 |
Arenga: Já se na člověka dívám jako na člověka spíše skrze tu nervovou soustavu - třeba osoba, které odešel mozek, ale její srdce bije díky přístrojům, než ji odpojí, už je pro mě víc mrtvá než živá, takže u plodu se na to dívám stejně. V některých náboženstvích je i takový názor, že člověkem je až ten, kdo se narodí - s čímž se neztotožňuji na základě dokázaných prenatálních vzpomínek. Ten moment se určuje těžko, to souhlasím, ale myslím, že lze celkem bezpečně pomocí dostupných vědeckých poznatků vyloučit, že k tomu dochází ihned po splynutí gamet nebo právě až po narození. Minimálně pilule den poté a chemický potrat pro první tři až čtyři týdny těhotenství by podle mě měl být celosvětově dostuplný naprosto bez debat.
Ale jak říkám, mě nejvíc štve to, že na zákaz potratů nikdy nedoplatí nějaká tolik proklamovaná zlatá mládež, která si nezodpovědně užívá, ale zásadně ženy z chudších poměrů, které si trochu toho placeného pokrytectví nemůžou dovolit, případně ženy, které dítě chtěly, něco se povážlivě zvrtlo, jsou hospitalizovány, ale lékaři je v obavách z postihu nechají v lepším případě trpět déle, než je nutné, v horším případě zemřít. Potrat při ohrožení zdraví matky by měl být taky naprosto bez debat (protože hranice mezi ohrožením života a zdraví je opravdu nebezpečně tenká a doktoři by neměli být státním aparátem nuceni ani pobízeni v takových situacích váhat).
Nucené donošení plodu, který zemře, protože mu chybí nějaký důležitý orgán, mi taky přijde jako nucené trauma.
A co se týče znásilnění - je pravda, že to potenciální dítě za to opravdu nemůže. Já sama bych to ale nedokázala, stálo by mě to minimálně duševní zdraví. Myšlenka, že se spojením s mými šíří geny nějakého odporvného hovada je mi naprosto odporná a přesně tak bych se na to dítě i dívala. Pokud by mě někdo nutil takové dítě donosit, asi bych raději spáchala sebevraždu. A už vůbec si nedovedu představit tu stigmatizaci později... jednak si myslím, že o dítě násilníka by byl zájem přibližně jako o dítě feťačky, a kdybych si ho náhodou nechala, vidím, jak by si ta samá obec, které tak záleží na nenarozeném životě, šeptala něco o bastardovi toho hajzla. Už vidím, kolik chlapů by mě s takovým outěžkem chtělo a ani netuším, jestli by to případně dal stávající přítel.
Což by byla zajímavá otázka pro mužské - jak si myslíte, že byste se zachovali, kdyby vaši ženu/přítelkyni znásilnili a ona dítě musela donosit, případně si ho nechat, protože by nebyl zájem o adopci. Vydrželi byste ty šílené psychické stavy, případné pokusy o sebevraždu, dokázali byste mít to dítě rádi a nikdy v životě mu to nedat najevo? Co kdyby se o něj „tatínek“ po odpykání trestu začal zajímat, vydírat, stalkovat? |
