02:52:40
21. 09. 2024

Místnost
Desetiminutovky

„Vědění je dvojího druhu. Buďto známe předmět anebo víme, kde se o něm poučit.“ (Samuel Johnson)


  • Prosím respektujte základní 2 pravidla! Díky.

    Místnost má od 12:29:24  30. 05. 2012 pronajatou toomz

  • Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit



    ««   1  2  3  4  5  6  7   »»

    Genevieve, vloženo 01:11:15  13. 08. 2012

    Na ČSFD je taková skvělá věc. U většiny filmů můžete najít nějaké zajímavosti k tomu filmu. Pro dnešní desetiminutovku sem vložím zajímavosti dvou výjimečných filmů. Každý z filmů je mým oblibeným a většina z vás je jistě viděla.
    Mechanický pomeranč - Stanley Kubrick, 1971
    - Stanley Kubrick řekl, že pokud by nebyl Malcolm McDowell k dispozici pro natáčení, film by nikdy nevzniknul.
    - Než se projektu chopil Kubrick, bylo zvažováno několik typů pro droogy Alexe: ženy v minisukních, staří důchodci nebo dokonce skupina Rolling Stones.
    - Had Basil byl do filmu dodán až poté, co Kubrick zjistil, že McDowell má panickou hrůzu z plazů.
    - Režisér trval na tom, aby nádoby s mlékem v baru byly každou hodinu vyměněny za nové, protože mléko pod reflektory kyslo.
    - Sebevražedný skok z budovy z perspektivy Alexe byl natočen kamerou v plastovém boxu, který byl hozen ze střechy. Celkem si to vyžádalo 6 pokusů, než krabice přistála kamerou dolů.
    - Když Alex a jeho droogs vejdou do mléčného baru Korova, jsou na zdi viditelné kresby. Jednou z nich je i portrét nahé ženy. Stejný obraz se pak objeví i v dalším filmu Kubricka "Shining".
    - V obchodě s deskami můžeme dost výrazně vidět i soundtrack z filmu 2001: Vesmírná odysea, další film Kubricka. Hned za ním je deska skupiny Pink Floyd "Atom Heart Mother Suite". Skupina nechtěla Kubrickovi dát souhlas s uvedením jejich hudby, tak je zařadil do filmu alespoň takto.
    - Známá scéna, ve které Alex zpívá a tancuje do písně "Signing in the Rain" a zároveň bije tyčkou spisovatele a jeho ženu vznikala 4 dny. Kubrick strávil přesně tak dlouho experimentováním, a pořád se mu něco nelíbilo. Pak požádal, jestli by McDowell mohl kolem postav poletovat nebo tancovat a něco si prozpěvovat. Scéna se Kubrickovi tak líbila, že ihned z natáčení jeli s McDowellem domů a ihned koupili práva k písničce "Signing in the Rain" za 10tis dolarů. Tu píseň si prý McDowell vybral pro svou improvizaci proto, že k ní jako jedné z mála znal slova.
    - V knižní předloze není nikdy řečeno příjmení Alexe. DeLarge bylo vytvořeno podle scény, kde má Alex pohlavní styk se dvěma dívkami a nazve se "Alexander the Large".
    - Dívky, se kterými Alex souložil, měly v knize 10 let, pro film ale výrazně zestárnuly.
    - Frankův ochránce byl zahrán profesionálním kulturistou Davidem Prowse. I on měl ale potíže při několikerém opakování snášení křesla ze schodů.
    - Film na pokyn Kubricka stažen z kin ve Velké Británii, kde byl kritizován jako příliš násilný. Kubrick prohlásil, že se tam bude promítat až po jeho smrti. A tak se stalo. Údajně mu bylo dokonce smrtí i vyhrožováno kvůli filmu.
    - Práva od autora knižní předlohy Anthony Burgesse koupil za 500 dolarů Mick Jagger, který vážně uvažoval o jeho natočení se svými kolegy coby droogy.
    - Natáčení scény znásilnění bylo pro herečku tak psychicky náročné, že od filmu odstoupila a musela být nahrazena jinou.
    - Ve scéně, kdy napraveného Alexe zatáhnou jeho droogy do lesa a mlátí ho, vidíme na jejich uniformách čísla 665 a 667, což značí, že Alex je číslo 666 - ďábel.
    - Kvůli scéně, kde Alexovi "čistí mozek", má Malcolm McDowell panickou hrůzu z očních kapek.

    - Film byl v kinech po roce, co se natočil první záběr. Jde o nejrychleji natočený, sestříhaný a publikovaný snímek Stanleyho Kubricka. Osobně dohlížel i na všechny materiály okolo filmu (plakáty, soundtrack atd.)
    - Časopisem Entertainment Weekly byl film ohodnocen jako druhý v pořadí z dvacetipěti nejvíc kontroverzních snímků všech dob.

    Mlčení jehňátek - Jonathan Demme, 1991
    - John Hurt, Robert Duvall, Jeremy Irons, Jack Nicholson a Robert De Niro - tito všichni mohli hrát Hannibala Lectera, ale roli odmítnuli.
    - Většina filmu se natáčela ve městě Pittsburgh.
    - Anthony Hopkins popsal hlas, kterým mluvil ve filmu jako kombinaci hlasů Trumana Capote a Katharine Hapburn.
    - V cele Hannibala Lectera můžeme vidět časopis s, pro něj, výstižným názvem "Bon Appetit".
    - Thomas Harris, autor knižní předlohy nikdy film neviděl.
    - Postava Hannibala Lectora byla inspirována sériovým vrahem Albertem Fishem.
    - Specifický zvuk, který vydává postava Lectera (takové to syčení), vymyslel spontánně Antony Hopkins. Režisérovi lezlo ke konci už na nervy.
    - Anthony Hopkins se na svou roli připravoval opravdu důkladně. Studoval materiály o sériových vrazích, navštěvoval vězení a soudní procesy.
    - Na plátně se Hopkins objevil dohromady pouze něco málo přes 16 minut. Jde o nejkratší dobu, za kterou byl kdy udělen Oskar.

    - Ted Tally psal scénář přímo na tělo pro Jodie Foster coby Clarice. Foster s rolí počítala a připravovala se na ni, ale režisér Demme chtěl Michelle Pfeiffer. Ta roli odmítla, protože jí film připadal příliš násilný. Demme se po té potkat s Fosterovou a rolí jí dal.
    - Šlo o první film, který vyhrál Oskara ze nejlepší film a byl v době vyhlášení už k dispozici na videokazetách.
    - Výrok, který pronese Lecter "A census taker once tried to test me. I ate his liver with some fava beans and a nice Chianti." se umístil na 21 příčce nejlepších filmových hlášek vyhlášených Filmovým institutem v USA.
    - Stejná instituce vyhlásila anketu o nejlepšího filmového hrdinu. Postava Clarice se umístila na šesté příčce. Hannibal Lecter se naopak v anketě o 50 nejlepších záporných rolí umístil na první příčce.
    - Harrisův román ještě před Demmem padl do oka Genu Hackmanovi. Ten už dokonce zakoupil filmová práva a hodlal nejenom ztvárnit nadřízeného Starlingové, ale také film sám režírovat. Jeho plán mu vydržel až do oscarového večera, kdy na plátně sledoval svůj výstup v thrilleru Hořící Mississippi - a kdy mu došlo, že na další násilný film už nemá žaludek.
    - Pro roli Lectera režisér volil jen mezi dvěma jmény: "Sean Connery byl komerčnější volbou, Anthony Hopkins byl rozumnější." S jednou věcí ovšem Demme nepočítal - Lectera chtěl v té době hrát téměř každý - tedy až na Seana Conneryho
    - Při natáčení prvního setkání agentky s lidožroutem, jenž ji zaskočí parodováním jejího jižanského přízvuku, Fosterová svůj šok vůbec nehraje - Hopkinsův osobní útok na její mluvu totiž na place nikdo nečekal
    - Herci se na své role připravovali opravdu důkladně - Hopkins studoval věhlasné zabijáky, z nichž ho třeba Charlie Manson naučil nemrkat, Ted Levine se na roli připravoval v barech pro transvestity a Jodie Fosterová a Scott Glenn podstoupili expresní přípravku FBI. Glenn si dokoce vyslechl nahrávky lidí řvoucích při stahování z kůže, na což prý do smrti nezapomene.
    - Při stylizaci svého hlasu si Hopkins mnohé propůjčil i od vražedného počítače HALa z filmu 2001: Vesmírná odysea.
    - Předobrazem pro postavu Buffalo Billa (Ted Levine) byli tři skuteční sérioví vrazi - Ed Gein, Ted Bundy a Gary Heidnick. Gein své oběti stahoval z kůže, Bundy užíval falešnou sádru na ruce, aby vzbudil u potenciálních kořistí soucit a nalákal je do své dodávky a Heidnick držel své rukojmí v díře ve sklepě
    - Nápad, aby cela Dr. Lectera v Baltimoru měla místo mříží sklo, pochází od vedoucí výpravy Kristi Zey. Režisér Demme myšlenku přivítal, protože nevěřil, že skrze mříže by vztah Dr. Lectera se Starlingovou (Jodie Foster) působil dostatečně intimně.
    - Mlčení jehňátek je teprve třetí film, který si odnesl všech 5 hlavních oscarů (film, režie, scénář, herec, herečka). Stejné ocenění získaly předtím pouze filmy Stalo se jedné noci (1934) a Přelet nad kukaččím hnízdem (1975).
    - Na zádech můry, ikony tohoto filmu, bychom lebku hledali marně. Autor plakátu sáhl pro inspiraci k Halsmanovu portrétu Salvadora Dalího (In Voluptas Mors, 1951), kde je lebka složena z nahých ženských těl. Obraz inspiroval také plakát k filmu Pád do tmy (2005).
    - Skladba, kterou je možné zaslechnout v Lecterově (Anthony Hopkins) cele před útěkem, jsou Goldbergovy Variace od J.S. Bacha. Stejná skladba se objevuje i později ve snímku Hannibal (2001) během psaní dopisu Clarice Starlingové (Jodie Foster).
    - Jeremy Irons, který mohl ztvárnit postav Hannibala, roli odmítl kvůli množství násilí, které se ve scénáři nacházelo. Později sám přiznal, že jako Anthony Hopkins by roli stejně určitě nezahrál.
    - Anthony Hopkins byl na plátně necelých 17 minut, což je vůbec nejkratší čas, za který byl kdy udělen Oscar za hlavní herecký výkon.


    Otázky:
    1. Z čeho má panický strach Malcolm McDowell?
    2. Jaké tři filmy získaly všech pět hlavních Oskarů?

    Cemendriel, vloženo 06:15:57  10. 08. 2012

    Jak se dělají plastové brýle?



    http://www.youtube.com/watch?v=7-f-LNmNerM&feature=player_embedded

    (Nejde mi to vložit jako video, pardón!)

    Otázky:
    Na co se musí dávat pozor, když se čočka brousí?
    Jakých mechanismem se čočka pokryje práškem různých chemikálií?

    Cemendriel, vloženo 06:13:20  08. 08. 2012

    První pomoc - úpal, úžeh


    Celkové přehřátí organismu je stav, kdy mechanizmy organismu regulující tělesnou teplotu nestačí zvládnout situaci. Příčinou může být přímé působení vnějšího tepla, ale i nemožnost odvádění tělesného tepla (např. pocením) - velmi nebezpečná je vysoká vlhkost společně s vysokou teplotou, kdy se pot hromadí na kůži a zamezuje dalšímu pocení, naopak dochází ke srážení vody na kůži. Pocení můžeme napomoct například otíráním vody a potu. Ale jak říká náš pan docent na biochemii: "Vysoká teplota a vysoká vlhkost jsou vražedná kombinace!" K přehřátí může dojít také v uzavřeném autě, v davu lidí nebo u dětí, pokud jsou nepřiměřeně teple oblečené. Při nedostatku tekutin naše tělo nemá z čeho tvořit pot a nemůže se tak ochlazovat.

    Slova pana docenta potvrzuje výsledek mistrovství světa v saunování z roku 2010, ve finské sauně je teplota 110°C a velmi vysoká vlhkost, každých 30 vteřin jsou horké kameny polévány vodou. Oba finalisté v sauně zkolabovali s těžkými popáleninami a jeden z nich poté dokonce zemřel. Naštěstí jsou u nás více preferovány tzv. suché sauny s nízkou vlhkostí, takže žádný strach!





