Elfům z kmene Eldar, kterému jsou příroda, její moc i dary nejbližší a nejcennější, neuniklo, že na severu zemí kde žijí, objevila se zeleň, známka života v oblastech pokládaných za pusté, nezajímavé. Silvanar již od roku 1300 protahovaly trasy svých jarních a letních toulek daleko do Talath Uichel, prázdná, ale ožívající země je lákala. V době, kdy přišel do Rhovanionu Sinda Oropher a prohlásil se za krále všech Lesních elfů, žijících východně od Anduiny, byl velkou většinou místních vítán, jiní krále vzali na vědomí, ale ve svých lesích žili dál po svém. Pravý důvod, proč jedna skupina Nandor příchod krále odmítla natolik, že zemi opustila, není znám. Kroniky exulantů pouze neurčitě píší o „útlaku od Šedých elfů.“ Nespokojenci, vedeni náčelníkem Galadorem (později si jméno změnil na Kelektor, Pán ledu), odešli známou cestou a zpočátku i do známých míst. Na dlouhé pouti prošli Den Lóke (Din Lhug), Dračí průsmyk, a odtud táhli, podél mohutné řeky Lhúchir, dál na sever. Usadili se v Talath Uichel a stávalo se, že jejich počet vzrůstal s každou skupinou elfů na jarních potulkách, která se rozhodla zůstat. Tito konservativní Eldar hovořili o sobě jako o Lindi, „objev“ zeleného života na severu pokládali za Yavannin dar a výzvu, vypěstovali si názor, že jejich cesta a nový život ve Forodwaith jsou Ilúvatarovým záměrem. Dalším z Valar, mimořádně ctěným Galadorovým lidem byl Ulmo. Elfové pocházející z Teleri, lid Elweho a Lenweho, se známou potřebou blízkosti vody, oblíbili si Ulmův živel i v podobě ledu a sněhu. Výrok Pána vod: „Ať si chodí po Středozemi jak je jim libo, ať svými dary dovednosti uspořádají všechny země a zahojí jejich rány...“ byl nejužívanějším citátem této komunity.
Toulky po okolí a později i krajinách vzdálenějších, elfy neopustily. Byla to nejspíš Eithel Morgoth, se známou září nad propastí, která přilákala jejich zvědavost a cesta dál vedla k setkání s příbuznými, Noldor z Mlžného údolí. („Verinen Talvas,“ „Krvavé nebe,“ bylo orientačním bodem pozdějších Lossothů a kouř ve dne a světlo v noci pomáhalo poutníkům mezi Ered Muil a Ered Rhívamar i po Sluneční věky další.)
Cuiviémar seznámili sousedy se svým zaměřením, životem a plány, a mnohé z noldorských myšlenek našly odezvu v duších Lesních elfů. Přestože si Kelektor pěstoval titul „Pán nad ledy,“ jeho lid nikdy nestanovil nějaké hranice své říše nebo panství. Losedhil (později Lossidil), Sněžní elfové, jak se Silvanar v Pláni nazvali, se přátelili nejen s Noldor z Uichith, ale kolem roku 1900 věnovali se všemožné péči o další příchozí, Lidi. Uprchlíci před Hoarmurathovými urdskými dobyvateli byli vyhnáni do Forodwaith, ale i po této zemi král Urdu zatoužil. S lossothskými kmeny Transsijat a Leveajalat pak Lossidil společně bránili své domovy v pláních proti krutým Urdar. Nebojovní a nepočetní elfové i lidé nebyli schopni odolávat armádě útočníků, jejichž vůdce byl držitelem Prstenu Moci. Kelektor odvedl svůj lid a také většinu Lossothů dál na západ, kde několik dalších století žili v přátelském sousedství s jinými Sněžnými lidmi, kmeny Jaamiehet a Meremetsastajat a s Cuiviémar, Noldor z Uichith.

