03:22:49
09. 05. 2024

Místnost
OT aneb Tlachání o hloupostech

Místnost má od 20:08:17  12. 08. 2006 pronajatou Legacek. Spolusprávce: Sikar.

Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit



« ««   1172   »» »

VLK, vloženo 10:15:28  20. 02. 2007

Blázni ;-)
Že máte čas a sílu něco tak dlouhého datlovat...

Felix, vloženo 09:53:49  20. 02. 2007

Sikare, nevim co skrýváš ve svých trenkách ty, ale jestli si myslíš, že 18cm v pozoru je nějak extra moc, tak si šerendě mimo.
Teda Narwenka by asi byla spokojená, ale tyhle pohádky mají zveličovat realitu (a né jí zmenšovat), že VLKu?

Nevim, nevim, tahle pohádka nic moc, budu hlasovat pro tu, kde bude mít vlk větší...

Elwin, vloženo 00:51:31  20. 02. 2007

bleh

Sikar, vloženo 21:33:53  19. 02. 2007

Vypněte mozek. Pro větší efekt čtěte nahlas a máchejte kolem sebe rukama. Vůbec jsem to po sobě nečetl, páč nemám odvahu… Psáno ve stylu „Italského cestovatele“ (viz Alianční)…asi zase někdy napíšu kousek toho.

Vo jedný partě megahrdinů a zakletým prckovi

*No obří mrkve a pochodující šatníky included*

Čtěte pod dozorem osoby starší 30 let, ale také mladší jak 50, pokud možno po půlnoci. Pokud se zde vyskytne něco, čemu nejste ochotni uvěřit, šokuje vás to, či znechutí, tak věřte, že to není chyba autora, který trpí stálou nepříčetností. Všechno jste si vymysleli a já za to nemůžu.