    Jak to poznáme?
    Hlavním příznakem přehřátí je horečka, dále únava, malátnost, bolest hlavy, nevolnost i zvracení, mžitky před očima, hučení v uších. Při vážném přehřátí může dojít až k bezvědomí, což je nebezpečný stav, při kterém musíme zabezpečit a kontrolovat životní funkce (o tom, jak se to dělá, napíšu snad v dalším díle)

    První pomoc
    První pomoc je přemístění postiženého do chladnějšího prostředí, případně svlečení teplého oděvu, podáváme chladné nápoje. Vhodné je něco na doplnění minerálů - minerálka, studený čaj, doporučuje se i slabý roztok soli, ale osobně bych se bez toho obešla. Pokud má postižený vysokou horečku, chladíme obklady, omýváním vlažnou vodou, zábaly. Intenzivnější ochlazování bychom měli ukončit při teplotě 38°C, při rychlém snížení teploty hrozí naopak podchlazení postiženého.

    Celkové poškození z přehřátí se nazývá úpal, poškození vlivem působení slunečních paprsků na hlavu se nazývá úžeh (pomůcka - paprsky sluníčka žhnou =), ten se může projevit i po několika hodinách od vystavení slunci, například v noci po slunění. Ve výsledku je ale úplně jedno, co z toho máte, první pomoc je u obou stejná.

    Otázky:

    Proč je větší nebezpečí přehřátí organismu při dehydrataci?
    Jaký je rozdíl mezi první pomocí při úpalu a při úžehu?

    Meridion, vloženo 13:16:39  06. 08. 2012

    Závod o Modrou stuhu

    Po dlouhá staletí v mořeplavbě na rozdíl od geometrie neplatilo, že nejkratší vzdálenost mezi dvěma body je přímka. Bylo potřeba brát v potaz větry a mořské proudy a ty se po přímkách rozhodně nepohybují, jak jsme si ukázali minule. Všechno se však změnilo, když nastala éra parníků. Uhlí zabíralo prostor nákladu, z počátku navíc ani nestačilo na celou transatlantickou plavbu, takže první plachetní parníky topily uhlím pouze část plavby, a když uhlí došlo, zbytek cesty plachtily. Spotřeba uhlí si vynutila, aby plavby byly co nejpřímější a tudíž nejkratší.
    Přestože se termín Modré stuhy rozšířil až počátkem 20. století, zpětně byla čestná vítězství v tomto závodě přisouzena i starším lodím. První lodí, která překonala Atlantik pouze silou páry, byl Sirius v r. 1838 s průměrnou rychlostí 8,03 uzlů. Protože uhlí na celou plavbu nestačilo, musela být spálena i část dřevěné náhradní výstroje. (Touto událostí se inspiroval Jules Verne pro jednu epizodu v "Cestě kolem světa za 80 dní".) Sirius se ze svého vítězství však dlouho neradoval. Již za pouhých pár hodin po něm dorazil do New Yorku parník Great Western, který vyplul o čtyři dny později (prům. rychlost 10,03 uzlů).
    Přestože v této době oceánům kralovaly klipry se svou bezkonkurenční rychlostí kolem 16 uzlů (za ideálních podmínek až 22 uzlů), běžné osobní nebo nákladní plachetnice byly v průměru ještě pomalejší než první parníky, které měly oproti plachetnicím jednu velkou výhodu – relativní nezávislost na počasí a tudíž pravidelnost linek. Navíc soutěživost mezi evropskými a americkými loděnicemi brzy začala přinášet plody pokroku. Kolesové parníky byly zanedlouho vystřídány parníky pohaněnými šroubem a jejich rychlost se zvýšila. 20-uzlovou hranici se podařilo pokořit teprve v roce 1892 americkému parníku City of Paris, který byl vyzbrojen dvěma lodními šrouby.
    Vzhledem k rozdílným výchozím a cílovým přístavům se vítězství Modré stuhy určovalo nikoliv na podle celkového času plavby, ale na základě průměrné rychlosti vypočítané z rozdílu mezi dobou vyplutí a připlutí do cíle a vzdáleností mezi oběma přístavy. Do soutěže se dále počítaly pouze výkony lodí přepravujících cestující na pravidelných linkách. Přestože většina parníků dokázala při zpáteční cestě do Evropy podat lepší výkon, Modrá stuha se podle nepsaných pravidel udělovala pouze za obtížnější plavbu západním směrem proti Golfskému proudu. (Benjamin Franklin by si jenom povzdechl.)
    V r. 1898 se trofeje poprvé zmocnila německá loď Kaiser Wilhelm der Grosse. Tento parník se jako první honosil čtyřmi komíny, které se brzy staly u zaoceánských lodí nezbytností. Ne proto, že by to vyžadovaly technické parametry plavidla, ale protože to vyžadovali zákazníci - cestující, pro které se čtyři komíny staly symbolem spolehlivosti. (Proto i Titanik měl čtyři komíny, přestože ten poslední byl falešný a vůbec k odvodu kouře nesloužil.) V r. 1900 převzal Modrou stuhu další německý parník Deutschland, který jako první překonal hranici 23 uzlů.
    Vysoká rychlost však byla často na úkor pohodlí. Parníky se v důsledku nedokonalostí konstrukce a rytmické práce svých motorů nepříjemně otřásaly. (Deutschland měl nelichotivou přezdívku „cocktail shaker“.) Proto se řada rejdařských společností přestala pokoušet o rekordní rychlost a snažila se místo toho cestujícím nabídnout co nejvíc pohodlí (viz Titanic). Nicméně královna moří, Británie, nemohla přenést přes srdce úspěch lodí plujících pod americkou a německou vlajkou, a proto britská vláda nabídla rejdařské společnosti Cunard výhodnou půjčku na stavbu dvou super-lodí Lusitania a Mauretania. Oběma se skutečně podařilo získat Modrou stuhu a Mauretania dokonce držela svůj rekord 26,06 uzlů celých 20 let (1909-1929).
    Po krátké vládě dvou německým lodí Bremen a Europa, italského Rexe a francouzské Normandie se jako poslední před přerušením závodu druhou světovou válkou podařilo vytvořit rychlostní rekord Queen Mary (1938: 30,99 uzlů směrem na západ, 31,69 uzlů směrem na východ).
    Během druhé světové války byly obří zaoceánské parníky používány k přepravě vojska. Na americkou vládu udělala velký dojem užitečnost Queen Mary a její sesterské lodě Queen Elizabeth, a proto po válce nechala vyrobit osobní parník United States, který by v případě potřeby také sloužil vojenským účelům. Tento parník se stal prvním poválečným a zároveň vůbec posledním držitelem Modré stuhy v r. 1952 (34,5 uzlů západním směrem, 35,9 uzlů východním směrem), protože závody o Modrou stuhu ukončilo v r. 1958 zahájení transatlantických letů pro pasažery.
    Za 120 let trvání tohoto námořního soupeření v něm získalo prvenství 25 britských lodí, 5 německých, 3 americké, 1 italská a 1 francouzská.
    Prvnímu Siriovi trvalo překonání Atlantiku 18 dní, parníku United States na to stačily necelé čtyři dny.
    Až do poloviny 30. let 20. století neměl závod žádnou oficiální trofej kromě skutečné modré stuhy, která vlála ze stožáru lodi držící současný rekord a která byla dlouhá tolik stop, kolik uzlů činila vítězná rychlost. V r. 1935 nechal milionář Harold Hales vyrobit pro tento účel přes metr vysokou trofej z čistého stříbra zdobeného zlatem a modrým emailem. Zároveň pozměnil pravidla pro její udělování, takže tuto trofej mohou získat lodi, které překonají transatlantický rekord na komerčních cestách jakýmkoliv směrem. Současným držitelem Halesovy trofeje (ale nikoliv Modré stuhy) je katamaran Cat-Link V za rychlost 41,3 uzlů dosaženou východním směrem v r. 1998.

    Otázky:
    Otázky:
    Co je to uzel v mořeplavecké terminologii?
    Jak dlouho trvaly závody o Modrou stuhu a jaká událost je ukončila?

    Meridion, vloženo 12:03:13  03. 08. 2012

    Golfský proud

    Po mém minulém článku padla v zákulisí otázka na sílu mořských proudů. Celkový rozbor mořského proudění by byl příliš obsáhlý, proto jsem se rozhodla téma omezit na nám blízký a v minulém článku zmiňovaný severní Atlantik.
    Golfský proud je jedním z nejznámějším a jedním z nejlépe prozkoumaných mořských proudů. Začíná v Mexickém zálivu (od něhož dostal své jméno – angl. Gulf Stream podle Gulf of Mexico) a dále pokračuje v povědomí laické veřejnosti přes Atlantik a podél západního pobřeží Evropy. O důsledcích jsme se všichni učili ještě na základní škole – od palem v západním Irsku po nezamrzající přístav Murmansk za polárním kruhem. Ve skutečnosti Golfský proud omývá pouze severoamerické pobřeží, jeho pokračování se správně nazývá Severoatlantský proud.
    Golfský proud je 100 km široký a od 0,8 do 1,2 km hluboký. Ve Floridské úžině jím protéká 30 miliónů metrů krychlových vody za sekundu, u Newfoundlandu je to pět krát tolik. (Pro srovnání průtok všech řek vlévajících se do Atlantiku je 0,6 miliónů m³/s.) Jeho průměrná rychlost je 6,4 km/hod (max. povrchová rychlost 9 km/hod), směrem na sever zpomaluje, takže Severoatlantský proud má rychlost již jen 1,6 km/hod. Pro nás to nejsou čísla nikterak závratná, ale je třeba si uvědomit, že karavely a galeony v 15.-17. století pluly průměrnou rychlostí kolem 4 uzlů (1 uzel = 1 námořní míle/hod = 1,852 km/hod). Proto první zmínka o Golfském proudu z pera španělského objevitele Juana Ponce de Leona (r. 1513) hovoří o proudu tak silném, že navzdory příznivém větru loď nepostupovala kupředu, ale dozadu.
    Mořské proudy mohou vznikat z různých příčin. Hnacím motorem Golfského proudu je přetlak vody vzniklý u středoamerického pobřeží v důsledku Severního rovníkového proudu. Ten je pro změnu poháněn větrem – severovýchodními pasáty ženoucími masu tropických atlantských vod směrem ke Karibiku, odkud nahromaděná voda uniká Floridskou úžinou nám již známým směrem podél amerického pobřeží.
    Plavba přes Atlantik mohla trvat tři týdny nebo také tři měsíce v závislosti na počasí a vybraném kurzu cesty. Námořníci se záhy naučili využívat převládajících větrů a mořských proudů. Z Evropy do Karibiku bylo nejvýhodnější plout nejprve s Kanárským proudem podél afrického pobřeží a teprve v oblasti tropických pasátů zamířit na západ. Při zpáteční plavbě do Evropy pak lodě využívaly severní cesty s pomocí Golfského proudu a převládajících západních větrů v mírném pásu. Oklika přes tropy však nebyla využitelná pro dopravu do severoamerických přístavů.
    V r. 1769 se o tuto problematiku začal zajímat Benjamin Franklin, tehdejší správce pošt britských kolonií v Americe, na základě stížnosti celního úřadu, proč poštovním lodím trvá plavba z Falmouthu (v Cornwallu) do New Yorku o čtrnáct dnů déle než americkým obchodním lodím vyplouvajícím ze vzdálenějšího Londýna. Výsledkem jeho šetření bylo, že britské poštovní lodě se prodírají proti (v té době bezejmennému) proudu, zatímco američtí kapitáni obeznámení s místními vodami tento proud poznají podle barvy vody a dalších znaků, překříží ho a plují podél něj. S pomocí velrybářských kapitánů, pro něž byla znalost tohoto proudu životně důležitá, protože významně ovlivňoval výskyt velryb, Franklin proud zmapoval a dal mu jméno, které nese dodnes. Navzdory tomu, že Franklin nechal vytištěnou mapu poslat jak do Londýna, tak do Falmouthu, kapitáni poštovních lodí jeho informace ještě několik let ignorovali, stejně tak, jako již dříve opomíjeli rady prostých velrybářů.

    Popis událostí kolem výzkumu Golfského proudu je popsán Franklinovými vlastními slovy (a velmi půvabným jazykem) zde: http://oceanexplorer.noaa.gov/library/readings/gulf/gulf.html – část pod hlavičkou „Sundry circumstances relating to the Gulph Stream“.