Třiatřicet století po Válce Hněvu postihlo Severní spoušť kataklysma nové a ovlivnilo život na Dalekém severu. Událost nezpůsobila vůle Valar, ale rozhodnutí samotného Ilúvatara. Stvořitelův skutek nebyl aktem zloby, a i když podstatně změnil Ardu, ve velké části Severu zůstalo Yavannino dílo, dotvářené elfy, záměrně uchráněno. Loďstvo krále Ar-Pharazona bylo zničeno, pyšný Númenor potopen a kontinent Země nesmrtelných vyňat z Ardy. Ta zaoblena. Změny, popisované v „Akallabeth“ nebyly na severním pólu tak pronikavé jako v jiných oblastech Středozemě. Yavanna nebyla sama, kdo u Ilúvatara prosil o soucit se Severem, Ulmo, Pán vod, intervenoval také... „Proč by měli Prvorození trpět za hříchy Druhorozených?“ tázal se podle legendy. „Proč by měla být zmařena všechna práce, kterou věnovali ozdravění země, ve které žijí? Odměníme snad dobro zlem?“
Oba patroni obyvatel Forodwaith byli vyslyšeni, bylo jim povoleno pomoci možnostmi Valar. Ulmo se objevil před Kelektorem a jeho lidem u severního pobřeží Forochel aby elfy ubezpečil, že žádný z Mocných se od Ilúvatarových dětí neodvrátil. Jako důkaz stálé přízně a významný skutek pomoci vyzdvihl z moře úlomek Iluinu. Fragment, vydávající záři v několika barvách, umístil na vysokém ledovém sloupu v nejsevernějším bodu zaoblené Ardy. Lossidil se, vyzváni Pánem vod, vydali za novým světlem, tak odlišným od Vardiných hvězd i lodí Slunce a Měsíce.
Barevnou záři nazval Kelektor září ledovou, Helecthil, pozdější Kelektil.
Pouť Sněžných elfů za Helecthilem byla dlouhá a krušná. Poutníci vyšli v zimě, aby využili k přechodu vod Ekkaii, u severního pobřeží zamrzlých. Bylo to poprvé, kdy Ilúvatarovy děti vstoupily do Dor Bendor, Nezemě, korunující nyní kouli Ardy jako ledový prstenec. Z této cesty pravděpodobně pocházejí zaznamenané elfské zkušenosti s větrem gurthul, přinášejícím zimu, která sužuje i Nesmrtelné Eldar, s infirith, pomateností z dlouhé pouti nekonečnou plání bez zřetelných stop cesty, s lossúgened, sněžnou slepotou či s olfain, optickou ilusí, kdy zmizí horizont splynutím země a oblohy. Když konečně elfové stanuli před sloupem ozářeni světlem, zbavili se nejen únavy, ale jejich duše se naplnily pocitem naprostého bezpečí, slíbeného Ulmem. Kolem sloupu vybudovali Lossidil z ledu své sídlo, město Keleklut, dokončené roku 48 Třetího věku a později známé mezi Sindar a Dúnadany jako Helloth a Ost Helecthil. Ve městě se neusadili všichni, někteří dali přednost věčným potulkám po okolních pláních. Kelektorovi Lossidil se svým přesídlením vzdálili příbuzným v Uichith, na nějaké pravidelné spojení byla vzdálenost příliš velká. I Lossothové, Ystavat Talven, museli oželet přátelství sousedů a spojenců a zmizelí Sněžní elfové se stali brzy postavami zpěvů a bájí Sněžných lidí...
/Letitá separace elfů na pólu dala vzniknout z původního nářečí dalšímu z jazyků Eldar, lossidilrinu. Základem zůstal Sindarin, užívaný v Nan Anduin, snaha byla též po uchování výrazů co nejstarobylejších. Příklady proměn: Angmar/Angbar, Ered/Urut, Hub Forochel/Kup Porwokell.../
Vztyčení Helecthilu bylo signálem lepších časů pro Forodwaith a její obyvatele. Cykly a časová období na Severu, narušené Změnou světa, ustálily se do globálního rytmu a Lóže Probuzení nepolevovala v činnosti. Urdar se stáhli na východ. Nastalo třináct století míru, důsledek velkého vítězství Posledního spojenectví nad Sauronem roku 3441, ke kterému napomohli i elfové z Mlžného údolí, bojující v Gil-galadově lindonské armádě.