Bylo nebylo, za devatero horama, patero lesama a vono vlastně to asi bylo vůbec ňáko dalečejc, žilo nebylo jedno království. Teda, abych to uvedl na pravou míru, ono to království jako nežilo vosobně, že jo, to by přece nešlo, no ne? Pravda, znal jsem jeden dům, co si pochodoval sem a tam ulicemi, ale to bych zas odbočoval někam na polňačku, že?
No abych se taky někam dostal a pořád tady neblekotal kraviny, tak v tomhle království žil (teď už dovopravdy) král Bilbisko XVIII. Čímž pádem můžeme hádat, že byl významnej asi jako patník u cesty. Jo, myslím přesně tuhle silnici, co jí před pěti lety zrušili.
Jo, Bilbisko kdovíkolikátý. Tak tenhle král (když přidáte –ík, je z toho zvíře, to čumíte, co?) měl docela probléma. Totiž to, že zlý VLK, jenž měl aspoň osmnáct hlav, (no uznejte, nemůžu tady na plnou tlamu vyklopit, že to je cenzura a on měl ve skutečnosti osmnácticentimetrovýho víte coho…) unesl jedné temné noci (kec, bylo to v pravý poledne, ale noční doba přidává dramatičnost a určuje, jak měli na hradě mizerný stráže) královu osobní služku, nějakého skřítka jménem Narwen, co mu každej den přesně v 16:37 podala budík. (proč, to nikdo neví)
Još…tudíž zápletka je za náma, jděte na cigárko, hnedka budu pokračovat.
Pohněte, pokračuju.
Tak jo. Král teda na VLKa poslal mnoho rytířů a dalších pitomců, ale většinu jich cestou zlikvidoval Gadr. (bohužel jediné občerstvení cestou byl Pajzl, kde nejprve rytíře otrávili jídlem jakéhosi šéfkuchaře Sikara a jeho kuchtíka Ozzra a pak ho použili jako konzervu. I s brněním.)
JAKÁKOLIV NÁHODNOST S REÁLIEMI Z TAVKY JE ČISTĚ PODOBNÁ!
(mezi oběti mimo jiné patřil baron Jeremoušek, vévoda z Taurendilova a čaroděj zvaný Merlin – plagiátor jeden – nikomu nechyběli)
No ale nezdržujme se. Bilbisko se tudíž rozhodl použít svojí nejtěžší zbraň. (ne, nemyslím prsten neviditelnosti o velikosti, že se v něm mohla zneviditelnit celá armáda, který byl ale totálně k prdu, páč ho postavili v utajení v jednom údolí a pak zjistili, že s ním prostě odtamtud nehnou)
Svoje nezničitelné lidi. Speciální jednotku.
Ne, teď nemyslíme sebevražedné jódlující husy na lyžích, které loni zdecimovaly polovinu Mellounianské armády nesmrtelných.
Myslíme jeho DRUHOU spešl jednotku.
Ale ne, fakt to není ani ten drak, co má zaražený větry a uklízečka s dlouhým, indulonou namazaným koštětem.
Myslíme JE!
JE, neboli ONI!
Ano, přesně! Speciélní jednotku, složenou z největších vyvrhelů, jaké kdy Tavkánie poznala!
Deidre…smrtící panda, nosící cylindr plný výbušných dalekonosných králíků.
Quadrix…nekromant ovládající mocné síly zplesnivělého jogurtu a nemrtvých vos.
Legáček…elf, jenž umí z luku vystřelit i kravskou močku.
Petd…malý kocour v botách (čtyřech), co nikdo neví, co umí, ale král mu říká „šéfe“.
A taky člověka ze všech nejhoršího…Daří! Úřednici, která vždy sedí za svým stolem v kanclu a všechno řídí…a má…KUFŘÍK!...plný…PROPISEK!...a…a to by mohlo stačit.
No, tudíž čtyři akční účastníci týmu se vypravili na cestu, která ubíhala velmi příjemné, potkali spoustu hodných lidiček, co nebyli krokodýli (ne, fakt nekecám, tady byste o krokodoně nezakopli) a vůbec si tu cestu velmi užívali. Sice narazili na Pajzl, ale jediné, co se stalo bylo, že mezi ně začly v jednu chvíli padat svazky hořících chilli nudlí, za velkého rachotu vystřelované z transďuzny.
Jo, taky za chvíli mezi nimi začalo projíždět malé vozítko řízené Ozzrem, na jehož kapotě seděl Sikar a vrhal na ně diskové bifteky.
A abych nezapomněl, tak Gadr na celou partičku poštval stádečko mamutů.
Fakt, ještě mimo ten déšť mluvících sardinek a záplavu klonovaných Marcusů m se nestalo absolutně nic.
Snad kromě toho, že jeden z mamutů byl reinkarnací sekola, ale to vás nezajímá, že? Takovej mamut je nýmand, i kdyby to byla Belatrix!
