 |
Klair: G. byl okolo 3-4 let (když mu byly 3, narodil se mu brácha), tak strašlivě ukňouraný, že měl občas člověk chuť ho proplesknout, fakt. A přitom od toby, co se N. narodil, ho miluje a fakt je "velký" brácha, asi nějaké podvědomí, no, reakce na to, že "spadl z lopatky" - ale bylo to někdy k nevydržení ;-)
Holky, už jenom to, že to řešíte, znamená, že jste super mámy, fakt! Každá má svoji silnou stránku v něčem jiném, některá jsme dobrá v tom, že si s dětmi celé hodiny hrajeme /já ne, moc to neumím a nebaví mě to - naštěstí mám muže, který si s nimi hraje báječně/, někdo je dobrý v tom, že dokáže všechno možné zařídit, zjistit a vyběhat, někdo je dobrý ve čtení, vyprávění, hraní her, vyučování. V každém případě jsme pro svoje děti ty nejlepší matky, jaké mohly dostat - a to myslím zcela vážně a seriozně - a je mi to občas velkou útěchou (i když si někdy říkám, že jestli jsem to nejlepší, co pro ně bylo v nabídce, tak chudáci děti ;-)) Je dobré být si vědom svých limitů a nedostatků, ale na druhou stranu je také dobré a hodně důležité se občas zastavit, ohlédnout a říct si: jo, tohle jsem zvládla! Tohle se mi povedlo, v téhle situaci jsem za svoje dítě bojovala, tehdy a tehdy jsem ho podržela, když potřebovalo, v téhle situaci jsem byla skvělá máma! Protože i když si nevedeme vždycky na jedničku, těch jedniček (i s hvězdičkou) je tam často hodně ;-)
Jedna z věcí, na které jsem třeba hrdá já je, že když se R. hlásila na osmiletý gympl, její základka jí nechtěla potvrdit umístění v matematické olympiádě s tím, že školní kolo pro přijímačky nehraje roli. Nebyla to samozřejmě pravda, což jsem si zjistila a ověřila, a nakonec jsem to vykorespondovala i s gymplem a ze základky to potvrzení vyrazila (byla jsem tehdy fakt hodně bojovně naladěná :-)). R. by se asi dostala i bez toho, ale posunulo ji to nahoru asi o 15 míst (ze 30, co brali, takže ji to z konce posunulo doprostřed a minimálně pro její sebevědomí to roli hrálo). |