Nebezpečí se do Severní spoušti vrátilo s tajným vstupem Černokněžného krále do Angmaru (1276/III) a novým příchodem krutých lidí z Urdu do Talath Uichel. První z nazgulů dobyl a obsadil trpasličí říši Carn Dum. Odtud král Angmaru napadal nejen Dúnadany v Arthedainu, ale s pomocí spojenců Urdar i Lossothy a Meddědovce na severu. Probuzení draci v Ered Úmarth ohrožovali znovu Eldar z Mlžného údolí a Velký mor decimoval Ystavat Talven. Pohromou pro Noldor na Tol Ely bylo spojenectví Angmarského krále s Eloeklem, Lindorovou zhoubou. Proti mrazivým kouzlům spojenců ze Stínu byla elfská magie slabá a dílo Cuiviémar hynulo.

Ještě před vznikem Angmarské říše Valar poznali nebo se obávali, že Sauronova Temná moc, která nebyla úplně poražena, může kdykoliv opět ohrozit Středozem. Po pádu Númenoru věnovali Mocní ze Západu více pozornosti událostem ve světě elfů a lidí a po Ilúvatarově svolení rozhodl Manwe o vyslání pěti Maiar v tělech smrtelníků, Istari - čarodějů, jak byli lidmi nazváni. Každý z nich byl žákem a spolupracovníkem některého z Valar či Valier, jeden, Aiwendil, pak Yavanny Kementári. Istar věděl o zvláštním zájmu své paní o Forodwaith a o zkáze díla Noldor z Cuiviémar, působené Černokněžným králem, se dozvěděl v Lindonu. Koncem jara 1460 se Aiwendil sešel s Nestadorem, po dlouhém putování tundrou stal se na Tol Ely hostem nejvítanějším.
V „Quenta Yavannírion“ je popsáno, jak Aiwendil-Radagast odhalil elfům první z yavanníri, Yavanniných slz, a vysvětlil jim jejich původ a účel: „Vzpomeň na Valaquentu“, vybídl Istar Nestadora, „co praví o Kementári?“
„V ženské podobě je urostlá a chodí v zeleném, někdy však na sebe bere jinou podobu. Někteří jí viděli stát jako strom pod nebesy, korunovaný sluncem, ze všech jeho větví se lila na holou zem zlatá rosa a země se zazelenala...“ „Pak zde pohleď: yavanníre – zlatá rosa, spadlá na holou zem, je to poslední ze skutků Kementári než opustila Středozem. Pochází z dnů krátce po Velké bitvě, které říkáte Válka Hněvu. Vítězné vojsko Valar se vrátilo do Amanu, ale Yavanna sama procházela zříceninami Železných hor, ve smutku zhlížela na zkázu země. A plakala, protože její moc nebyla dostatečná, aby odstranila pozůstatky Morgothova Zla, a její zlaté slzy spadlé na pustou zem při doteku zmrzly. Pak Paní Země odešla a nikdy se nevrátila, ale vy jste dokázali, že toužíte vrátit život do pustiny, a vašemu úsilí pomůže síla yavanníri, nyní spící. Budeli probuzena, Stín Mordo bude poražen. Nalezněte a sneste Yavanniny slzy do Mlžného údolí, shromážděte je na Tol Ely. Irmo, Pán Představ, vám bude ukazovat cesty, tak, jako vedl Óleth, tak, jako mně ukázal, kde nalézt prvou. Je jich mnoho, ale nikoli nespočet. Až se opět zvedne dávné Zlo a otevřeně se ukáže světu, ten den bude nalezena poslední ze slzí, kterých je třeba. Splněním úkolu bude ukončena vaše práce a dokončeno dílo Kementári ve Středozemi. A ona vás povolá k sobě na Západ, kde budete Paní Země a Irmem za své služby odměněni.“
Rok 1545, „Rok draků“ pro Lossothy, byl tragickým i pro Lossidil. Jejich vůdce Kelektor byl zabit fanrogem z Hub Forochel, raukpantem pro Sněžné elfy. Původ této mořské stvůry není zcela znám, je pokládána za Morgothova Padlého Maiu, démona v podobě obrovské vraždící ryby, stejně jako za jednu z ulundur, tedy bytost stvořenou Ilúvatarem, ale zkaženou a zcela ovládnutou Morgothem.