Tudíž, když tohle všechno přežili, zakoupili si u obchodního cestujícího DaVíDečka’kdovíjakýčíslosakra nanuky (horký letní den, ten chlap je měl jen v batohu…no v pohádce je všechno možné, že) a stále více se blížili hoře, kde VLK věznil Narwenku. Chudák malá, v tuhle dobu jí asi VLK určitě svými osmnácti hlavami (jestli stále trváte na tom, že je to pinďour, jděte se ho kurňa zeptat sami!!!) natrhnul totálně všechno, včetně…
Omluvte autora, vstal ze židle a začal poskakovat po místnosti jako idiot. (škorpion v trenkách to není)
…včetně vkladní knížky. Jistojistě a bravurně. (ne, tohle spojení prostě smysl nedává)
To je ale všem putna. Mezitím se totiž z hlubin leda (mohl to být les, ale prostě jsou to hlubiny leda, rozumíte? Víte sakra, kolik času bych ztratil tím, než bych se na to místo s překlepem vrátil a opravil ho? Víte? Sakra víte? Nežli bych opravil ten překlep, tak jsem za tím mohl napsat spoustu kvalitního textu, což jsem ale neudělal, páč vám tady vysvětluju nějaký čípoviny!) vyřítil (už zase píšu! Aby měla dušička klid!) Felix na obrněném traktoru, sláma mu čouhala z držky a za jeho traktorem jela kavalerie toomzů a Nimitzů (někdo si tady dneska prostě hrál s klonovací mašinkou) na ovečkách a parních lodičkách s kolečky. (no admirál přece nepojede na vovci, no ne?)
Naše parta neváhala. Quadrix vytáhl své Magnum (nikoliv pistoli z pouzdra, ale nanuk z huby) a poslal ho na šíleného traktoristu. Bohužel si nevšiml, že má traktor skla chránící řidiče, takže nanuk se jen rozplácl a udělal nehezkou skvrnu.
ALE! Události nabraly nečekaný směr. Felix za křiku: „Kvadriksi, ty zrůdo vyzáblá!“ sjel s traktorem do propasti, páč viděl přes ten flek velký kulový. Po nocích pak jeho zombie strašila všechny faráře v okresu.
A co udělali s všemi těmi toomzi a Nimitzi? To nikdo vlastně ani neví, (všichni si byli odskočit mezi smrčky) ale od té doby následovali Petda (ten mezi smrčky nebyl) a říkali mu „šéfe“.
Cestou se šlo veselou, ale čím dál chmurnější. Okolí VLKova doupěte bylo totiž celé modré. Modrá barva byla v Tavkánii barvou smutku, ale nikdo netušil proč. Ach, milé děti, jak naší skupince bylo smutno! Otevřeli si žitnou a smutek zahnali. Teda vyjma Petda, jemu špunt od flašky začal říkat „šéfe“ a tak spolu strávili odpoledne učenými rozmluvami o nesmrtelnosti verlit.
Ale co, nesmíme marnit čas! Dobývání VLKova doupěte musí začít.
VlKovo doupě mimo jiné vypadalo jako veliký, hnusný hrad…nic víc, nic míň.
Byly postaveny dva obří katapulty. Do jednoho zalezl Quadrix s vosím hnízdem a ovčí hordou toomzů. Do druhého Deidre s oparníkovanými Nimitzi. Legáček zůstal pod hradem, aby zajistil střeleckou podporu a Petd seděl a koukal na to, všeobecně považován za šéfa. Dupal si pěkně všemi čtyřmi botkami, dupy-dup, dupy-dup.
Nastala chvíle útoku! Lana byla přeseknuta, armády vyletěly do vzduchu. V tu dobu však už na hradby VLKova sídla dopadlo několik desítek všemožných nemožných předmětů, vystřelovaných Legáčkem.
Autor opět běhá a skáče po pokoji. Teď i hihňá
Armády dopadly. Toomzové a Nimitzové bojovali udatně, Deidre a Quadrix bojovali jako dvě smečky lvů. Nad bojištěm poletovaly sekery, magie, oheň, led, toomzové, parníky plné Nimitzů, králíci, vosy, kelímky jogurtu, nadávky (ty nejvíc) a spousta materiálu, posílaného Legáčkem. Armáda našich hrdinů bojovala statečně, ale VLKovi pohůnci je nemilosrdně pobíjeli. Nakonec zůstal jen Quadrix s Deidre, oba zatlačení v koutě. Ze svého doupěte vyšel sám VLK a začal si připravovat hlavy. (všech 18…tedy, ony postupně narůstají, začíná se šesti)
„Nedá se nic dělat, Legáčku, musím jim na pomoc!“ zvolal hrdě Petd a zadupal svýma čtyřma botama, „Vystřel mě tam!“
Legáček vzal Petda. Natáhl tětivu a statečného kocoura vystřelil na hrad.
Nikdo neví, co se pak dělo.
Ale od té doby VLK říká Petdovi „šéfe“.
A Narwen? Ta je prý velmi spokojená s VLKovými osmnácti hlavami…
A zakletý prcek? To je ve skutečnosti VLKovo osmnáctihlaví! Je zakleté v to, že musí mít osmnáct hlav.

