Místnost

Ve svitu měsíce, flirtuju nejvíce

místnost o lásce, flirtu, partnerství ale i sexu...a zrovna se bavíme na... Spiderův účet... Místnost má od 10:01:43  16. 01. 2002 pronajatou Spider. Spolusprávce: Spider.

Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit

Genevieve, vloženo 00:01:08  20. 10. 2015

tak myslím, že nikdo netvrdí, že to jde nebo je žádoucí, udržet si život jako před dětmi. To není realita v žádném světě a všichni si to asi uvědomujeme :-) Jak to vidím já, kromě zmíněného (samostatnost, nežít ve skleníku, nechat je se otrkat atp), tak je důležité si uvědomovat, že rodič je ten, který nese zodpovědnost a má právo za dítě rozhodovat. A musí. A taky to, že život rodiče je stejně důležitý jako život dítěte. Tedy, že rodič by neměl být zapomínán nebo utlačován kvůli dítěti. Měl by mít možnost si dojít do kina nebo chodit cvičit a tak. Jasně, nebude to o tom, že každý večer bude venku pařit, ale o tom, že nikdo se nebude blbě dívat, že si bude užívat svůj život dál, byť v jiné formě. Já jsem třeba upřímně ráda, že si bratr sem tam řekne, abych mu hlídala sviště, protože chtějí jít s manželkou do kina, nebo na večeři. Důvěřují mi, že dítě moje hlídání přežije a chtějí si užít klidný večer spolu. Protože jsou pořád ještě taky manželé a ne jenom rodiče :-)

Silmarien, vloženo 23:31:10  19. 10. 2015
	Keby len kamarát, to som videla ako serióznu radu dakde, že zavrieť dvere a pustiť si rádio, aby nebolo počuť plač. Ale to je už OT. Prosto pokiaľ ide o tú výchovu a istú mieru samostatnosti, tak súhlasím, hoci netuším aká budem v praxi :-D (ale Peťo je v tomto dobrý, tak hádam bude dobre). Pokiaľ ide o to udržať si život ako pred deťmi, tak to absolútne nie.

Orki, vloženo 23:22:27  19. 10. 2015
	Na to mám dvě slova: zvuková izolace :D (to jsem asi už psal, že si kámoš zacpáva uši toaleťákem, žejo)

Arenga, vloženo 23:14:42  19. 10. 2015
	nechat vyřvat dítě v postýlce a mít pokojný večer je zcela jasný protimluv :-)) a jinak jsi to napsala moc hezky, cítím to hodně podobně

Silmarien, vloženo 23:12:12  19. 10. 2015
	Kým som dopísala tento jeden príspevok cez všetky patálie okolo detí, pribudlo 12 nových! :-D

Silmarien, vloženo 23:10:27  19. 10. 2015

Ja som vždy z týchto kultovo-detských článkov (keďže toto nie je zďaleka jediný, ktorý sa mi dostal pred oči) trochu rozpačitá a neviem čo si o tom mám myslieť :-D Lebo neviem čo znamená prispôsobenie detí rodičom a čo prispôsobenie rodičov deťom. Ak to prvé znamená, že občas si vyjdeme na večeru (cca po prvých 3 mesiacoch života dieťaťa), tak áno, deti sa nám prispôsobili. Ak to znamená, že ich nezachraňujeme pod každou preliezkou a necháme ich o bčas zožrať papier či ochutnať psiu granulu, tak áno, nedávame ich na piedestál. Ale ak to druhé znamená, že áno ak by som vedela, že Anna nenávidí cestu autom, tak by som tých 4,5 hodiny do Verlitína nešla... tak hej, prispôsobila by som sa dieťaťu (u Elianky sme to neurobili pri ceste do Chorvátska, lebo som hrozne chcela ísť a dovča bola fasa, ale pri ceste tam a späť som prišla o desať rokov života). Môj život sa príchodom detí diametrálne zmenil, tak to prosto je. Časť z toho je tým, že som prosto už veľmi dlho doma. Predstava francúzskeho modelu ísť po 3-6 mesiacoch naspäť do práce ma úprimne desí (ale teda nijako presne sa nevyznám v nuansách). Práve som tretíkrát douspávala Annu a je pravdepodobné, že sa znovu zobudí, lebo sa takto budí už tretiu noc. Áno, mohla by som dakde pohľadať Estvillovu metódu, lebo je odporúčaná od 6 mesiacov a to už spĺňame ale predstava, že nechávam vyrevať svoje dieťa v postieľke, aby som mala pokojný večer ma desí. Ono asi v tom článku ide už o tie väčšie deti, o ich zodpovednosť, o tom, že nemáme za každým rohom vidieť smrteľné nebezpečenstvo. Čo sa týka toho, tak sme ako rodičia asi ok. Ale tváriť sa, že deti nezmenia náš život a že sa oni prispôsobia viac nám ako my im, je blud.

