 |
Tohle vám musím ukázat. Nejedná se vůbec o moje dílo, na Hofyland do podobně zaměřeného klubu obrázek vložil a text napsal jeden můj kamarád, Lischai zove se. Vždycky jsem věděla, že je to talent, ale on mě vždycky překvapí ještě víc:
Její děda byl Angličan, odněkud z Solisbury. Měla pár jeho fotek z války. Na každé se opíral o dlouhou pušku a vesele se křenil. Ohýnky v jeho tváři nevyhasly ani po letech.
„Válku přežil, protože měl kolem sebe elfy,“ řekla. „Lesní přízraky, ne ty s ušima,“ doplnila, když viděla můj pohled.
„Tehdy druidi běžně obcovali s vílama, tak se to asi sešlo.“
Koukal jsem na ni. Tvářila se neutrálně, jakoby mluvila o zítřejším nákupu.
„To máš tak...“ dala si do úst slimku a škrtla zapalovačem. „Elfové jsou takový malý skřítci, co tančej kolem duchů lesa. Dřív jim lidi říkali bludný světýlka.“
Popotáhla ze slimky a usmála se na mě. „No a když seš dlouho s někým, kdo je kolem sebe má, tak na tebe přelezou.“
Na chvíli se odmlčela a koukala na mě. Vstal jsem a šel otevřít okno. Kouř z cigarety se pozvolna rozplýval do večerního šera.
„Víš co je na tom dobrý? Mít kolem sebe elfy?“
Zavrtěl jsem hlavou. Chtěl jsem jí říct něco o tom, co je blbýho na tom chodit s holkou, která je magor.
„Chráněj tě. Když třeba odněkud spadneš, nebo chytneš nějakou nemoc.“
Opřel jsem se o okenní parapet. Do šera svítily po obou stranách ulice okna domů. Napadlo mě, že tam všude žijí normální lidi.
„Mámě dokonce vyléčili rakovinu,“ vítězoslavně se usmála a vyfoukla obláček kouře. „Přilnou k tobě hrozně rychle, tihle elfové.“
„Nech toho,“ řekl jsem. O něco víc nahlas, než jsem chtěl.
Zvedla ke mě oči. „A je to u zas, co?“
„Proč se jednou... Krucinál... Aspoň jednou se mnou nemůžeš bavit jako s normálním člověkem?“
Neřekla nic a típla nedokouřenou slimku do popelníku.
„Copak vypadám, že je mi čtrnáct? Že věřím na Gandalfa? Mluv se mnou jako s dospělým, doprdele.“
Vstala z gauče. „To chceš?“
„Jo!“
Pokrčila rameny. „Rozcházím se s tebou. Tahle to říkáte vy dospělí, ne?“
Přešla do předsíně, vzala z věšáku kabát, do ruky boty a práskla dveřma.
Vydechnul jsem a svalil se zpátky na gauč. Proti mě stála stará fotka jejího dědečka, kterou si tu naposledy nechala. Veselé plamínky v jeho tančily i na sedmdesát let staré fotce.
Něco se mě dotklo na rameni. Zařval jsem.
„Sorra, šéfe,“ řekl dvacet centimetrů vysoký zelený skřítek a přelétnul místností. „Nechtěl jsem bafnout.“
Skřítek se zůstal vznášet v prostřed mého pokoje. Nebyl jsem schopen slova a třásla se mi kolena. Skřítek se na mě vážně podíval a ukázal na stolek.
„Můžu dojet tu slimku, šéfe? Radši já než vy, rakovina je svinstvo.“ |