    (Při hledání informací o okolnostech vedoucích k výzkumu Golfského proudu jsem narazila na vtipné nedorozumění: Jméno Falmouth nese hned několik měst a jedno z nich se nachází v USA, v Massachusetts. Takže se lze v souvislosti s příčinami Franklinova výzkumu občas dočíst i to, že lodím z Anglie trvala cesta přes Atlantik kratší dobu než pobřežní plavba mezi Falmouthem a New Yorkem, dvěma městy, která jsou po souši vzdálena pouze den jízdy od sebe.)

    Otázky:
    Kdy byl poprvé Golfský proud zaznamenán?
    Kdo jako první Golfský proud podrobně zmapoval?

    verlit, vloženo 07:47:17  01. 08. 2012

    KDE DOMOV MŮJ?



    Hymna jako jeden z atributů státu, je poměrně novým vynálezem. Většina z nich vznikla nebo byla oficiálně ustanovena v 19. století, kdy se poprvé objevilo „národní“ pojetí států.

    Nejstarší hymny jsou nicméně o pár století starší – za tu úplně nejstarší je považována hymna holandská, napsaná v roce 1574. Některé hymny vycházejí samozřejmě ze starších textů, jako např. japonská, jejíž text pochází z 9. století, zhudebněn byl ale až ve století devatenáctém.


    Hymny vznikaly různým způsobem. Často se hymnou stal některý tradiční chorál nebo již existující báseň či píseň, jindy byly vytvořeny „na objednávku“, autory několika z nich byli prezidenti nebo významní státníci daných zemí. Česká republika je v tomhle ohledu originálem – jsme pravděpodobně jediným státem, jehož hymna byla původně divadelním šlágrem. Námětem už tak originální nejsme, drtivá většina textů hovoří o Bohu, národní hrdosti a bojovnosti nebo o krásách dané země (případně vše dohromady).


    Z hlediska hudebních žánrů existují hymny nejčastěji v podobě pochodu nebo chorálu. Když už máte národní hymnu, je prostě třeba, aby byla pěkně briskní a hodila se pro vojenské přehlídky a finále sportovních zápasů.


    Vzhledem k éře kolonialismu má řada ne-evropských států hymny, které jasně odkazují k evropské tradici. Existují nicméně i výjimky, mezi které patří např. indická hymna „Jana Gana Mana“(tady v překrásné kompilaci od nejlepších indických hudebníků), jejímž textem je báseň Rabíndhranáta Thákura. Ten je mimochodem zřejmě jediným člověkem, který si může připsat hned dvojí autorství – jeho básně jsou základem jak indické, tak bangladéšské hymny.

    Zajímavé je, jak si Indie poradila s faktem, že se v ní mluví řadou odlišných jazyků. Báseň má sice text v bengálštině, používá nicméně velké množství slov v sánskrtu, která jsou podobná v ostatních jazycích a tudíž srozumitelná všem. Indie má i další zajímavou vychytávku – zatímco plná délka hymny je necelá minuta, lze používat i její zkrácenou verzi, která má pouhých 20 vteřin (mám intenzivní pocit, že v takových případech než si všimnete, že se hraje hymna, už je po ní). Rekord to nicméně nejspíš není – o pozici s nejkratší plnou verzí hymny soupeří Japonsko (32 not) a Uganda (8 taktů, proto se obvykle hraje dvakrát). Nejdelší je naopak hymna Řecka (158 veršů), která se celá nehraje nikdy.

    Indie není jediným státem, který musel nějakým způsobem vyřešit fakt, že se v jejich zemi mluví různými jazyky. Řešení jsou různá – švýcarská hymna má například rozdílný text v každém ze čtyř oficiálních jazyků. Jinak pojala tentýž problém Jihoafrická republika kde se v textu střídá pět z jedenácti oficiálních jazyků , (zahrnout všechny by asi bylo přece jen příliš kreativní). Nejjednodušeji to vyřešilo Španělsko, kde hymna existuje pouze v instrumentální verzi (ačkoli se pravidelně pořádají soutěže na vytvoření jejího textu, pravda zatím neúspěšně).


    Není nicméně lehké, mít hymnu, která přetrvá beze změn všechny politické, náboženské a společenské zvraty, ke kterým v průběhu století dochází. Řada z písní proto prošla nejrůznějšími, říkejme tomu „úpravami“. Například maďarská hymna, obracející se v několika slokách k Bohu, se od roku 1949 směla hrát jen v instrumentální verzi. Byl učiněn i pokus nahradit ji alternativní hymnou, která se však příliš neujala.

    Odlišný problém musí řešit Anglie, kde se text hymny „God Save the King/Queen“ mění podle toho, je-li na trůnu muž či žena. Výhodou je, že jsou alespoň obě slova stejně dlouhá, v češtině by to asi byla výzva zásadnější.
    Hymny se také měnily v případě vzniku či zániku státních uskupení, kdy se různě spojovaly či rozpojovaly. Ostatně dobře to známe i z naší země. Řada z nás má pořád tendenci pokračovat „Nad Tatrou se blýska“ poté, co doznějí poslední tóny „..domov můj“. Mimochodem, víte, že v době první republiky existovala i oficiální verze v maďarštině? Schválně, jen si zkuste zazpívat:

    Hol honom, hol hazám
    Hol honom, hol hazám
    Hol patak zúg a hegyháton,
    Csörgedez a rónaságon.
    Üde virág a kertben,
    Mint egy földi édenben.
    Ez az istenáldotta föld,
    Cseh föld a hazám,
    Cseh föld a hazám.

    Ne vždy je hymna plně originální. Stejný nápěv nebo dvě variace téže melodie má hned několik států, své hymny sdílejí např. Estonsko a Finsko, Lichtenštejnsko a Británie nebo Tanzánie a Zambie. Shodovaly se také polská a bývala jugoslávská hymna (jde o nápěv Hej, Slované, který byl také jedním z kandidátů na hymnu českou!)
    Zajímavá pro nás může být hymna Izraele. Schválně, poslechněte si ten hudební motiv, nepřipomíná vám něco?


    V dnešní době slyšíme hymny ostatních zemí obvykle při sportovních soutěžích. Tu a tam při nich dojde k více či méně úsměvným přehmatům, jako např. kdy kuvajtští organizátoři vyhledali kazašskou hymnu na youtube a bezelstně přitom použili její fiktivní verzi , vytvořenou komikem Sashou Baronem Cohenem pro film Borat. Celkem se nedivím, že oficiální místa protestovala proti hymně s textem: „Naše prostitutky jsou nejčistší v regionu, samozřejmě s výjimkou Turkmenistánu“. Kupodivu ani Turkmenistán nebyl nijak potěšen.


    Pokud byste toužili poslechnout si prakticky všechny existující hymny světa, přečíst si jejich texty v originále či v anglickém překladu nebo si dokonce vytisknout jejich partitury, můžete využít této skutečně detailní databáze.


    Otázky (dnes jsou poněkud záludné ;-):
    1)Která skladba se stala oficiální hymnou Evropské unie? (v textu to není, ale určitě to víte, že ano?!)
    2)A ještě záludnější – z jakého důvodu se pravděpodobně v různých pramenech (mylně) uvádí, že má melodie Izraelské hymny moldavský původ?

    Klair, vloženo 00:50:42  30. 07. 2012

    Skoky do vody

    Skoky do vody vyžadují akrobatickou dokonalost a vrcholné koordinační schopnosti, kdy atleti skákají z výšky až 10 metrů do vody.
    Vodní sporty na OH zahrnují čtyři disciplíny: Synchronizované plavání, plavání, vodní pólo a skoky do vody.
    Základní informace
    Místo konání: Aquatics (Vodní) Centrum - Olymp. Park
    Termín: neděle 29. července - sobota 11. srpen 2012
    Medailové události: 8
    Sportovci: 136 (68 mužů, 68 žen)

    Skoky do vody se vyvinuly z gymnastiky v 18. století, kdy gymnastky ve Švédsku a Německu začaly předvádět první figury při skocích do vody. Spolu s plaváním, synchronizovaným plaváním a vodním pólem, elegantní a dramatický sport skoky do vody je jedním ze čtyř základních disciplín, které tvoří vodní sporty na OH.


    Základy

    Bude se konat 8 disciplín ve skocích do vody - čtyři pro muže a čtyři pro ženy - můstek je buď 3m nad bazénem (flexibilní), nebo se skáče z pevného můstku výšce 10 metrů. Odrazový můstek musí být nejméně 4,8 m dlouhý a 50 cm široký, zatímco pohyblivé platformy můstků pro nižší skoky by měly být nejméně 6 metrů dlouhé a 3 metry široké.

    Rozhodci přidělují 10 bodů za každý skok, v závislosti na obtížnosti skoku. Při synchronizovaném seskoku dvojice sportovců skáče v tandemu - a jsou také posuzováni z hlediska úrovně synchronizace.

    Skoky do vody na OH, historie a současnost
    Skoky do vody debutovaly na OH v roce 1904, kde byly udělovány medaile pro muže v disciplíně skoku z 10m platformy a při skoku na dálku (skok na dálku se už v historii nikdy neopakoval). Synchronizované skoky do vody dělal debutovaly až v Sydney v roce 2000.

    V Londýně na OH 2012 se budou skoky do vody odehrávat v Aquatics (Vodním) Centru v Olymp. parku, které navrhl uznávaný architekt Zaha Hadid a bylo postaveno u příležitosti letošních her.

    Kopie článku: http://londyn-2012.orbion.cz/stat/pruvodce/skoky-do-vody-16840/

    Otázky:

    Kolik disciplín mají na OH vodní sporty?Výška skoku a maximální počet bodů za skok jsou shodné. Kolik to je?

