 |
CORNWALLSKÉ SPECIALITY
Jak už to bývá, v řadě zemí se všechno zvláštní a podivné soustředí na západním pobřeží a Anglie není výjimkou. V jejím nejzápadnějším hrabství, Cornwallu, se udržel nejen původní keltský jazyk (Cornwallština), ale take řada originálních obyčejů a specialit, z nichž mnohé mají kořeny v tak dávných dobách, že o jejich původním významu můžeme dnes už jen spekulovat.
 
Začněme ale s jedním zvykem, jehož původ se dá odhadnout celkem snadno – je jím helstonský Furry Dance (též známý jako the Flora)
Tančí se každý rok 8. května a začíná prvním tancem v 7 ráno. Další tanec, začínající v 10 dopoledne, patří dětem. Následuje tanec polední, kterého se naopak účastní lidé starší (tradičním oděvem pro tenhle tanec je frak, cylindr a pro ženy nejlepší večerní šaty!) a posledním je tanec v 5 odpoledne, kdy tančí prostě všichni. Událost je to velká, dětský tanec mívá až 1000 účastníků. Tanečníci mají své šaty ozdobené konvalinkami, přičemž pánové nosí své konvalinky na levé straně a s květy nahoru, zatímco dámy je mají připíchnuté na straně pravé a kvítky dolů.Není asi příliš těžké v této nejstarší britské tradici, která se udržela dodnes, rozeznat vítání jara se vší silou prastarého rituálu, podlehajícího velmi specifickým pravidlům.
To další obyčej je trochu více kryptický: 'Obby 'Oss v Padstow.
I u něj cítíme staré pohanské kořeny a nepochybně i on má vztah k obřadnímu vítání jara a oslavě plodnosti, ovšem... kde se tam vzali ti čtverhranní koně? I tenhle festival se koná na začátku května, v tomhle případě přímo prvního.
Začíná celkem neškodně – o půlnoci na prvního května se obyvatelé města shromáždí na prostranství před místní hospodou a začnou zpívat (žádná kapela ani hudební nástroje, ty tradice přísně zapovídá). Od půlnoci do rána je pak město vyzdobeno girlandami ze zelených větviček, barevnými stužkami a je vztyčena májka. Pokračování ovšem připomíná něčím spíš náš masopust.
Na scénu totiž vstupují dvě skupiny tanečníků, z nichž každá má ve svém středu jednoho, navlečeného do specifické masky – koně (který měl tradičně čtvercový tvar, buď byli první obyvatelé po tom nočním zpívání u hospody trochu vyčerpaní nebo měli velmi specifické představy o tom, jak kůň vypadá). Koně jsou nazýváni „Starý“ a „Modrý“. Kromě nich se postupně během dne vyrojí také spousta „Mladých“ koníků, které mají na sobě navlečené místní děti a jejich úkolem je zlobit a provokovat, což si určitě velmi užívají. Naproti tomu úkolem Starého a Modrého je tančit městem a snažit se chytit některou místní nezadanou dívku. Obyčej kulminuje okamžikem, kdy se oba koně setkají u májky, zatancují si kolem ní a poté se každý vrátí zpět do své stáje, odkud ráno vyrazil.
I takhle, prosím, vypadá podle cornwallanů kůň:
A do třetice obyčej, který se pravděpodobně pod vlivem prvních křesťanských misionářů, zamaskoval jako sport: Silver Ball Hurling aneb Házení stříbrného míčku. Jak název napovídá, hlavní rekvizitou je stříbrný míček. Jeho jádro je tvořené jabloňovým dřevem a potažený je pravým stříbrem. Hra má zajímavá pravidla, která – jak se zdá – spočívají především v tom, že žádná nejsou:
Týmy nemají stejnou velikost. Nikdo hru neřídí. Hra začíná tím, že je míček vhozen obvykle ze schodů radnice nebo jiného vhodného vyvýšeného místa, do davu. Dvě skupiny, hrající proti sobě se pak snaží míčku zmocnit. Hraje se v běžném plném provozu, na ulicích, soukromých zahradách, uvnitř domů – prostě všude. Pro jeden den neplatí žádné „tam se nesmí“ a „co mi lezete na zahradu?!“ Z popisu není tak docela jasné, kdo vlastně vyhrává, jediné místo s jasnějším pravidlem, je St Columb, kde vyhrává tým, který míček vynese za hranice farnosti (hra se hraje v řadě větších městeček po celém pobřeží). V některých místech je cílem donést míček do domácí „brány“ (tedy nikoli ho vhodit do soupeřovy!). Jinak jde nejspíš o to si ho prostě udržet. Míček si mezi sebou přehazují, lze se o něj poprat, vše je dovoleno.
Tu a tam se hra zastaví, aby se přihlížející mohli míčku dotknout – to totiž podle tradice přináší štěstí, zdraví a plodnost.Vítěz si míček ponechává, musí ale uhradit výrobu nového, který bude použit příští rok. Některé míčky jsou dnes umístěné v místních muzeích.
