 |
mě spíš fascinuje, jak je to vlastně normální. Nebo se to považuje za normální. Kolikrát jsem slyšela "ale tak je nech ať si houknou/kouknou/sáhnou. Vždyť ti to nijak neubližuje a jim to udělá radost."
Dost mě to vytáčí, protože s nějakou mírou, menší i větší a jednou hodně zásadně nepříjemnou, která skončila těsně předtím, než se stalo něco ošklivého a jenom tím, že jsem se sebrala a utekla jsem, se mi tyhle věci docela dějí. Osahávání v MHD, pokřikování na ulici, návrhy a různé podobné věci.
Já tomu hlavně asi nerozumím. Typicky letos v létě v Římě. Jela jsem tramvají, později večer, ale furt to mohlo být tak kolem desáté. Byla jsem zpocená, utahaná, rozcuchaná, rozhodně ne královna krásy. A přesto nějaký týpek cítil za nutné mě osahávat, pak se sám hladil v rozkroku, pak se třel o mě rozkrokem (ta tramvaj byla zoufale narvaná, tělo na tělo, neměla jsem moc kam utéct). A když jsem konečně sebrala odvahu a řekla jsem mu, anglicky, ať se mě nedotýká, tak to bral jako povzbuzení a začal mi dělat návrhy, že jako na příští zastávce spolu vystoupíme a jestli s ním nechci někam jít. Nevím, co čekal. že si jako za rohem vyhrnu sukni? Byla jsem z toho taková rozpačitá a hodně jsem doufala, že vystoupí dřív, než já. V Turecku zase často pokřikování "I like your body" a osahávání v tramvaji. Tam jsem to obvykle řešila ústupem nebo dobře mířenou ranou pod žebra. O onanujících lidech ve vlacích ani nemluvím.
A přijde mi, že tohle nejsou většinou nemocný lidi (jako ty onanující ve vlacích, tam si myslím, že nějaká porucha je). Ale prostě moc nerozumím, čeho tím sledují.
Ae nutno přiznat, že ze školy podobné zážitky nemám :-) a to z žádného stupně mého vzdělávání :-) nyní už 20 let trvajícího :-) |