    Meridion, vloženo 09:05:19  27. 07. 2012

    Sargasové moře

    Sargasové moře je jediné moře na zeměkouli, které nemá pobřeží. Namísto pevniny je vymezeno mořskými proudy - Golfským na západě, Severoatlantickým na severu, Kanárským na východě a Severoatlantickým rovníkovým na jihu. Tyto proudy ohraničují eliptický prostor o rozloze 3 mil. km², který má v námořní historii nechvalně proslulou pověst. Legendy o lodích uvízlých v hustém porostu řas nebo o lodích zmizelých beze stopy nebo o lodích, které zmizely, ale později byly nalezené – prázdné, bez posádky, děsily staré námořníky po staletí. Myslíte, že je to dávno minulostí? I takoví suchozemci, jako jsou Češi, znají v dnešní době historky o Bermudském trojúhelníku a ten se nachází v severozápadní části Sargasového moře. Takže vlastně došlo jen k zúžení záhadné oblasti a zároveň k jejímu rozšíření o vzdušný prostor.
    A nyní k faktům.
    Vyšší vypařování vody dané specifickými vlastnostmi podnebí mezi 30° s.š. a 35° s.š. (o nichž se nechci rozepisovat, ale stačí si uvědomit, že na sousední pevnině dalo toto podnebí vzniknout Sahaře) má za následek jednak vyšší salinitu Sargasového moře, jednak pokles hladiny vody oproti jiným částem oceánu a to na oplátku způsobuje, že okrajové části proudů, které Sargasové moře ohraničují, jsou pomalu strhávány směrem k jeho středu – včetně všeho, co je jimi unášeno – ať se jedná o řasy, lodě nebo v moderní době o odpadky.
    Tzv. „koňské šířky“ (výše zmíněná oblast mezi 30° s.š. a 35° s.š.) je navíc pověstná častým bezvětřím. A to byl hlavní důvod, proč zde plachetnice uvízávaly na dlouhé týdny – nikoliv řasy, jak se tvrdilo. Pomalý vír pak bezmocnou loď strhával čím dál hlouběji do středu moře, zásoby na palubě docházely – jaký div, že se nejedna posádka rozhodla nasednout do člunů a pokusit se doveslovat k pevnině, o jejíž blízkosti byla podle výskytu řas a ptáků přesvědčena. Při nedostatku bouří, které by opuštěné plavidlo v této oblasti potopily, pak prázdná loď mohla plout na hladině ještě několik let, než korýši a další tvorové rozežraly její trup a ona konečně klesla ke dnu. (Nicméně nálezy lodí bez posádky byly zaznamenány i v 19. století, kdy by zkušenosti a moderní navigační přístroje neměly nikoho uvést v omyl o blízkosti pevniny, takže záhady pokračují.) Samozřejmě tento osud nepotkal každou loď, která do Sargasového moře vplula, jinak by se nedochovaly pověsti o hrůzách, které zde námořníky čekají. Často se po mnoha dnech utrpení vítr konečně zvedl a plachetnice mohla pokračovat v cestě. Název „koňské šířky“ prý pochází od toho, že zde španělští conquistadoři často museli při nedostatku vody v důsledku bezvětří pozabíjet koně převážené do Ameriky a naházet je přes palubu, protože jedině tak byla naděje, že pitná voda vydrží lidem do doby, než se vítr opět zvedne.
    Na jednu stranu je Sargasové moře proslulé svými hojnými porosty řas splývajících na hladině, na druhou stranu bylo mezi dávnými námořníky známo jako vodní poušť, protože neobsahovalo skoro žádné ryby. Moderní věda sice nedokázala objasnit všechny případy zmizelých lodí, ale dokázala vyvrátit aspoň tento biologický předsudek. Pravdou je, že kvůli izolaci mořskými proudy od bohatých pobřežních vod je Sargasové moře chudší na živiny než zbytek Atlantiku. Nízký obsah živin má za následek nižší koncentraci planktonu, který by poskytl potravu rybám běžně se vyskytujícím v jiných částech oceánu. Nejnovější výzkumy však odhalily velké množství pikoplaktonu (bakterie a sinice tak drobné, že je běžné metody nezachytily), ale skutečnými oázami života jsou plovoucí ostrůvky řas.
    Jejich hlavní součástí, která dala Sargasovému moři jméno, je chaluha Sargassum (česky hroznovice), jejíž název je pro změnu odvozen od portugalského „sargaço“ (hroznové víno). Kuličky rostoucí na stélce řasy však nejsou plody, ale vzduchové měchýřky, díky nimž splývá na hladině. Většina zástupců rodu Sargassum roste přisedle v pobřežních vodách a měchýřky slouží k udržení rostliny ve vzpřímené poloze, aby nebyla zaplavena bahnem a pískem na dně, nicméně dva druhy obývající Sargasové moře se zcela přizpůsobily splývavému životu ve volné vodě. Ačkoliv si chaluhy také vyvinuly chemické zbraně (hořké a těžko stravitelné taniny), někteří vodní býložravci se jimi přesto živí. Avšak daleko větší množství organismů (od jednobuněčných řas přes korýše až po ryby a želvy) používá porosty chaluh k uchycení, aby neklesly ke dnu, nebo jako úkryt před predátory. Teplá voda Sargasového moře slouží jako trdliště úhořů, kteří připevňují svá vajíčka k řasovým stélkám. Úhoří potěr pak po vylíhnutí cestuje k severoamerickému nebo evropskému pobřeží. Mladé karety pro změnu konají opačnou cestu - po vylíhnutí na Antilských ostrovech spěchají do moře, kde mezi sargasovými stélkami tráví kvůli bezpečí první roky svého života.
    Na závěr malá ukázka živočichů přizpůsobených životu v sargasových porostech:
    Ryba rozedranec sargasový (Histrio histrio)

    Nahožábrý plž Scyllaea pelagica


    Otázky:
    Čím je Sargasové moře jedinečné mezi všemi ostatními moři?
    Co připomíná a podle čeho je pojmenována řasa Sargassum?

    Isanan, vloženo 09:00:05  25. 07. 2012

    HISTORIE BALETU část I.
    Všichni víme, co si máme představit pod pojemem balet. Éterické tanečnice v divně stojících sukýnkách a ulízaní chlapi nacpaní v legínách. Kdo ale rozhodl, že to bude právě takto?
    Přelomem 14. a 15. století se nad Evropou klenula renesance, která zejména v Itálii znamenala nové prvky ve scénické tvrobě a nový druh zábavy, jímž byly zejména palácové slavnosti spojující hudbu tanec a poezii. Hlavní funkce tance v té době bylo vyplnit čas mezi jednotlivými chody. Až o pár století později se stal samostatnou zabavní jednotkou – menším představením tzv. ballets a entrées. Obliba těchto scénických vystoupení byla způsobena mimo jiné rozkvětem různých mumrajů a karnevalů. Představení vypadala poněkud vulgárněji a spojovala nejen tanec, ale i pantomimu, akrobacii a zpěv. V té době se balet také rozšiřuje na všechny královské dvory v Evropě a jedním z druhů je i balet na drezúrovaných koních - dodnes zachovaný ve Vídni a Barceloně.

    Nebýt Ludvíka XIV. nezačal by se pravděpodobně balet vyvíjet jako samostatná umělecká forma už na přelomu 17. a 18. století, ale později. Ludvík byl velký příznivcem tance a jelikož tanec se posouval do lehčích žánrů a celkově poklesávala kvalita, založil tedy první Královskou akademii tance. Jeho dvorní skladatel Jean-Baptist Lully pro něj v jednom ze svých baletů s názvem La Nuit (noc) měl roli Slunce, odtud také pochází jeho nejznámější přízvisko. Tato doba byla nejdůležitější pro balet tak, jak ho známe dnes. Vzniklo dílo s názvem „Choreographie de l´Art de Decoure la Dance“, kde se poprvé objevují konkrétní definice pěti základních pozic nohou, čímž byla definitivně francouzská terminologie pasována na hlavní jazyk baletu.

    V 18. století došlo k velké popularizaci baletu, mezi pikantnosti patří i fakt, že v té době byly ženské baletní hvězdy tak uctívány a zbožňovány, že tančili i mužské role. Tehdy se dostal balet do všech koutů Evropy, aby v 19. stolení došlo k následnému úpadku a další tvorba a rozvoj se omezil jen na Francii, Itálii a Rusko. I v současném klasickém baletu je pozůstatek této doby v tom, že se výuka profesionálních tanečníků řídí výběrem metodiky jedné z těchto tří tradiních škol. Nová renesance baletu přišla s příchodem avantgardy počátkem 20. století. Nejvýznamnějším počinem navracející pozornost k baletu je bezpochyby vznik představení Svěcení jara na hudbu Igora Stravinského. Premíéra způsobila doslova skandál svými novátorskými technikami a množstvím disharmonie. Samotné dílo je rekonstrukce slovanského pohanského jarního rituálu při němž, dle Stravisnkého slov: „moudří straci sesazení v kruhu pozorují předsmrtný tanec dívky, kterou pak obětují bohu Jara, aby získali jeho milost“. Autorem byl Václav Fomič Nižinskij, jehož choreografie bývá dodnes k vidění na některých baletních scénách. Svěcení jara je zajímavé tím, že se jedná o jeden z nejčastěji interpetovaných baletů, který dodnes vyzívá umělce a choreografy o nové ztvárnění.

    Abych dodžela 10 minut, tak tímto mezníkem historie skončím a 20. století se svými novými přístupy k tanci si nechám na někdy jindy.

    Otázky:

    Který panovník založil první taneční akademii?
    Které dílo je mezníkem otvírající novou éru baletu ve 20. století?

    verlit, vloženo 07:50:41  23. 07. 2012

    SMÍM PROSIT?


    Nejen pro lidi je tanec důležitou součástí namlouvacích rituálů. Zejména ptáci propadli v některých případech doslova tanečnímu šílenství a kdo není excelentním tanečníkem, má jen minimální šanci na rozmnožení.
    Dnešní desetiminutovka nebude nijak nabitá informacemi. Prostě se usaďte a nechte se unášet tanečními rytmy ptačí říše.


    Hop a skok...
    Jsou druhy, které vystačí s tanci poměrně jednoduchými. Některé, pravda, připomínají spíš křížence odzemku a epileptického záchvatu, ale podstatné je, že to funguje. Emu by mohli vyprávět (mimochodem, když se podobnému tanci oddával obří nelétavý a dnes už bohužel vyhynulý pták Moa, to musel být pohled!)
    http://youtu.be/cTGnQZ-1CDw


    Vějířový tanec
    Pštros, na rozdíl od emu, sází spíše na kolébání v bocích a práci s « vějíři ». O něco méně sofistikované než slavný vějířový tanec Josephiny Baker, ale přesto impozantní. (Varování – v tomhle případě doporučuji vypnout zvuk, vtipné komentáře americké rodinky jsou nad moje síly ! :-)
    http://youtu.be/jMOC6_wBwpE


    Latinské rytmy
    A když už jsme u těch vějířů - vášnivé fandango, kastaněty, dáma předstírající nezájem…až po závěrečný triumfální postoj…Antonio Banderasi, kam se na tuhle rajku hrabeš ! :-)
    http://www.youtube.com/watch?v=i641Fat32Dc&feature=youtu.be&t=3m58s


    Světélkující bubák
    Ptáci jsou rovněž nesmírně vynalézaví v metodách, jak efekt svého tance dál podpořit. Některé ptačí samičky mají ovšem dost zvláštní vkus. Kdyby MĚ pronásledovalo něco takového, asi bych z toho měla spíše noční můry než abych ocenila fluorescenční vychytávku a eleganci hopkání. Ale ptačí slečny na to zjevně mají jiný názor.
    http://youtu.be/7dx2CUMtZ-0


    Michael Jackson
    …rozhodně nebyl první, kdo přišel s moonwalkem. Manakin (s roztomilým českým názvem Pipulka :-) je skutečným Mistrem rytmického tance. A na rozdíl od Jacksona to zvládá na tenké větvičce ! Kochejte se a obdivujte !
    http://youtu.be/ZyCmBlYDYvg


    Na špičky, dámy a pánové Opravdového vrcholu však ptačí tance nabývají až ve chvíli, kdy se stávají párovými. Věčná škoda, že má v dnešní uspěchané době málokdo šanci pozorovat za úsvitu takovéhle úchvatné baletní vystoupení. Zapomeňte na Labutí jezero, správně to mělo být jezero Roháčí :
    http://youtu.be/ZbRrxw-H6xA?t=22s

    V jednotě je síla
    Někdy ani pár nestačí, uznejte, že tohle růžové představení by zdaleka tak nevyznělo, kdyby nebylo hromadné. Ani Monty Pythoni by to lépe nezinscenovali:
    http://www.youtube.com/watch?v=KW8GX2n4qbY





    Verše psané na vodu
    Nejnádhernější ptačí tance však bezpochyby patří jeřábům. Není divu, že po tisíciletí inspirovali jeřábi nejkrásnější čínské obrazy a básně. Však jsou sami ztělesněním té křehké a prosté kresby tuší, která je tak často zachycovala při tanci. Zapomeňte chvíli na spěch a ruch a ponořte se do jejich magického světa:
    http://youtu.be/-o4xsvE1p-g
    Fénixové za úsvitu
    A ještě jedna hypnotická jeřábí magie:
    http://youtu.be/5ccPBijvdhg


    Pokud teď propadáte depresím, že se těmhle famózním tanečníkům nikdy nevyrovnáte, nezoufejte.
    Je tu pro vás Cena útěchy

    Neumíte tančit ? Nemáte světélkující skvrny na peříčkách ? Nedisponujete chocholkou, dlouhými ocasními pery, zlatými, stříbrnými či smaragdovými odlesky ? Neházejte flintu do žita. I vy máte v ptačí říši šanci zaujmout! A dokonce ani s tím rytmem to nemusíte nijak zvlášť přehánět. (zvuk opět příšerný)
    http://youtu.be/4MPfTzXEZdY



    Otázky:

    1. Čím může racek zaujmout partnerku, když neumí tančit a nemá krásně zbarvené peří?

    2. Jak by se mělo správně jmenovat Labutí jezero, kdyby byla na světě spravedlnost?

    verlit, vloženo 07:26:20  20. 07. 2012

    CHEMICKÁ VÁLKA ROSTLIN
    V průběhu celé své evoluce řešily rostliny řadu problémů – jak se rozmnožit, jak přilákat opylovače, jak se uchytit v půdě – nicméně ten nejzásadnější problém již od dob býložravých dinosaurů byl „jak nebýt sežrán dřív, než stihnu vyrůst“.

    První řešení, která se nabízela, byla čistě mechanická. Patří mezi ně ta nejjednodušší od „vyrůst tak rychle nebo tak vysoko, že na mě býložravec nedosáhne“ (trochu pokažené rychlostí, kterou si býložravci prodloužili krky) až po „vyprodukovat tolik semenáčků, že nějaký vždycky zůstane“ (funkční, ale příroda nerada zbytečné plýtvání).