Předpokládá se, že původem obyčeje je pohanský sluneční rituál. Napovídá tomu jabloňové dřevo, tvar míčku, pravidla, která moc nepřipomínají sport, i pověry, které se k míčku váží. Když místní obyvatelé konvertovali ke křesťanství, našli zřejmě tenhle originální způsob, jak rituál zachovat. Není to geniální? Prostě tomu začneme říkat sport a je to :-)
Některé obyčeje mají naproti tomu docela prostý původ. V městečku Mousehole se pořádá 23. prosince lampionový průvod na počest místního rodáka Toma Bawcocka, který v jedné zvlášť bouřlivé zimě, kdy nemohly lodi po dlouhé týdny vyjet na moře a vesnice byla na pokraji vyhladovění, vyjel se svou bárkou do velké bouře a vrátil se s nákladem ryb, který vesničany zachránil před smrtí.
Kromě neobvyklých obyčejů se v Cornwallských pověstech najdou některé klasické příběhy s překvapivými pointami:
„Malí lidé“ někdy unášejí lidské děti. To by nebylo nijak překvapivé, podobné pověsti se objevují po celé Evropě a známe je i z Čech. Ovšem v Cornwallu se zaměřují na děti, o které se jejich rodiče pořádně nestarají. Unesou je, umyjí je a zase vrátí. Už vidím ty rodiče, jak vyhrožují neposlušným dětem: „Počkej, přijde pro tebe skřítek a umyje tě!“ (Ačkoli to by někdy mohla být účinná vyhrůžka).
Podobně zajímavý je příběh farmáře, kterému piskies (opět místní varianta na skřítky, šotky a rarášky) pomáhali na poli. Zatímco ti evropští mají opět tendenci práci spíš kazit nebo za ni vyžadovat různé úpisy apod., ti cornwallští jsou prostě nezištní a usilovní pracovníci. Když si farmář všiml, že je piskie z té práce celý otrhaný a ošuntělý, ušil mu hezké zelené oblečení. Piskie byl tak nadšený, že mu poděkoval ve verších!
Cornwallské speciality se ovšem neomezují jen na rituály a pověsti. Podobně zajímavá je i cornwallská kuchyně:
 Možná trochu překvapivě, přestože je Cornwall přímořskou zemí, ve kterébyl rybolov hlavním zdroj obživy po tisíciletí, nejslavnějším příspěvkem
Cornwallu do britské kuchyně je pokrm, který nemá s rybami nic společného: CORNISH PASTY.Dnes jsou obvykle plněné směsí hovězího masa, cibule, brambor, soli a bílého pepře. Tradičně se však vyráběly v mnoha variantách, např. “licky pasty” byla jakousi vegetariánskou variantou pro chudé a obsahovala především vařený pórek, bylinková nádivka se zase skládala z pažitky, šalotek a řeřichy. Existovaly i sladké varianty, plněné džemem, jablky, borůvkami, švestkami nebo třešněmi.
Cornwallský tradiční název pro tyhle koláče je “oggies”, místní ženy totiž prý svolávaly muže k jídlu pokřikem “Oggie! Oggie! Oggie!” Přímo to vidím, jak manželka zařve z okna “oggieoggieoggie” a chlapi se mohou přerazit, jak se řítí na teploučké koláče, právě vytažené z pícky :-)
O kuchařských schopnostech místních žen svědčí také staré pořekadlo, že se ďábel obával překročit řeku Tamar a vydat se do Cornwallu, protože znal jejich vynalézavost, když dojde na náplň do koláčů.
Další typickou věcí pro pasties je hodně široký těstový hřeben po obvodu. Traduje se, že horníci, kteří pracovali v dolech a často měli ruce umazané od všeho možného, včetně jedovatého arseniku, drželi své koláče právě za tenhle hřeben a na konci jídla ho odhodili. Také se říká, že hřeben se nechával pro důlní skřítky, trpaslíky Bocca, kteří byli očividně jedu-odolní :-)
Tradičním cornwallským přípitkem bývalo: "Fish, tin and copper" aneb "na ryby, cín a měď." Přejděme tedy přece jen k těm rybám. Nebyl by to ovšem Conrwall, kdyby i rybí pokrmy nepojal trochu...řekněme netradičně.
KUK!
Ne, neklame vás zrak. To prosím opravdu existuje. A to vznosné jméno: "Stargazey Pie" aneb "Koláč, hledící ke hvězdám". Když ho tak vidím, začínám plně chápat ďáblovy obavy z vkročení do oblasti conrwallské kuchyně. Nikdo mi nevymluví, že hlavním smyslem tohoto podivného pokrmu bylo kochat se výrazem tváře nic netušících hostů z jiných končin, když tohle přistálo před nimi na stole!
Dobrou chuť!
Otázky:
1. Jaká pravidla má Silver Ball Hurling?
2.
Proč má Cornish Pasty široký okraj?
|