Arenga, vloženo 23:06:54  19. 10. 2015
	u dětí jsou podle mne zranitelné obě pohlaví stejně ale když máš patnáctiletého kluka a patnáctiletou slečnu, komu z nich dovolíš jít po setmění samotnému přes park a u koho budeš vyžadovat doprovod?

verlit, vloženo 23:04:57  19. 10. 2015
	Tak duhý extrém samozřejmě taky není dobrý. Jinak je to nepěkné téma, ale jak jsi teď psala o strachu o holčičky, tak si říkám, že z hlediska mediálně známých případů mám dojem, že to u dětí vychází skoro fifty fifty :-( u dospívajícich pak samozřejmě figurují mezi obětmi dívky v drtivé většině.

Arenga, vloženo 23:00:28  19. 10. 2015

verlit: já myslím, že oba extrémy jsou špatné - jak hyperprotektivní rodiče, tak rodiče, kterým je v podstatě jedno, co děti dělají a kde a s kým jsou (což nemyslím na tvé dětství, v žádném případě, ale mám občas takový dojem z některých dětí, které vidím u nás na sídlišti). A taky ne každý má na všechno nervy :-) Podle mého názoru je nelepší taková zlatá střední cesta, kdy dostane dítě přiměřeně volnosti vzhledem k prostředí a projevené zodpovědnosti. A mimochodem, taky myslím, že minimálně v jistém ohledu mají rodiče větší srach o děvčata než o chlapce.

Aes Sedai, vloženo 22:59:05  19. 10. 2015

My cestovávali tak, že jsem seděla opřená o dveře auta a na klíně postiženého brášku, protože ten neuměl ani sám sedět a byl pokroucený. Vedle maminka s miminem v nárůčí, postupně jak sourozenci rostli, tak já s bráchou na klíně a 3 další děcka vzadu se mnou, rodiče vpředu. :) Dnes už by to nešlo a nevím, jak bychom to s bráchou řešili, takové sedačky asi neexistují. Pamatuju si, jak nás zastavili policajti, protože se jim zdálo, že je vzadu moc hlav. Ale když zjistili, že jsou to děcka, pustili nás dál. Aut bylo o hodně méně a řidiči byli méně agresivní, řekla bych. Já teď téměř denně vozila maminku na ozařování do Olomouce a byly dny, kdy se snad něco dělo na Slunci či co, protože řidiči děsně blbli a byli agresivní naprosto šíleně. Pomalu každý den se našel nějaký blbec, co riskoval a ohrožoval ostatní, nebo mi náhle vybočil před auto při předjíždění apod. Auta jsou teď bezpečnější, ale zase je jich fakt hodně, když to můžu srovnat s dětstvím.

Vever, vloženo 22:57:45  19. 10. 2015
	Nám vyprávěl jeden lektor, co učí děti vyřezávat, že pokud je úzkostlivá učitelka, tak je výrazně vyšší pravděpodobnost že se nějaké dítě pořeže. Zjímalo by mě, nakolik je tohle faktor u rodičů...že když čekají že se něco stane, fakt se to stane.