    Na další level pozdvihly rostliny své obranné mechanismy, když vynalezly první ztluštění stonku, tlustou kůru, podzemní hlízy („hi, hi, býložravci, to jsme na vás vyzrály! Všechno důležité je pod zemí“ – načež evoluce přinesla hryzce, hraboše a krtky. Život není fér!) a nakonec i vrchol mechanické obrany – trny!

    Jenže znáte to, rostlina vyvine trny a býložravec vyvine pancéřovaný jazyk, dlouhé obratné prsty nebo nějaký podobný podraz – a rostlina je ožraná dřív než stačí říct „chlorofyl“.


    Čímž se konečně dostáváme k tématu téhle desetiminutovky. Rostliny totiž nezahálely a mnohem dřív, než s ní přišli lidé, zahájily chemickou válku. A nejsou to žádní troškaři – kdybychom tu chtěli vyjmenovat všechny rostlinné jedy, potřebovali bychom spíše desetihodinovku. Vybírám proto spíše několik nejzajímavějších.

    Jedovaté jehly
    Začněme třeba rostlinou, kterou všichni moc dobře známe: kopřiva dvoudomá. Teprve na detailním snímku můžete ocenit její bojové vybavení – nejde o žádné žahavé chloupky, ale o v podstatě o malé „injekční jehly“, které se při styku s pokožkou odlomí, zapíchnou se do pokožky a vstříknou do ní skutečně výživný koktejl, tvořený histaminem, serotoninem, kyselinou mravenčí a několika dalšími chemikáliemi. Svědí to, pálí to, nicméně proti opravdovým expertům z bylinné říše je to jen čajíček.


    Přírodní yperit
    Bolševník velkolepý například vyvinul jed, jehož účinky se blíží účinkům yperitu. Navíc se jedná o jed fototoxický. Zatímco ve tmě způsobí kontakt s bolševníkem jen nepříjemné svědění, působením slunečního UV záření se účinky mnohonásobně vystupňují – dochází k poleptání a tvorbě puchýřů, zanechávajících doživotní jizvy. Dokumentované jsou i případy oslepnutí, když se šťáva dostala do očí (děti používaly duté stonky bolševníku jako dalekohledu). Skutečnost, že se účinky plně projeví až cca po 15 minutách osvitu, nebezpečnost téhle invazivní rostliny dále znásobuje.


    Zabiju vás všechny!
    Některé rostliny to při své obraně skutečně trochu přehánějí. Nejjedovatější rostlinou na světě, která roste mimochodem i u nás, je vcelku sympatická rostlinka jménem Skočec obecný (Ricinus communis). Gram prudce jedovatého ricinu je 6000x jedovatější než kyanid a 12 000x jedovatější než jed chřestýše. Dávka jedu skočce o hmotnosti jediného zrnka soli okamžitě usmrtí člověka o hmotnosti 80 kilogramů.
    Podobně nebezpečná je krásná rostlina oměj šalamounek (všimněte si na obrázku sloganu „vše nejlepší pro zahradu ;-), která má hlízu tak nadupanou alkaloidy, že k otravě stačí 0,2 mg. Její jed je tak účinný, že vědci dokonce spekulovali, zda nejde o zcela nový druh alkaloidu. Ve středověku byl oměj využívaný k trávení vlků, odtud lidové označení rostliny „vlčí mor“.

    Velmi populárním jedem u rostlin je také kyanid – obsahuje ho, naštěstí v menších koncentracích, řada pecek (třešeň, meruňka, mandloň), bambusové výhonky, lněná semínka, ale také např. fazole, u kterých jej likvidujeme vařením.


    Sokratova smrt
    Než vznikly laboratorně první chemicky vytvořené jedy, byly rostliny jedním ze základních zdrojů jedů, které lidstvo začalo záhy používat k účelům bohulibým (léčivě rostliny) i méně bohulibým (popravy či vraždy). Některé rostliny se tak díky svému jedu i proslavily - příkladem může být mnohokrát literárně zpracovaná Sokratova smrt, věrně popisující postup otravy bolehlavem. Jedem je v tomto případě neurotoxin. Otrava je odporná, jed naruší postupně funkčnost míchy a člověk se při plném vědomí zadusí. Bolehlav byl velmi populární také mezi traviči. Ostatně právě tento jed použil slizký Claudius pro likvidaci Hamletova otce.


    Lidské zombie a lety na koštěti
    Oblíbené byly také halucinogenní účinky některých rostlin – mezi nejznámější patří durman se svými květy, připomínajícími „andělské trumpety“. Scopolamin, který durman obsahuje, způsobuje při kontaktu s pokožkou halucinace, při kterých je člověk zdánlivě při smyslech, nicméně se chová nesmyslným způsobem. Údajně lze jed použít pro vytvoření „lidské zombie“, člověka lze pak přesvědčit, aby např. daroval veškerý majetek podvodníkovi, aniž by si toho byl po odeznění efektu jedu vědom. Durman byl také spolu s blínem základní součástí tzv. „létacích mastí“, které používaly ve středověku čarodějnice. Kromě pocitu letu prý navozovaly také intenzivní orgasmus. Zkoušet podobné masti vyrábět dnes se však striktně nedoporučuje – od závažných zdravotních důsledků ke smrti je při jejich použití jen nepatrný krůček.


    Co mají rostliny dál v záloze?
    I když je člověk ve styku se zákeřnými rostlinami opatrný, nemusí mít ještě vyhráno. Někdy se účinky jedovatých rostlin projeví v celém potravním řetězci. Z 19. století jsou zdokumentované případy „epidemických“ otrav, způsobených pitím mléka krav, které se předtím napásly na nevinně vypadajících bílých kvítcích Hadího kořene (Ageratina). Obětí takovéto otravy byla mj. matka Abrahama Lincolna.

    Rostliny navíc dokáží při své obraně překvapivě spolupracovat. Vědeckými pokusy bylo mj. prokázáno, že je-li jedna z rostlin napadena (něco začne ožužlávat její listy), okamžitě začne „pumpovat“ do svých zelených částí vyšší koncentraci jedu. Navíc vysílá do okolí signál „chemický poplach“, na který reagují ostatní rostliny stejnou obrannou reakcí (a to v některých případech i rostliny jiného druhu!).

    Nejde tedy jen o chemickou obranu jednotlivce, ale o skutečně koordinovaný chemický boj. Myslíte však, že tím řekly rostliny své poslední slovo? Kdepak, to bychom je hrubě podceňovali. Někdy příště si řekneme něco o těch, které pro svoji obranu zaměstnaly výměnou za byt a stravu vlastní žoldnéře!


    Otázky:

    1. Co znamená termín fototoxický jed (vyskytuje se např. u bolševníku)?

    2. Která rostlina byla použita k popravě Sokrata?

    Fionor, vloženo 08:51:22  18. 07. 2012

    Modrý a zelený klíč



    Vidíme to v televizi prakticky denně - při vysílání počasí, v Událostech a často i ve filmech a seriálech - naklíčované pozadí. A téměř každý divák dovede vysvětlit, že ve studiu je velká zelená nebo modrá plocha, namísto které se na obrazovce objeví něco jiného... a to je vše. Proč ale má právě tyto barvy? A jak to klíčování funguje? A jak se to dělalo v dobách, kdy nebyla k dispozici televizní elektronika nebo počítače?

    Primitivním předobrazem klíčování byla filmová maska - spočívala v tom, že se část filmového materiálu zakryla tak, aby nebyla vystavena dopadajícímu světlu (tj. aby nebyla exponována) a natočil se potřebný záběr. Poté se natočená část zakryla a natáčelo se naopak na tu dříve skrytou. Daly se tak zkombinovat dva záběry, které by jinak bylo příliš obtížné natočit zároveň - jako třeba ve filmu Velká vlaková loupež z roku 1903. Zde je (nepříliš zřetelně) zevnitř vlaku vidět pohybující se krajina. Scéna byla z bezpečnostních důvodů natočena ve studiu a pohled ven byl dodán později.
    Nevýhodou filmové masky je bohužel to, že značně omezuje herce v jejich pohybu - nesmí se totiž dostat do maskovaného prostoru.
    Na jiné řešení si ale filmaři museli počkat až do vynálezu barevného filmu.

    Klíčování totiž není nic menšího, než pohyblivá maska, jež není v kameře, ale přímo na natáčecím place. Navíc maska, které nevadí, když před ní přejde herec.
    Jak je to možné? Klíčovací plocha sloužící jako maska, je totiž v základní barvě, kterou je snadné filtrem při kopírování filmu oddělit a vytvořit si tak masku na zvláštním filmovém pásu pro založení do filmové trikové kopírky. Tam se pak krokově kombinují různé části filmu...

    Ne každá základní barva ale poslouží stejně - třeba červená je poměrně problematická, protože inkarnát (barva pleti) jí obsahuje poměrně značné množství a při použití filtru by hrozila degradace masky.
    Nabízí se proto modrá barva, kterou filmaři používali poměrně dlouhou dobu, ale ukázalo se, že na filmovém materiálu je vrstva citlivá na modrou umístěná poměrně hluboko a tedy má o zloměk vyšší citlivost (ISO) než zbylé vrstvy, což vede k zrnitosti na okrajích masky. Je to drobná vada, ale oslabuje věrohodnost triku, proto se postupně přešlo na technologii zeleného klíče (nebo green screen).
    Výhodou zelené je jemnější filmové zrno a u televizní videotechniky pak to, že do zelené složky se při digitálním přenosu vejde větší množství informací - podstata je v kódování, ale tak podrobně jsem se ani já nezajímal (stačí vědět že množství dat podle barev je zhruba R/G/B = 30/50/20).

    Dnes většinu práce obstará elektronika digitálních režií a počítače (při nelineárním střihu). Stačí si jen dávat pozor na pohyb kamery (pokud zelená plocha nemá trackovací body) a na kvalitu samotné plochy. Potíže může způsobit špatně vypnuté nebo nasvícené plátno (tvrdé světlo a stíny nefungují), nečistoty nebo i nevhodný odstín (pokud si klíčovací plátno zařizuje člověk sám). Také je třeba dbát na barevné ladění všech kostýmů a předmětů, které se nacházejí na scéně - je hloupé, když herci zmizí nohy, jen proto, že si vzal zelené boty. :)

    Otázky:
    1. K čemu slouží (nebo může sloužit) filmová maska?
    2. Proč se klíčovací plochy nevyrábí v červené barvě?

    Neros, vloženo 14:12:02  16. 07. 2012

    Neutronové hvězdy



    Život hvězdy je náročný. Je neustále v práci, pokud má děti, neustále kolem ní obíhají a nedají pokoj, dokud je sama nepohltí.
    Hvězd existuje několik druhů. Typy hvězd jsou spíše různá vývojová stádia, která závisí na stáří stálice a její hmotnosti.
    Jedním z těchto druhů jsou neutronové hvězdy.

    Co jsou zač?
    Základním omylem, který o neutronových hvězdách panuje, je to, že jsou staré a obtloustlé. Není to pravda. Jsou sice staré, ale nejsou při těle, jen mají těžké kosti. Na rozdíl od jiných hvězd, kde má hmotu na starost impozantní objem hořících prvků (vodík, hélium, uhlík, popř. křemík) spalované v oblasti o průměru klidně i několika milionů kilometrů, u neutronových hvězd je to ne tolik impozantní objem velmi nahuštěných neutronů v podobě tzv. neutronového plynu, který má hustotu 1014g/cm3 což je tak hrozně moc, že mě ani nenapadá přirovnání. Prý kdybyste vzali mililitr z neutronové hvězdy, vážil by tolik, co celková lidská populace.
    Neutronová hvězda je totiž degenerovaná. To (z astrofyzikálního hlediska) v podstatě znamená, že její hmota byla stlačena do vysoké hustoty a teploty.

    Jak vznikají?
    Když hvězda stárne, spotřebovává své palivo a výdej její energie se zmenšuje. To jí dost zvedá tlak (představte si, miliardy tun hmoty, za které můžete jen a jen vy, jak vás drtí ze všech stran a už nemáte pořádně sílu je od sebe držet dál. Trochu jako nevděčné děti). Degenerace může proběhnout pouze u hvězd, jejichž tlak záření představuje jen 9,21% celkového tlaku. Tlak záření roste se čtvrtou mocninou teploty, která ve středové oblasti roste s hmotností hvězdy. Dobrý ne?
    Zkrátka: Čím hmotnější hvězda, tím větší teplota uvnitř, tím větší tlak záření, tím nenaplněnější podmínka degenerace. Tahle podmínka se dá označit jako Oppenheimerova- Volkoffova mez. Tato mez označuje horní hmotnost hvězdy, která se může stát neutronovou (přesněji čtyři hmotnosti slunce).
    Zvyšování tlaku v jádru probíhá postupně a nejdříve má za následek obyčejnou degeneraci. To znamená, že nejdřív se vlivem tlaku uvolní elektrony z elektronových obalů (hustota je tu 103 g/cm3, což je zhruba jako dvě kapky kapaliny, které budou vážit kilogram).