Tím ale pohádka nekončí! Všimněte si, že tu nejsou magická čísla 3 a 7. A proč? Protože je to skryto a v té skryté části je celý smysl pohádky! Magické číslo 3 se vyskytuje v Pajzlu – Gadr, Sikar a Ozzro…tudíž si pohádku přečtěte znovu, ale pod jménem…


O Gadrovi plašiči, Sikarovi dělostřelci a Ozzrovi řidiči, všech v pozadí


přečteno? Já vás varoval…

VLK, vloženo 21:11:05  19. 02. 2007

Je to takové ze života :-)
TLESK! TLESK!

Dara, vloženo 20:44:23  19. 02. 2007

a existuje spřadleno?

a co je prudký kocour? To je něoc jako úpěnlivá kočka?
A nebo je prudce jedovatý?

Sikar, vloženo 19:45:11  19. 02. 2007

tak nějak nevím, ke kterému chování pohádkového Sikara mám blíž...bude to nějaký kompromis mezi

Felix, vloženo 19:31:54  19. 02. 2007

verze k případnému tištění je tady:
http://www.fd.cvut.cz/personal/xpeltan/odkaz/felix_o_klubicku.doc

Felix, vloženo 19:29:38  19. 02. 2007

O klubíčku a jeho cestě přes Temný les
    Na jednom zapadlém statku žilo malé klubíčko. Klubíčko, ano. Narodilo se na dřevěném spřadleně v rukou staré babičky. Babička byla stará a hodná, tak odešla do nebe a klubíčko osamělo. Nechtělo se mu poslouchat bečení ovcí a bučení krav a nadávání starého protivného sedláka. Ten sedlák byl věčně opilý, nosil přes záda přehozenou tuze smradlavou ovčí houni a u každé práce pekelně klel. Žil nezdravým životem a týral svá zvířata. Jmenoval se Sikar z Varberku.
    Však vždy jednou za čas nastala na statku slavnostní chvilka. Sikar vyjímečně vystřízlivěl, k zvířatům začal být po čas celého dne vlídný a dopřál jim chutnějšího krmení. Na statku poklidil a dokonce ani při práci nenadával, nýbrž se před každým jídlem i prací pokřižoval a bohabojně pozřel v nebe. Večer se umyl a oblékl čistý švihácký šat. Vyhřebelcovaného koníka zapřáhl do kárky a vyjel do města za svou milenkou. Té se chtěl ukázatl jen v dobrém světle… a vlastně i celý ten den před její návštěvou se musel do dobrého naladit. Když si s milenkou užil krásných chvil při polibcích, vracel se po dvou dnech domů. Ukrutně rozzlobený na ni, na svět i na sebe, že ji nikdy nepřinutí, aby se sem za ním přestěhovala z města. Na statek za zvířaty. A zas žil hrubě a sprostě, protože byl tady na statku bez své lásky nešťastný.
    A jedné té Sikarovy spanilé cesty využilo i klubíčko. Řeklo si, že zatímco je pán domu pryč, uteče. Nebaví ho to tu, když hezky je tady na statku jen den a pak nejmíň tři neděle zas zle. Dokutálí se až do malé vísky Vrbčice, kde jistě žije nějaká hodná babička, která by se ho ujala. A tak klubíčko šlo.
    
    Kutálí se klubíčko po cestě a potká Felixe.
    „Jé, ahoj klubíčko,“ řekl Felix. „Jak se máš, kam jdeš, ty jsi hezké, budem kamarádi?“ vychrlil na něj jedním dechem.
    „Ka….kamarádi?“ otázal se ten chomáček vlny napůl ulekle a napůl udiveně.
    „No jasně, budem kamarádi a půjdem spolu na pivo!“ pohladil si Felix vousky.
    „Ehm. Nejsem si jisté, jestli toužím po poznávání tak prudkých kocourů, jako jsi ty.“
    „A kam tedy jdeš?“
    „Do Vrbčic za babičkou.“
    „Tak to si dej pozor, tam vede cesta přes Temnej les. A strašidelnej. Nemělo bys tam jít samo.“
    „Jééé, jak to víš, že to vede přes les? Ty to tu znáš?“ zeptalo se klubíčko již důvěřivěji.
    „Já to znám všude. Jsem tulák. A kde jsem zrovna nebyl, tam to znám podle map. Do Vrbčic se jde přes les a ty potřebuješ doprovod. Rád bych šel s tebou, budem kamarádi?“
    „Hmm… Když já se tě ještě pořád maličko bojím…“
    „Jaký bojím. Ser na to, já jsem hodnej…“
    Klubko se leklo sprostého slova a radši se odkutálelo do listí. Felix by ho sice uměl najít, ale to už by bylo vrcholně oprsklé aj na Felixe, tak radši zklamaně odešel…
    
    Klubíčko se po chvíli vymotá z listí, kutálí se dál a potká skřítku.
    „Ahoj klubíčko, kam se kutálíš?“
    „Do Vrbčic, k babičce.“
    „Jé, to je hezký, klubíčko běží ke své babičce…“ zveselila se skřítka.
    „Nešla bys prosím se mnou? Na cestě mám zlý les a nemělo bych přes něj samo.“
    „Já bych s tebou šla, ale vůbec nemám čas a navíc mě moc bolí nožičky. Koleno – já bych to neušla.“
    „To je škoda,“ zalitovalo to malé. A pomyslelo si, jestli ještě potká někoho tak milého jako skřítku. Po Felixovi to byla příjemná změna, pravdaže.
    Kutálí se kutálí a potká Smolu, vyhřívajícího se na sluníčku. Zrovna se, světe div se, vzbudil.
    „Ahoj klubíčko, kam tak spěcháš?“ ptá se kocour.
    „Já nespěchám, ale mám namířeno do Vrbčic k babičce. Nechtěl bys jít se mnou?“
    „Áááá, když tady se tak krááásně vyhřívá. A nechtělo by ses tu ty se mnou slunit?“
    „Bohužel nemůžu, musím za babičkou.“
    Kocour nic neodpověděl, protože už zase usnul.
    
