 |
K leicsterskému nálezu pár linků a poznámka. Docela obsáhlý miniweb leicesterské university, jejíž badatelé vedli jak archeologický výzkum, tak laboratorní, antropologické, genealogické a další zkoumání
Příběh o tom, jak parta nadšenců přesvědčila archeology, že pod tím parkoviště u leicesterské sociálky může být zaniklý kostel a v něm ztracený královský hrob. (Aneb příběh o tom, že královský hrob ležel pod parkovištěm vzniklým na místě zaniklé zahrady založené na místě zrušeného kostela, poté, co bylo celé okolí bývalého kláštera je dost nepravděpodobný sám o sobě…co si ale počít s tím, že řečené kosti archeologové vykopali prakticky první den práce, když se loni v srpnu pustili do výzkumu a že ležely víceméně pod místem, kde bylo na parkovišti vyznačeno vyhrazené místo velkým bílým R nastříkaným na asfaltu? Asi jen pokrčit rameny a říct, inu stalo se to v Anglii. ;) )
A celý příběh v pětasedmdesáti minutách dokumentu televize Channel 4. Drží se hlavně na velmi přístupné rovině příběhu a emocí, jednou ze zajímavých rovin je sledování, jak na postupné naplňování svého snu (a zpřesňování jeho podoby) reaguje Phillipa Langley (předsedkyně Richard III Society a vlastně iniciátorka celého výzkumu) – nebudu vyprávět příběh, jen poukážu na pár působivých momentů: královská standarta, prohnutá páteř, odhalená tvář.
Jak jsem už zmínil, celý ten příběh s nálezem zapomenutého hrobu je snad až nepravděpodobný – to ovšem zejména v tom, že klíčové místo zůstalo po pět století jednak volné, jednak přiměřeně intaktní. Tedy když odhlédneme od toho, že Richardův hrob byl, možná při zakládání parkoviště, od zkázy takových deset či dvacet centimetrů půdního sloupce. Zvláštní na druhé straně je, že během staletí zeslábla místní paměť. Místo zaniklého kláštera „Greyfriars“ zůstalo známé, ale zda klášterní kostel ležel po otevřenou nebo zastavěnou částí areálu musel ověřit až loňský výzkum¨
A pak je tu základní otázka: máme dokumentovaný pohřeb panovníka v dokumentovaném místě. Místo existuje, přesná lokace hrobu není zřejmá, zda je pohřeb dochován, nebo zanikl, lze zjistit jen invazivním průzkumem. Kopat či nekopat? Je oprávněný výzkum, v místě, kterému nehrozí zničení?
Osobně si myslím, že leicesterský výzkum sice byl trochu loterie, ale odůvodněný byl. Hypotéza, kterou ověřoval, byla solidně postavená a současně ji bylo možné realisticky otestovat. Nebylo prakticky možné použít mírnějších prostředků (které by byly k dispozici a úvaze, pokud bychom v analogické situaci ověřovali zprávy z pramenů o spěšném pohřbu poraženého panovníka v dosud stojícím kostele a v úplně ideálním případě ve známém ale nejistém hrobu či hrobce) a současně vedle relativně sporného kopání za účelem lokalizace „slavných kostí“ nabízel i zřejmě relevantní a dosti náročný metodologický úkol: zda, jak a do jaké míry můžeme ztotožnit pozůstatky s historickou osobou na základně souladu dochovaných zpráv, místa, a charakteristik pozůstatků. Mimochodem v tomhle se (právě proto, že šlo o výjimečně dobře dokumentovaného panovníka a jeho skonu) se vlastně leicesterským badatelům podařil majstrštyk: poměrně velmi spolehlivě totiž Richarda III ztotožnili „jen“ z místa a kostí: v hrobě nebyla doslova ani nit, ani knoflík (jen jeden římský hřebík, který nadělal jej trochu zmatku ;) ). Musela stačit lokace, radiouhlíkové datování, rozsah a povaha zranění na kostře a její antropologické charakteristiky. Souladný test DNA byl ve své podstatě „jen“ armatura do už poměrně betonové konstrukce. ;)
V každém případě je příběh leicesterského výzkumu velmi zajímavý a svým způsobem strhující. Docela doufám, že o něm tak do roka někdo z aktérů napíše pěknou knížku…. |