    Při dalším stlačení vzniká tzv. Fermiho plyn- ten tvoří jádra bílých trpaslíků. Všichni trpaslíci nejsou bílí, pozor na rasové předsudky. Když budeme tuto hmotu dále stlačovat, nastane tzv. relativistická degenerace, kdy se elektrony začnou pohybovat relativistickou rychlostí (větší než 1/3 rychlosti světla), pro tyto elektrony je výhodnější, aby se spojily s protony, a tak nastane inverzní beta rozpad. Tadá, už je všechno jasné, jak Slunce ze vzdálenosti deseti parseků? Nicmoc, co? Haha.

    Inverzní beta rozpad probíhá podle rovnice: p + e- → n + νe
    Kde νe bude představovat elektronové neutrino, p je proton, e s mínusem je elektron a n je neutron.
    Tomuto procesu se též říká neutronizace.
    Protože jsou v tomto stavu dřívější červené hvězdy vyhořelé existence, s nezaplaceným nájmem, pod velkým vnitřním tlakem (způsobující hustotu 1011g/cm3), se závislostí na matce (a navíc pravděpodobně kouřící cigaretu někde v koutku), jejich jádra obsahují velké množství Helia s nukleonovým číslem 4, zde 4He (Nukleonové číslo udává počet neukleonů (protonů a neutronů) v atomovém jádru, 4He má tedy dva neutrony a dva protony), které při takové hustotě podléhá neutronizaci:
    4He → 3He + n
    To ale ještě není vše, přátelé, protože: Takové 3He se dále rozpadá podle rovnice: 3He + 2e- → 3n + 2νe
    Takže z jednoho atomu He se stanou čtyři neutrony. Přitom každý neutron je o něco málo těžší, než proton.
    Navíc... čím větší je hustota, tím víc je neutronů a ty jsou stabilní (protože rozpad neutronu na proton, elektron a elektronové antineutrino, není možný- elektron by se v takovém krutém světě neuživil).
    Z hvězd, které podléhají degeneraci se může stát několik dalších nebeských útvarů. Buď bílý trpaslík a planetární mlhovina, nebo (v případě rychlé neutronizace) supernova, po níž přijde buď roztomiloučká neutronová hvězda, nebo černá díra.


    Otázky:

    1. Kolik hmotností sluncí je Oppenheimerova- Volkoffova mez?
    2. Jaká je hustota neutronového plynu v neutronových hvězdách?

    toomz, vloženo 01:37:50  13. 07. 2012

    KVARTET PRO KONEC ČASU

    Již jsem vám psal o nejkrásnějším koncertu pro violoncello, tak nyní je čas psát o jedné z nejkrásnějších komorních skladeb (kde shodou okolností hraje cello také jednu z hlavních úloh).

    Kvartet na konec času, skladba s apokalyptickým názvem, ale nikoli vyzněním, patří mezi mezníky hudby 20. století. Francouzský skladatel Olivier Messiaen (1908–1992) ji komponoval v německém zajateckém táboře ve slezské Gorlici. Strávil tam dva roky (1940–42) a jen díky možnosti komponovat si uchránil duševní zdraví. Neobvyklé obsazení kvartetu vychází z podmínek, jaké byly k dispozici: hráči na klarinet, housle, violoncello (bez jedné struny). Klavírní part psal autor sám pro sebe, i když žádné piano v táboře nebylo. Pianino v ubohém stavu přivezli až poté, co byl kvartet dokončen.

    Premiéře díla přihlíželo pět tisíc vězňů. Mezi nimi profesionální vojáci, obchodníci, rolníci, dělníci, kněží, lékaři. „Nikdy jsem se nesetkal s větší pozorností a porozuměním,“ vzpomínal později Messiaen.

    Kvartet je založen na prvních sedmi verších 10. kapitoly Knihy zjevení:
    „Tu jsem viděl dalšího mocného anděla, jak sestupuje z nebe, zahalen v oblak. Nad jeho hlavou byla duha, jeho tvář byla jako slunce, nohy jako ohnivé sloupy; v ruce měl otevřenou knížečku. Pravou nohou se postavil na moře, levou na pevninu a vykřikl mocným hlasem, jako když zařve lev. Na jeho výkřik odpovědělo sedmero zahřmění. Jakmile doznělo to sedmero zahřmění, chtěl jsem to zapsat; ale uslyšel jsem hlas z nebe: ,Zachovej v tajnosti, co se ozvalo v sedmeru zahřmění, a nic nepiš!‘ Potom anděl, kterého jsem viděl stát na moři i na zemi, pozvedl svou pravici k nebi a přísahou při tom, který je živ na věky věků, který stvořil nebesa, moře a všecko, co je v nich, potvrdil, že lhůta je u konce; ve dnech, kdy zazní polnice sedmého anděla, naplní se Boží tajemství, jak je Bůh oznámil svým služebníkům prorokům.“

    Celá skladba trvá cca 50 minut a má následující věty:

    1. Křišťálová liturgie
    2. Vokalíza pro anděla, který oznamuje konec času
    3. Ptačí propast
    4. Mezihra
    5. Chvála věčnosti Ježíše
    6. Tanec hněvu pro sedm trubek
    7. Paprsky duhy pro anděla, který oznamuje konec času
    8. Chvála nesmrtelnosti Ježíše

    Právě pátá věta je věnována pouze violoncellu a klavíru a pro mne samotného je to jedna z nejkrásnějších věcí, co jsem kdy slyšel vůbec.

    Poslechněte si v provedení M. Gendrona a J. Françaixe (oba Francouzi) z roku 1964: http://www.youtube.com/watch?v=WgcfklsEXOo

    Otázky:
    1) Jaké národnosti byl Olivier Messiaen?
    2) Kolik let strávil v německém zajateckém táboře ve sklezské Gorlici?


    ____________________________________________________
    Olivier Messiaen (10. prosince 1908 Avignon – 27. dubna 1992 Clichy) byl francouzský hudební skladatel. Na pařížské konzervatoři byli jeho učiteli Marcel Dupré a Paul Dukas. Od 30. let 20. století působil jako varhaník v pařížském kostele Svaté Trojice. V roce 1942 se stal na pařížské konzervatoři profesorem harmonie a témže roce se seznamuje se svojí druhou ženou Yvonne Loriodovou, která se stala hlavní klavírní interpretkou jeho skladeb. Od roku 1966 působil skladatel jako profesor kompozice. Mezi jeho žáky patří Pierre Boulez, Karlheinz Stockhausen a Iannis Xenakis.

    V 50. letech 20. století jej ovlivnila dvanáctitónová hudba a stává se průkopníkem serialismu. Inspiruje se matematickými strukturami a zajímá se vedle hudby středověké také o indickou rytmiku. Jeho hudební styl je nezvykle pestrý, od tonální a harmonické hudby až po vyhraněně rytmický styl a strukturu. Většina jeho skladeb je zasvěcena křesťanské tematice. Vybírá si témata z katolické věrouky a soustředí se na velká eschatologická témata. Podle svého přesvědčení, vysloveného v roce 1938, považuje své dílo za „akt víry oslavující mystérium Kristovo“.

    Zdroje této 10min: oba obrázky jsou od Manfreda Waltera, text kombinuji z Wikipedie a z prog. letáku od D. Hradecké

    verlit, vloženo 07:49:08  11. 07. 2012

    PODIVNÝ PTAKOPYSK PODIVNÝ
    Ptakopysk to neměl s vědou jednoduché. První exemplář byl do Evropy přivezen v roce 1798, rok po svém objevení – a byl obratem prohlášen za falzifikát. Vědci se domnívali, že někdo sešil dohromady kusy několika zvířat, a z ctihodných zoologů si vystřelil. Očitá svědectví australských domorodců prohlásili za folklór a bylo to. Na vycpaném ptakopyskovi v londýnském muzeu jsou ostatně dodnes znát vrypy v místě, kde se vědci snažili odpárat “přišitý” zobák. Koneckonců i ti domorodci si byli vědomi ptakopyskovy podivnosti - podle staré legendy původních obyvatel Austrálie vznikl spářením kachny s velmi osamělým a velmi svůdným samcem ondatry.


    I poté, co se ptakopysk přece jen domohl vědeckého uznání, nepřestává vědce překvapovat. Své jméno si zaslouží, je to totiž ještě podivnější tvor, než se zdá na první pohled, a některým specifickým rysům jeho metabolismu a stavby těla přesně nerozumíme ani dnes. .

    Ptakopysk je vlastně živoucí vykopávka - jeden z pouhých pěti druhů ptakořitných (vejce kladoucích) savců, kteří přežili do dnešních dnů. Ostatně existence ptakopyska bývá často využívána příznivci kryptozoologie jako důkaz možnosti přežití pravěkých druhů do dnešních dnů. Bývá také oblíbeným důkazem evoluce druhů (případně příkladem toho, že inteligentní designér má opravdu vyvinutý smysl pro absurdní humor, podle toho, které verzi dáváte přednost). Mimochodem, vědci dlouho zuřivě odmítali myšlenku, že ptakopysk je vejcorodý a zprávy očitých svědků zavrhovali jako „domorodé pohádky“. Vejcorodost ptakopyska tak byla potvrzena až v roce 1884, tedy celých 87 let po jeho objevení.


    Mláďata se vyvíjejí ve vejcích mimo tělo matky, obdobně jako u plazů nebo ptáků, nicméně po narození sají mateřské mléko a jsou tedy jednoznačně savci. Mléko samička vylučuje primitivním způsobem, namísto pití z bradavek je mláďata olizují z tzv. mléčného pole na jejím břiše.

    Tím ovšem výčet ptakopysčích zvláštností zdaleka nekončí:

    Zatímco mláďata mají trojhranné stoličky (které nepotřebují), dospělý jedinec zuby nemá.

    Ptakopysk je také jediným savcem, který je vyzbrojen jedovými žlázami, nacházejícími se v ostruhách na zadních nohou. U samiček v dospělosti žlázy zanikají, u samců zůstávají zachovány. Jejich jed je poměrně silný, u dospělého člověka může způsobit až několikaměsíční zdravotní komplikace, menší zvířata velikost psa dokáže zabít. Přesný smysl tohoto mechanismu není známý, ale zdá se logické, že jde o součást páření a boje o samice. U přihlouple vyhlížejících „plyšových“ ptakopysků ovšem působí jedovatost dost nepatřičně.

    Zatímco v některých oblastech je ptakopysk tvor vývojově velmi primitivní, v jiným naopak exceluje. Pro lov kořisti využívá ptakopysk princip elektrolokace, který by se dal velmi zjednodušeně připodobnit radaru. Elektroreceptory jsou umístěny v zadní části zobáku a ptakopysk je využívá v kalných vodách k určení místa, kde se nachází kořist. Ani v tomhle případě nebyl přesný mechanismus dosud prostudován, především vzhledem k tomu, že ptakopyska je takřka nemožné chovat v zajetí a možnosti pozorování jsou proto omezené.

    V roce 2004 pak přišla genetička Jennifer Graves zatím na poslední neobvyklost: zatímco lidem (a většině savců obecně) stačí pro určení pohlaví kombinace dvou chromozómů, ptakopysk jich má hned 10. Neočekávejte ale, že s nimi kreativně hýří a vytváří neobvyklé kombinace. Samička má prostě chromozómy XXXXXXXXXX a sameček XXXXXYYYYY a spermie se rovněž disciplinovaně dělí pouze na XXXXX a YYYYY, bez jakýchkoli jiných kombinací.


    Celkově se prostě nedá popřít, že si ptakopysk podivný opravdu své jméno zaslouží. Kdoví, čím nás ještě překvapí v době, kdy díky technickému pokroku dokážeme pomocí mikrokamer sledovat zvířata v jejich přirozeném prostředí.

