 |
Z rozhovoru se Susann Clark, autorko knihy Jonathan Strange & pan Norrell:
Mohla byste vyjmenovat svých pět nejoblíbenějších autorů? A proč to jsou právě oni?
Jane Austenová, která se tak přiblížila dokonalosti, jak je to jen pro smrtelníka možné.
Alan Moore (viz výše), kvůli němuž muži (i ženy) ve středních letech padají v komiksových knihkupectvích na kolena a pláčou vděčností. Aspoň tak ho charakterizoval Jonathan Ross.
Charles Dickens: nemám jeden Dickensův román, který bych si cenila nade všechny ostatní. Dickens je ohromný – jako obloha. Stačí otevřít kteroukoli jeho knihu na jakékoli stránce a okamžitě poznáte jeho charakteristický styl, ať už jde o společenskou satiru, frašku, horor či psychologickou studii vraha – nebo libovolnou kombinaci vyjmenovaného. Skýtá vždy intenzivnější prožitek, než si pamatujete z minula – je hravější, surreálnější, sentimentálnější, viktoriánštější, větší agitátor, lepší i horší.
Neil Gaiman, nesmírně odvážný spisovatel, který má vždycky nějaké to překvapení v rukávu. V prvním komiksu, který jsem od něj četla, vyprázdnil Peklo. Byla jsem z toho úplně v šoku. To se doopravdy smí? říkala jsem si v duchu. Zjevně ano.
Joss Whedon a další scenáristé seriálu Buffy, přemožitelka upírů. Není to dokonalé. Zápletky často skřípou. Ale dialogy jsou báječné a postavy skoro stejně dobré. Joss Whedon podle všeho začíná od emocí. Zeptá se, co má divák cítit a jaké emoce má cítit daná postava. Tyto otázky by si měl klást každý autor beletrie. Když se vám podaří nalézt uspokojivé odpovědi, čtenáři/diváci budou chtít číst dál/dál se dívat. |
. 
. 
. 
. 
. 
. 
. 
. 
. 
. 