    Kutálí se klubíčko pastvinami dál a potká holčičku. Byla sympatická a jmenovala se Deidre.
    Protože milá dívčina nic neříkala, ptalo se první klubko: „Ahoj holčičko, kam jdeš ty?“
    „Tam,“ pověděla holčička bez toho, aby naznačila směr.
    „Nešla bys mě, prosím, doprovodit Temným lesem?“
    „Ty vole, nic po mně nechtěj, já jsem zhulená jak troky, vole.“
    „Vážně?“ zeptalo se naivně, „Co to znamená ‚zhulená‘?“
    „Ty vole, tři brka a mám dost. Nic po mě nechtěj, čau.“
    Klubko se radši zase schovalo v listí a řeklo si, že roztomilým už radši důvěřovat nebude.
    
    Po chvíli se vlněná kulička opět vydá na cestu a potká vlka. Byl sice krajně nesympatický, však o to by mohl být užitečnější jako nebojácný průvodce do lesa, řeklo si.
    „Ahoj klubíčko, dáme si sex?“ ptal se vlk.
    „To je něco jako ‚zhulený‘?“ dotazovalo se klubko.
    „Kdes, prosímtě, přišlo na takové slovo?“
    „Říkala mi to ta holka. Prý tři brka.“
    „No já mám sice jen jedno brko, ale za to trojnásobný.“ Vytahoval se vlk a lovil v trenkách necudný inštrument.
    „Vlku, co to děláš? Tohle vytahuje vždycky náš sedlák na ovečky, to je e-e.“
    „Nic se neboj, klubíčko,“ chlácholil vlk a začal tu obtěžovat svým penisem. Klubíčko se zase ukrylo do listí, ale vlk jej ani tam nenechal a naháněl jej a tisknul k němu své pohlaví a přitom ještě mohutně prděl.
    
    Nečekaně přiběhl spanilý elf, poškádlil vlčí kůži několika šípy a důrazně úchylného šedivce upozornil, co se sluší a patří.
    „Ale vždyť to bylo jen škádlení. A i klubíčku se to líbilo. Že jo?“ povídal vlk a sám svým slovům i věřil, protože vlci maj jakékoliv odpornosti i obtěžování jen za srandu. Aspoň pro ně.
    Legáček znovu natáhl luk a vykázal vlka z rajónu. Zjišťoval, zda se klubíčku nic nestalo…
    „Nene, neboj, jsem v pořádku. Až na ten otřesný zážitek.“
    „A co že ses tady vzalo takhle samo?
    „Rádo bych do Vrbčic za babičkou. Nebyl bys tak hodný, a nedoprovodil mě, prosím, přes Temný les?“
    „No jasně, doprovodím tě, kamkoliv potřebuješ,“ slíbil elf.
    „Jé, to jsem moc rádo, že jsem tě potkalo. Zahnal si vlka a ještě mě doprovodíš, to jsi nejhodnější, koho znám.“
    
    „Došli a dokutáleli se k lesu, každý podle svého. Cesta vedla dál, ale z lesa se ozývaly strašidelné zvuky a byla tam tma a vlhko. První kroky a první kotouly byly dost bázlivé.
    „Běda, běda, nevidím slunce,“ zahořekoval elf. Při třetím houknutí sovy se ulekl tak, že pelášil, odkud přišel, a nic ho v lese nezadrželo.
    
    Klubíčko se dalo do pláče. „Bůůůů, ach jo! Jsem já to ale nešťastné klubko. Vlněné jedno hloupé! Tohle opravdu moc zlý les, kocour tulák měl pravdu…“ A brečelo, že ho nemá kdo doprovodit.
    „Neplač, klubíčko,“ pověděl někdo sice chladným, ale přesto útěšným hlasem. „Pomohu ti,“ a velmi něžně jej pohladil.
    „Kdo jsi?“ vzhlédlo klubko překvapeně.
    „Jsem poutník…“
    „…jako Felix?“
    Postavu v černé kápi to přinutilo k úsměvu, jaký nedokázala zakrýt. „Ne, Felix je břídil. Já jsem poutník věčnosti.“
    „To zní sice velkolepě, ale určitě mě nebudeš moci doprovodit přes tento les, viď?“
    „Právě, že budu moci.“
    „A nebudu muset být hned a okamžitě tvůj kamarád?“
    „Ne.“
    „A nejsi zhulený? A nebudeš po mě chtít sex?“
    „Ani jedno.“
    „A nebudeš se bát?“
    „Ne, já se nikoho nebojím.“
    Tak se milá dvojice polokutálivě vydala na cestu a společník v černém plášti došlapoval nějak velmi lehce.
    „A nebudou tě bolet nožičky?“ napadlo ještě klubíčko…
    „Kdepak, ty mě nebolely už pár miliónů let,“ ozvalo se zpod kápě.
    Klubíčko se rozplývalo: „To jsem moc rádo, že jsem potkalo právě tebe, ty jsi ze všech na tomto světě nejhodnější, nejschopnější a přitom nejmíň náročný!“
    „Ano. A to bys bylo překvapené, jak málo lidí si to uvědomuje,“ poučil muž s kosou.
    