Paní Hellothu se stala vdova po Kelektorovi, Lospindel. Narozena v Cuiviénenu, zůstala v Nan Anduin, provdána za GaladoraKelektora a s ním také odešla do Spoušti. První zvládla zpracovávání ledu a město Helloth je dílem Paní Lospindel. Ystavat Talven naučila stavět kruhová ledová obydlí pyorea talo a zasloužila se o vyšlechtění odolného obilí ióringath, které pěstovala se svými dívkami jako zdroj mouky pro lembas. Paní Hellothu je nejznámější osobností z elfů, žijících ve Forodwaith, zmiňovanou i v legendách obyvatel severního Arthedainu.

Třináct století po Aiwendilově návštěvě hledali, nacházeli a sbírali Cuiviémar yavanníri v Severní spoušti. V roce 1975 byl Černokněžný král Angmaru spojenými silami elfů a lidí poražen. V lindonském vojsku bojovala i družina vyslaná Nestadorem, malá, protože všechno úsilí Noldor z Uichith bylo napřeno k soustřeďování Yavanniných slz pro Den Probuzení.
Období, které následovalo po pádu Angmaru, pojmenovali Eldar „Léta stmívání.“ Přicházející „podzim elfů ve Stře dozemi“ cítili Prvorození všech kmenů a všude. Na Severozápadě se zdálo, jako by nastal ponurý podzim i pro Lidi, kterým mělo hospodaření v Endoru připadnout. Království Arthedain zaniklo, Eriador byl zpustošen válkami. Také Forodwaith byl bojištěm „supernaturálních sil,“ kde se magické schopnosti Noldor utkávaly s démony a draky. Dva nápory zimy, které tragicky postihly Eriador, Gondor a Rhovanion, měly svůj počátek na Dalekém severu. /Dlouhou zimu, 2758-59, znají kroniky Sněžných elfů jako „První válku větru“, Krutou zimu, 2911-12, jako Druhou./ Elfové přestáli všechny zhouby, vyslané či probuzené angmarským králem a dál pracovali na svěřeném úkolu. Následovníci Óleth sbírali yavanníri, vysazovali eridh echui, tesali slova obřadních písní do stěn Orod Certhas. Zničením mnoha severních skřetů v Bitvě pěti armád pod Ereborem staly se Talath Uichel a Everdalf na dlouhou dobu oblastmi klidu a bezpečí.
V roce 2951 se Sauron vrátil do Mordoru a prohlásil se Pánem světa. AiwendilRadagast přišel se zprávou na Tol Ely a Nestador uložil poslední z nalezených slz. Následujících sedmašedesát let klidu před bouří Cuiviémar žili praktikováním mystických a duchovních obřadů „Písně Probuzení,“ velkého rituálu, uvolňujícího Yavanninu moc, spící v osmašedesáti zlatavých valounech. Obřady nutné vykonat trvaly plný coranar, jeden sluneční rok, pro každou slzu. Vyvrcholením, úspěšným završením obřadu, byla proměna kamene v kapku, která se záhy vypařila do mlhavého vzduchu nad ostrovem. Ovzduší v Uichith se plnilo mocí Paní Země, silami, soustředěnými k odvrácení Morgothova prokletí...
Výprava s Prstenem Moci, počínající v Eriadoru a končící zničením zlovolného břemene v Sammath Naur, ani celá Válka o Prsten se Forodwaith, jako jediné oblasti Severozápadu, nijak nedotkly. Vítězství daleko u bran Mordoru ale bylo vítězstvím i pro Cuiviémar na Severu. Osm měsíců poté, co Sauronův duch opustil navěky Ardu, byl dozpíván poslední chorus „Písně Probuzení.“ Svobodní v Severní spoušti prožili nejpříznivější zimu všech dob, následovanou Yavanniným jarem, Jarem Radostí.
S příchodem Čtvrtého věku Nestador rozpustil řád Cuiviémar, Noldor opustili Mlžné údolí a odešli do Šedých přístavů v Lindonu. Sněžní elfové Lossidil většinou zůstali, šťastni v záři Helecthilu, ale jejich paní, Lospindel, odešla na Západ s Noldor, v touze přiblížit se zemřelému Kelektorovi. Elfové, kterých není mnoho, vycházejí na toulky Severní spouští jen vzácně, čím dál víc dávají přednost životu v uzavřené ledové říši na nejzazším severu.

Pramenem, základním a jediným zdrojem informací byla mi kniha „The Northern Waste“ Randyho Maxwella, největšího znalce Severu Endoru a jeho obyvatel.

S poděkováním –bd-