    Otázky:

    1. Jak dlouho trvalo, než byla potvrzena vejcorodost ptakopysků?

    2. Kolik pohlavních chromozómů má ptakopysk?

    Klair, vloženo 14:16:47  09. 07. 2012

    Jupí, přišla mi pozvánka... Prý si mám ale vzít White tie... Co to je? Přeložím to jako bílou kravatu, to ano, ale že bych tam šla jen v bílé kravatě? Co nějaké šaty k tomu? Aspoň malé černé? Ne, nevím. Ale vím, co udělám. Podívám se do Klaiřiny desetiminutovky. A nemusím se bát, že bych se pak oblékla špatně, vždyť Klair to čerpala ze Špačka a mnoha dalších zdrojů

    Oděv je velmi zásadní částí toho, jak působíme.... Gentleman v hadrech na tom bude (alespoň ze začátku) hůře než buran ve smokingu. Volba oblečení ovšem neovlivňuje jen pozorovatele, ale i nás. Chováme se jinak v džínech či ve velké večerní. Jinak hovoříme, pohybujeme se, užíváme rozlišnou mimiku i slovník.

    Oblečení zásadně volíme přiměřeně události. Pro společenské akce volíme slavnostní oděvy, do práce formální a volnočasové pro, jak jinak, volný čas. Ale i společenský oděv je řazen do několika forem a to podle toho, jak důležitá (či v jaké denní době) událost je. Dostaneme-li pozvánku na akci, je z velké části vyhráno, na pozvánce by měl být uveden dress code (tedy očekávané oblečení). U velmi důležitých událostí můžete očekávat, že vás ve špatně zvoleném oděvu ani nepustí dovnitř. Jinde jen budete vyčnívat a velmi pravděpodobně se nebudete cítit dobře.
    Pokyn k oblečení se na pozvánce uvádí pro muže, dámy svou róbu přizpůsobují úrovni oblečení partnera, je totiž jen málo variant (a snáze určitělných), které si mohou vzít muži. Pro ženu je rejstřík možností výrazně větší.
    Základním prvkem mužského šatníku je oblek. Ten může být jednořadý nebo dvouřadý, s vestičkou (který působí lépe) či bez ní. Střihy obleků pochází především z Anglie (konzervativní) a Itálie (elegantní). Klasické barvy pro oblek jsou černá, odstíny šedé a tmavě modrá. V ostatních barvách nepatří mezi společenský oděv. Přes den mužinosí obleky ideálně šedé. Světle šedý oblek je nazýván vycházkovým či denním, po šesté večerní ho měníme. Večer se nosí oblek tmavomodrý či černý bez vzorku či se vzorkem nenápadným. K obleku může být vestička, ovšem vždy k němu patří košile a kravata. Košile s dlouhým rukávem. Do obleku na společenskou událost patří košile bílá, výjimečně může být krémová či světle modrá. Ale pozor, skutečně jen na méně formální akce. Rukáv košile zakrývá celé zápěstí a končí u kořene palce, z obleku má správně vykukovat. Na kravatě se váže buď úzký či široký uzel, záleží na tom, jak široký úhel spolu svírají špičky límečku. K obleku patří kvalitní celokožené šněrovací boty, jejich barva je volena podle obleku. Ponožky musí ladit s botami a musí být dostatečně vysoké, aby nevykouklo holé lýtko, když muž dá nohu přes nohu. Do kapsičky obleku je možné vložit kapesníček, který odpovídá barvě kravaty. Ozdobný kapesníček nezaměňujeme s kapesníkem k užívání, který nosíme v kapse kalhot. K obleku patří pásek (kravata by měla končit na sponě pásku), který ladí s obuví.



    Nyní se podíváme na slavnostní oblečení. Setkáme se s frakem, žaketem, smokingem a černým oblekem

    Frak
    Bude-li na pozvánce uvedeno výše zmiňované White Tie (nebo francouzsky Cravate blanche), vezměte si na sebe frak. Jedná se o večerní oděv nejvyšší úrovně. Sestává se z dlouhého černého saka se šosy a s odstřiženými přednicemi. Sako se nezapíná, pod ním je bílá vesta, bílá košile a bílá náprsenka se stojatým límečkem. Samozřejmě motýlek, bílý (odsud název celého oděvu). Černé kalhoty mají úzký střih, vysoko posazený pas na bocích mají dva lampasy (podélné lesklé proužky) K fraku patří šněrovací lakované boty, černé ponožky, bílé rukavice a černý cylindr. Frak se nosí jen večer na veli výjimečné akce (galapremiéry, oficiální ceremoniály, audience u hlavy státu). V současné době se ovšem frak už prakticky nenosí, nyní nejvyšší stupeň oděvu zastává níže uvedený smoking.















    Žaket
    Denní oděv nejvyšší úrovně. Jedná se o dlouhé sako s plnými přednicemi šikmo ubíhajícími ke stranám. (vybavujete si motýla Emanuela?) Sako může být černé či šedé, kalhoty černo-šedě pruhované či šedé jako sako. vesta šedá či béžová. Košile patří k žeketu zásadně bílá s klasickým límečkem. K žaketu patří buď šitý šátek s perlou či šitá kravata. Je možné zvolit stříbrnošedou kravatu. Jako boty se nosí oxfordky (černé kožené boty s uzavřeným šněrováním). Patří sem cylindr a šedé rukavice. Žaket potkáme na svatbách (ale pozor, nosí ho tak ženich, svědek a rodina).
















    Smoking
    Označení Black tie / Cravate noir značí smoking, který je v současné době nástupcem fraku jako nejslavnostnější oděv. Smoking má lesklé klopy (nejčastěji z hedvábí či saténu). Klopy se nazývají zrcadla. Sako může být jednořadé i dvouřadé, černé či v barvě půlnoční modři. Knoflíčky košile jsou skryté pod látkovou légou nebo náprsenkou. Pokud jsou knoflíčky vidět, musí být ozdobné (perleť, stříbro) a musí odpovídat manžetovým knoflíčkům.Kalhoty mají jeden lesklý lampas. Označení black tie pochází od černého motýlku, který patří ke smokingu. Smoking se nosí výhradně večer. Smoking nám dělá trochu bordel v jazyce, protože američani mu říkaji tuxedo, britové dinner jacket (což ale v zemích, kde se užívá výraz black tie chápeme jako bílé sako na garden party).


















    Černý oblek
    Nejběžnějším večerním oděvem je černý oblek, na pozvánce bude uveden jako formal dress. Černý oblek může být buď černý nebo tmavě modrý (mimochodem, dámské malé černé také nemusí být černé, ale o tom jindy). Oblek by měl být bez vzorku. Může být jedno či dvouřadový, můžeme si vzít vestu, se kterou vypadá vznešeněji. K obleku patří kožené šněrovací boty. Košili volíme jednobarevnou, decentních donů, krémovou nebo světle modrou, na nejslavnostnější akce bílou.


    Overdressed / underdressed
    Obojí je průšvih. Znamená to, že jste buď přespříliš nastrojení, nebo naopak nedostatečně vyparádění. Buď si do lokálního divadélka vezmete smoking, nebo na ples v opeře džíny a košili s rozhalenkou. Obojí je hloupé, obojí je trapné, v obojím budete vypadat nepatřičně. A velmi pravděpodobně vás to celou dobu akce bude mrzet

    Na to, co si vezme k jaké příležitosti dáma, se podíváme příště.


    Otázky:
    Když je na pozvánce Black tie, co si vezme muž na sebe?
    Jaké barvy jsou základními barvami pro oblek?

    Fionor, vloženo 02:49:57  06. 07. 2012

    Výrazné prvky filmového záběru


    Dobrý filmový záběr je stejný kumšt jako dobrá fotografie nebo malba - což není nijak překvapivé, právě z tohoto druhu umění totiž zkušený kamerama umí čerpat a stavět na něm... Jenže práce se záběrem není jen o kompozici, jež je pochopitelným základem, ale též o chápání základů lidské psychologie a biologie. Ty často rozhodují o tom, zda se propracovaný záběr ukáže být rozumnou investicí nebo promrhaným časem (a filmovým materiálem).

    Plán

    Malíři, fotografové (a kameramani) běžně hovoří o třech (kompozičních) plánech.
    V prvním plánu je popředí - prostor nejblíže divákovi, který je v nějakém ohledu zajímavý a pro pozorovatele je první věcí, kterou registruje, než se zaměří na zbytek obrazu (nebo záběru, mluvíme-li o filmu). V podstatě je takovou vstupní bránou do zbytku kompozice...
    Druhý plán pak obsahuje hlavní motiv kompozice, tedy ústřední děj, okolo kterého se záběr točí . Zde se nachází informace, kterou pozorovatel (divák) bude vnímat nejintenzivněji a které bude věnovat zdaleka nejvíce času při „čtení“ záběru.
    Třetí plán je pozadí. Může to být krajina, obloha, případně dav nebo zajímavá stěna - to není důležité, protože většina diváků třetí plán ignoruje, nebo jej vnímá jen velmi okrajově. Než se mu stihnou více věnovat, přichází (velmi správně) střih.
    Na tom velmi často staví trikaři s barevným klíčem, dokreslovačkami a zadní projekcí, když si snaží ušetřit hodiny piplavé práce, jíž by málokdo ocenil. Třeba v Lord of the Rings: The Two Towers, když Stromovous nese Smíška s Pipinem k Železnému pasu, je pozadí velmi jednoduché, rozostřené a záměrně nezajímavé. Z toho co by divák mohl vidět, kdyby se natáčelo v reálu, nedostane ani desetinu, a přesto to pro danou scénu více než bohatě stačí.

    Aby ovšem nedošlo k mýlce, krajina se může nacházet i ve druhém plánu, pokud obsahuje zásadní motiv, který je sdělován divákovi. Pokud se hrdina (například) dívá do údolí, ale zůstává v záběru, často bývá pomyslně v prvním plánu, ale krajina, kterou sleduje tvoří druhý plán... Rozhodujícím měřítkem je pouze vztah motivu k pozorovateli, nikoliv sám motiv.

    To jsou ovšem kompoziční plány - existují i plány (roviny) tzv. významové, kde platí, že prvním plánem je hlavní děj, v duhém a dalších jsou doplňkové příběhy. Jako když na začátku filmu Dogma (Kevin Smith, 1999) Loki svede řádovou sestru ke světskému životu a ta se v průběhu dalšího rozhovoru andělů několikrát objeví na pozadí.
    A zrovna v druhotných významových rovinách se dá udělat spousta chyb...

    Co spolehlivě připoutá divákovu pozornost?

    Oko nebo oči - ať už to přiznáme, nebo ne, jako lidé máme tendence chovat se odlišně v naprostém soukromí, a v situacích pod dohledem. Není na tom nic špatného a tento princip funguje i napříč zvířecí říší - když jsou okolo svědci, tak se prostě nedělá neplecha, leda by byla extrémně roztomilá. Z toho důvodu je lidský mozek nastaven tak, aby podvědomě vyhledával potenciální pozorovatele, tedy oči ve svém okolí, a včas tak mohl upravit své chování.
    A dokonce to ani nemusí být pravé oči - psychologové při různých testech zjistili, že se studenti a lidé pracující v kancelářích, kteří měli ve svém okolí pověšený plakát s vyobrazením očí, věnovali svým povinnostem výrazně svědomitěji, než ti, kdo nebyli vystaveni podobnému (byť jen virtuálnímu) dohledu.
    Obdobně funguje odosobnění pomocí černých brýlí nebo masek zakrývajících oči - a z téhož důvodu si ženy zvýrazňují oči řasenkou a linkami, aby zapůsobily na muže.

    Lidé proto při sledování filmu podvědomě reagují na každý, byť jen letmý, pohled. Pokud se například v druhé významové rovině pohybuje osoba, která se nevědomky podívá do kamery, nebo má výrazně nalíčení, pohled diváka je k ní neodbytně přitahován.

    Pohybující se předměty a osoby - podobně jako oči, lidi přitahují i náhlé pohyby, které mohou představovat ohrožení. To je prostý evoluční tlak, který zajišťuje včasnou reakci na útok predátora nebo blížící se nebezpečí (třeba padající strom).
    Ve filmu proto stačí, aby se ve třetím (kompozičním) plánu objevil objekt (osoba), který se pohybuje, a rázem získá divákovu pozornost. Pochopitelně, rozhodující je relativní vztah k objektům ve druhém plánu - pokud v popředí hovoří dva lidé v restauraci, stačí k odvedení pozornosti, aby na pozadí prošel číšník, naopak při sledování boxerského zápasu (například ve filmech jako Rocky) lidé vstávající ze sedaček představují jen velmi malé vyrušení.