    Nástrahy lesa hravě překonaly a před nimi se rozprostíraly drobounké rybníčky a domečky Vrbčic.
    „Když jsem spolu šli tím Temným lesem, přemýšlelo jsem, proč jsi vlastně na mě tak hodný, milý Smrti, proč se o mě staráš. Má tahle zásadní otázka nějakou odpověď?“
    „Ano, má. Chtělo jsi přeci k babičce, klubíčko?“
    „No jasně že. My klubíčka patříme k babičkám. Moje rodná babka mi umřela, sotva mne navinula. Potřebuju nějakou novou, abych nebylo osamělé. Aby mne, až budu ležet v košíku, měla nějaká babička vždy po ruce.“
    „Přesně tak,“ pokýval Smrť.
    
    Sluníčko krásně pražilo, hladiny rybníčků se třpytily, vrby se jen zelenaly. Smrť vybral správný domeček, kde měl jistotu, že klubíčko přijde do dobrých rukou. A to doslova. Klubíčko už vážně nevědělo, jak mu za všecku tu dobrotu poděkovat.
    Klep, klep, klep! A dvířka malé roubenky se otevřela, tam stála stará babička Gadr a vzala si klubíčko.
    To je konec pohádky.

Deidre, vloženo 16:56:20  19. 02. 2007

Hele Felixi hleď si svýho a ne mých schizofrenních pand stejně tomu nerozumíš za Makového mužíčka :))

VLK, vloženo 16:02:04  19. 02. 2007

SMRT vším!

VLK, vloženo 15:00:51  19. 02. 2007

Plácáš bábovičky, já mám IE a vidím vši.

Felix, vloženo 15:00:35  19. 02. 2007

Tak ospravedlňujem sa, ty Daří obrázky se vůbec nezobrazujou v exploreru (asi ho tiscali bojkotuje), ale ve firfíku chodí.

V záhlaví místnosti je dobrý, že tam je napsáno "schizofrenních pand" a potom je ikonka jakési zatrnulé Deidre, které někdo pověděl: "Zaparkujte mi tady couváním, mezi ty dvě auta."

Sikar, vloženo 12:52:15  19. 02. 2007

Bilbidlo, Bilbidlo...málem jsi mi přivodil taky smrt smíchem

Sikar, vloženo 12:45:00  19. 02. 2007

aaaaaaaaaaa! Daří, to je vrchol!!!

Dara, vloženo 12:18:03  19. 02. 2007

tak pro felixe upraveno:
tak já jen malou ukázku. Bohužel to nějak vyšlo, že je to hlavně o Gadrovi (můj velký vzor) a je to kreslené:

(otevřte si to v novém okně, tohle jsou náhledy)













a kouká se an to opačně-z prava do leva

Felix, vloženo 12:09:53  19. 02. 2007

něfuňkuje mi to
a to mám připojení jak drak

zkus ten obrázek, Dáří, pojmenovat bez mezer a diakritiky

Felix, vloženo 10:11:32  19. 02. 2007

Bilbova pohádka se mi líbí. A taky se mi líbí, že mezi sekcema používá tři hvězdičky, což dělám taky.
a proč je smazána vlkova pohádka? nebo sikarova, nebo čí?

Narwen, vloženo 08:23:58  19. 02. 2007

co to je za obrázek? Deidre!! Kde jsi???? Ach :( Deidre zmizela :((

Bilbo, vloženo 23:41:21  18. 02. 2007

Vedle jak tak jedle, sestro... nápověda - vzpomeň si na svou starou ikonku, který jistý nejmenovaný znesvětitel znesvětil :D

« ««   1172   »» »

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Taverna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2001 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
Na textech se podíleli Pavel Džuban a Toomz
URL: http://fantasy-scifi.net/taverna/taverna.php