Když slunce mladé a měsíc nový byl,
zpěv bohů vše zlatem a stříbrem
rozzářil,
do zelené trávy stříbro vlili
a vody zlatem naplnili.
Než
byly díry pekla vykopány,
než byly trpaslíků rody dány,
byli tu elfové a
kouzla silná,
ti pod horami ve svých dílnách
pěli při tvorbě věcí
překrásných
i jasných korun králů svých.
Však písně vyprchaly, tma padla
na osud,
železem byl rozsekán, do oceli vkut.
Lakota nepěla ni ústy
nesmála se,
jen ryté stříbro a zlato v jeho kráse,
bohatství v temných
děrách hromadila
a elfí domov mračna zahalila.
Byl starý trpaslík v jeskyni temné,
ze zlata, stříbra kul klenoty
jemné,
s kladivem, kovadlinou z kamene
jak kost měl ruce
znavené,
prsteny dělal, z nich řetězy splet
a myslel, že koupí si pro sebe
svět.
Však uši mu ohluchly a zrak se zkalil,
lebku mu čas žlutou září
zalil,
skrz spáry mu kamenné klenoty
s zábleskem klouzaly v temnoty
a
neslyšel nic, když zem se chvěla,
duněla pod tíhou dračího těla,
hustý dým
naplnil příbytek kamenný,
na vlhké podlaze syčely plameny,
v rudém ohni
tam skonal sám,
co popel v bahně byl pochován.
Byl starý drak pod kamenem šedým,
sám leží jen v očích s přísvitem
bledým,
mládí už ztraceno, mrtvé radosti,
byl samá vráska, suk, ohnuté
kosti,
spojen s tím zlatem, k němuž léta lnul,
z výhně jeho srdce oheň
vyvanul,
kupil si drahokamy ve slizu svého břicha,
to zlato a stříbro co
polykal a dýchal,
o nejmenším prstenu pod svým křídlem věděl,
každý kousek
znal, jak na nich dnem i nocí seděl,
na svém tvrdém loži o zlodějích
snil,
o tom, že by se jejich masem nakrmil.
Jejich kosti drtil a pil
jejich krev,
však poklesly mu slechy a zanik jeho dech,
cinkly kroužky
zbroje, on neslyšel je včas,
když po hluboké sluji rozlehl se hlas-
to
mladý válečník šel, v ruce jasný meč,
vyzýval ho ven na poslední zteč.
Měl
místo zubů nože a pancíř žádný kaz,
však ocel roztrhala ho a jeho plamen zhas
Byl starý král na vysokém trůně,
s bílým vousem ležícím v kostnatém
lůně,
již žádný pokrm dlouho v ústech nechutnal
ani v uších píseň. Jediné
on znal-
svou obrovskou truhlu s víkem tepaným,
pobledlými drahokamy,
zlatem schovaným
v tajné pokladnici v zemi ukryté,
její pevné dveře
železem pobité.
Ostří jeho mečů byla od rzi tupá,
padlá jeho sláva, jeho
vláda krutá,
prázdnota a chlad byl zhoubou jeho sálů,
ale on byl pánem
zlata elfích králů,
neslyšel v horách zahřímati rohy,
po trávě krvavé
zaduněly nohy,
však sály byly spáleny, se zemí zarovnány
a jeho kosti
vrženy do hluboké jámy.
Je starý poklad skrytý skálou tmavou,
za dveřmi, co hlídají cestu
pravou,
bránou, již nezdolá žádnou silou.
Tráva se zelená nad
mohylou,
tam skřivan a hříbě běží
a vítr vane od pobřeží;
ten starý
poklad bude v noci skryt
dokud bude zem a elfové snít.
|
Toomz |