    Dělící linie - třetím výrazným prvkem, poutajícím diváckou pozornost, jsou výrazné předěly mezi světlými a tmavými plochami (ale třeba i samotné čáry vedoucí přes jednobarevné pozadí). Často stačí i výrazný stín na stěně a divák mu okamžitě začne přisuzovat větší význam, než by mohl mít, kdyby se při natážení svítilo měkčím difuzním světlem, které stíny téměř eliminuje.
    Právě z tohoto důvodu je důležitým filmovým prostředkem omezená hloubka ostrosti, která zajišťuje, že předměty mimo oblast důležitou pro diváka, budou mírně rozostřené, tedy ztratí kontury a zanikne tak jejich výraznost oproti pozadí.
    Levné kamery a fotoaparáty právě toto příliš neumí, což je příčina časté tortury nudou při sledování fotek z dovolených - na záběrech není poznat, co je důležité (ostré je vše, včetně nevýrazné praskliny na zdi) a divákova pozornost tak těká a těká... až nakonec úplně vytěká.

    Otázky:
    1) Co rozhoduje o zařazení nějakého objektu do konkrétního kompozičního plánu?
    2) Proč by při filmování mohl být problém příliš výrazně nalíčený kompars?

    Meridion, vloženo 11:00:19  04. 07. 2012

    Když se setká sladká voda se slanou

    Minule jsme si řekli, že voda na pomezí mezi sladkou a slanou, tj. v rozmezí salinity od 0,5‰ do 30‰, se nazývá brakická. Nejčastěji se vyskytuje u ústí řek do oceánu. Největšími brakickými vodními tělesy jsou vnitrozemská moře, v nichž přítok vody řekami převažuje nad vypařováním — např. Černé moře (rozloha 456 400 km², salinita 16 ‰), Baltské moře (377 000 km², 4-8 ‰) a některá bezodtoká jezera — např. Kaspické moře (371 000 km², 12 ‰).
    Vzhledem k tomu, že vodní tělesa s brakickou vodou jsou z geologického hlediska relativně mladá, existuje jen málo organismů adaptovaných výhradně na toto prostředí. Brakické vody jsou proto nejčastěji obývány sladkovodními nebo mořskými organismy schopnými tolerovat širší rozpětí salinity. Hranice, kde mořské organismy získávají převahu nad sladkovodními (cca 10‰), je výrazně posunuta ve prospěch mořských. Důvod? Mořské organismy snáze adaptují na snížení salinity, než sladkovodní na její zvýšení.
    Pamatuji se, jak nám na základní škole vysvětlovali, co se stane, když vložíme kousek živočišné tkáně nebo rostlinného pletiva do destilované vody. Živočišné buňky se budou snažit vyrovnat osmotický tlak uvnitř a vně nasáváním vody, až prasknou. Rostlinné buňky se budou snažit o totéž, ale pevná buněčná stěna je od prasknutí uchrání. Naopak v nasycenějším roztoku budou buňky ze sebe vodu vylučovat, aby rozdíl vyrovnaly, a scvrknou se.
    Kdyby tomu tak bylo ve všech případech, pak by život ve vodě nemohl vůbec existovat. Mořští bezobratlí živočichové a jednobuněčné organismy sice mají ve svých buňkách stejný osmotický tlak jako jejich prostředí, ale vodní rostliny, vyšší živočichové a všechny sladkovodní organismy udržují vyšší osmotický potenciál — alespoň částečně. Když se podmínky, na které jsou zvyklé, změní, jsou schopny zvládnout tyto změny jen do jisté míry. Existuje několik způsobů, jak mořské organismy (resp. řasy, u nichž konkrétně to bylo studováno) reagují na přenesení do sladké vody, od zastavení všech životních funkcí, přes jejich snížení nebo naopak zvýšení až po netečnost vůči změnám. Všechny tyto fyziologické změny mohou být vratné nebo nevratné. Mechanismy, jakými se řasy vyrovnávají se změnami vnějších podmínek, jsou poměrně komplikované a u jednotlivých skupin rozdílné, ale obecně platí, že v nepříznivém prostředí se u nich zvýší poměr mezi dýcháním a fotosyntézou, protože musí vynakládat víc energie na to, aby si zachovaly vnitřní prostředí, ve kterém mohou životní procesy fungovat. Některé mořské chaluhy ztrácí v brakickém prostředí schopnost pohlavního množení a rozmnožují se pouze vegetativně. Další vnějším projevem je zmenšování vzrůstu chaluh úměrně se snižující se salinitou.
    Zatímco přisedlé organismy se musí nepříznivým podmínkám přizpůsobit nebo zemřít, planktonní organismy mají v omezené míře možnost se jim vyhnout. Proto mohou mořské i sladkovodní druhy existovat na jednom místě vedle sebe — totiž nad sebou...
    Sladká a slaná voda se nesmísí ihned po svém setkání. Sladká (příp. brakická) voda „se vznáší“ díky své nižší hustotě poměrně dlouho na povrchu mořské vody. (Proto byli dávní mořeplavci schopni objevit ústí velkých řek, ještě když pevnina nebyla vůbec v dohledu.) Naproti tomu společenstva mořských organismů na dně nejsou přítokem sladké vody ovlivněna ani docela blízko pobřeží. Podrobně byla tato situace zmapována v Baltském moři, jehož podlouhlý tvar a pozvolné snižování salinity od průlivů mezi dánskými ostrovy až po Botnický záliv je ideálním místem pro studium vlivů salinity na živé organismy. Protože řeky a ledovce přivádějí do Baltu více vody, než se jí stačí vypařit, vytéká její přebytek (500 km³) při hladině jako tzv. Baltský proud do Severního moře. Zároveň ale u dna pomalu vtéká dovnitř mořská voda (12 km³). Přes tento nepoměr se každý měsíc dostane s hlubokomořským proudem do Baltu 230 miliónů tun soli, a proto se navzdory vydatnému napájení sladkými řekami nezměnil ve sladkovodní záliv. Ale zpět k živým organismům. Mořské planktonní druhy žijící obvykle v povrchových vrstvách moře se zde zanořují pod Baltský proud unášející sladkovodní druhy. Tato koexinstence mořských a sladkovodních organismů v různých vrstvách je možná pouze v západní části Baltského moře. Dále na východ se voda s vyšší salinitou vyskytuje pouze v hlubokomořských kotlinách, které jsou pro řasy nevhodné kvůli nedostatku světla.
    O fenoménu brakických vod by se dalo mluvit ještě dlouho, ale to už bychom zabředli příliš hluboko do odbornosti. Nicméně snad je z tohoto stručného nástinu zřejmý jeden fakt: Přestože my, lidé, vnímáme brakickou vodu jako pouhý mezistupeň mezi sladkou a slanou, pro vodní organismy jsou brakické vody vlastně extrémním prostředím, ve kterém je život značně komplikovaný.

    Obr. 1. Vztah mezi salinitou a počtem druhů (šikmé šrafování - sladkovodní druhy, svislé šrafování brakické druhy, nešrafováno - mořské druhy)
    Obr. 2. Schématické znázornění rozdělení fytoplanktonu na řezu západní částí Baltského moře. (šrafování - mořské druhy, kárování - sladkovodní druhy)
    Obrázky převzaty z publikace Gessner F. (1957): Meer und Strand

    Otázky:

    Co znamená brakická voda?
    Kdo se přizpůsobí snáze - mořské organismy na snížení salinity, nebo sladkovodní organismy na její zvýšení?

    Arwi, vloženo 11:04:26  02. 07. 2012

    Synchronizované plavání



    Vznik a historie
    Synchronizované plavání vzniklo v 30. letech 20. stol. v USA, v roce 1956 bylo uznáno jako oficiální sport a roku 1984 byl poprvé zařazeno i do programu olympijských her. Možná vás překvapí, že prvotními zakladeteli byli muži, ale brzy se stal tento sport pouze doménou žen, protože lépe odpovídá ženským fyzickým proporcím (především těžišti).
    Původně se mu říkalo “vodní balet” či “umělecké plavání”, plavkyním se potom říká často “akvabely”.
    U nás se začalo se synchrem roku 1956 v Brně a toto město si svou silnou pozici udrželo dodnes. Jako jediné z českých měst má dva oddíly a z jednoho z nich pochází obě závodnice, které nás reprezentují letos na olympiádě - duet Soňa Bernardová a Alžběta Dufková.

    Současnost
    V současné době se závodí obvykle v týmech (týmová sestava, 8 závodnic), dvojicích (duet) a jednotlivě (sólo). Počátkem 21. století vznikla nová kategorie kombinací (tzv. kombo, 10 závodnic), kdy na sebe v jedné sestavě mohou navazovat různé počty závodnic a netvoří semknutou skupinu (viz video).
    http://www.youtube.com/watch?v=CSZa5aFXfyM
    Všem těmto sestavám se říká volné a trvají kolem pěti minut. Jsou hodnoceny stejně jako v krasobruslení dvěma typy známek, technickou hodnotou a uměleckým dojmem. Každý z obvykle deseti rozhodích hodnotí desetinným číslem 1-10, nejvyšší a nejnižší známky se škrtají a vše se průměruje.
    Volné sestavy nemají žádná omezení hudby ani prvků, proto jim předchází ještě sestavy technické, které mají prvky předepsané.
    Mezi současné nejlepší týmy patří závodnice z Ruska, USA a Kanada.

    Drby a zajímavosti
    Jisté věci jsou však předepsané i ve volných sestavách. Závodnice musí mít například jednodílné plavky a nesmí se při sestavě dotknout dna ani okrajů bazénu (takže pokud jste si mysleli, že u výhozů se odráží ode dna, není to pravda). Také úvodní část před skokem do bazénu musí mít max. 10 sekund a říká se jí “sucho”.
    Pokud jste pozorní, všimli jste si, že mají na nose akvabely takovou zajímavou věc. Říká se jí skřipec a zabraňuje tomu, že děvčatům natekla voda do nosu, když se pod vodou obrátí hlavou dolů. Místo skřipce se dají používat také špunty do nosu. Traduje se, že některé slavné akvabely plavou s nosem zcela volným, ale nikdo neví, jestli je to pravda.
    Pro závodnice je velmi důležitá dokonalá synchronizace, což souvisí s řízením se podle hudby. Tu děvčata slyší i pod vodou díky podvodnímu reproduktoru, kterému se slangově říká “podvodňák”.
    Poslední záhadou je účes akvabel. Tužidlo pod vodou na vlasech totiž neudrží. Brzy se však přišlo na to, že nejlepším prostředkem je obyčejná cukrářská želatina. Dovedete si ale asi představit, jak obtížně se pak z vlasů dostává...
    A to, že je tento sport zapovězen mužům, není tak zcela pravda. Experimentovalo se s duety složenými z muže a ženy, muži vynikali velkou sílou při výhozech, ale ve výsledku byly přece jen mužské nohy nad hladinou příliš neestetické.


    Otázky:

    1) Co si akvabely dávají na vlasy, aby jím držel účes?
    2) Mají volné sestavy nějaké předepsané prvky?

    Cemendriel, vloženo 11:55:25  01. 07. 2012

    Otestujte si znalosti z uplynulého týdne:

    1) Kdo "vynalezl" parkour?
    2) V čem spočívá hlavní rozdíl mezi cíli parkouru a freerunningu?
    3) Odkud pochází sůl v mořích a oceánech?
    4) Jaká je průměrná salinita mořské vody na světě?
    5) Jaký plyn způsobuje při vynořování z velké hloubky kesonovou nemoc?
    6) Jak se spouští diving reflex (zástava dechu, zpomalení tepu, zúžení cév)?
    7) Prečo viedli prvé britské výpravy k Everestu vždy zo severnej strany?
    8) Ktorý horolezec predstavoval mladú krv britského lezenia?
    9) Proč se skloňuje "Zeus bez Dia"?
    10) Z jakých materiálů byla postavena socha Feidova Dia?

    ««   1  2  3  4  5  6  7   »»

    Zpět



    Fantasy a Sci-fi: Taverna
    © Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
    , 2001 - 2005
    Design: Rinvit, Jeremius
    Na textech se podíleli Pavel Džuban a Toomz
    URL: http://fantasy-scifi.net/taverna/taverna.php