Arenga, vloženo 22:55:46  19. 10. 2015
	Aes: na to jsem taky myslela, že děti z početnějších rodin to mají v tomhle ohledu svým způsobem "jednoduššíů, protože prostě není v silách rodičů všechny je protektivně obhospodařit jako když mají faktického jedináčka (=jedináček nebo dítě, s výrazně starším sourozencem) - a navíc se tam spoléhá na to, že si starší se občas postarají o ty mladší nebo že děti chodí někam společně

verlit, vloženo 22:55:33  19. 10. 2015
	Arenga: Jo, jo, já to chápu, navíc je tu i vliv okolí - když se strachují ostatní, člověk se tomu taky neubrání. Akorát je to někdy pro ty děti škoda, no :-) Já jsem fakt vděčná za svoje divoké a dobrodružné dětství, které by dneska bylo úplně vyloučené.

Arenga, vloženo 22:53:24  19. 10. 2015

jasně, to si ještě pamatuju, že nebyly vzadu pásy, natož sedačky upřímě nevím, jak bych dnes jako dítě přežila jakékoli cestování, protože pokud jsem si v autě hned nelehla dozadu a neprospala celou cestu, blila jsem jak alík je to určitě o informacích, ano, ale na druhou stranu, pro rodiče je strašně těžké tohle pustit z hlavy, protože strach o vlastní dítě je něco docela specifického - nad to se prostě nejde jen tak povznést

Aes Sedai, vloženo 22:52:46  19. 10. 2015

1. Vůbec se mi nelíbí, jak je ten článek napsaný, myslím slohově. :) 2. S tím, co tam píšou, souhlasím. 3. Ale myslím si, že tady u nás jsou rodiče ještě víceméně normální, až na výjimky. Většinou se děti nijak nevyvyšují. 4. Myslím, že to souvisí i s mentalitou národa, např. v Itálii se děcko vztekalo, protože mu rodiče nechtěli něco koupit, tak ho napomenuli a Italové hned měli problém, protože dítě se napomínat nemá. :) 5. Když čtu v tisku některé ty případy z ciziny, jakože třeba měli rodiče problémy z toho, že dítěti řekli, že je babička nemocná a umírá, protože podle úřadů dítě nemá mít starosti, říkala jsem si, jestli je to opravdu možné nebo jde o nějaký nesmysl. Nechtěla bych, aby se takovým směrem ubírala naše společnost. 6. Deidre: To má jednoduché řešení - při 10 dětech nestihneš všechny obletovat a vzdáš to. :P (Někdy mám pocit, že tohle prožívám s kočkama, ale pak se uklidním, není to se mnou tak hrozné, myši jim nechytám, v tom jsou vážně samostatné. :)) )

verlit, vloženo 22:47:09  19. 10. 2015

No právě, že je to hlavně efekt toho, že se o případech víc ví, a proto se rodiče chovají stále úzkostlivěji, o tom přece právě mluvíme. Nedovedu si ani představit, jakou odezvu by dneska vyvolal podobný případ, jako vražda v promítací kabině v šedesátých letech, která je příšerná i v dnešním kontextu, kdy jsou lidé mnohem otupělejší vůči násilí. K těm autům mě mimochodem ještě napadá, že neexistovaly dětské sedačky do aut a auta neměla bezpečnostní pásy na zadních sedadlech...

Arenga, vloženo 22:40:53  19. 10. 2015

verlit: nemyslím si, že by dřív doprava byla bezpečnější (efekt srážky auto-dítě je stále stejný), ale prostě mám dojem, že dnes je to riziko prostě větší - i vzhledem k tomu, že jezdí daleko víc velkých aut a doprava je mnohem hustší - ale pokud by někde byla jednoduše dostupná statistika dětských nehod v 80. letech a dnes a bylo nějaké srovnání, bylo by to myslím docela zajímavé - možná bylo tehdy nehod stejně jako dnes a jen se o tom prostě nevědělo podobně i s tou kriminalitou - autor v článku psal, že dříva byla dokonce vyšší, ale zajímalo by mne, jestli je to tvrzení podložené opět nějakými čísly - nechci to nijak popírat, možná to tak je, možná ne, co ale dneska rozhodně platí je to, že se o těchhle věcech víc ví - ztratí-li se dítě na druhém konci republiky, jsou toho do večera plné servery a dopadne-li to špatně a navíc v tom má třeba někdo prsty, tak je to potrava pro noviny na několik dní, ne-li týdnů - takže logicky vzato rodiče mají pak větší strach - to je přirozené a taky rodiče stejně starých dětí vnímají tohle o dost citlivěji než ostatní, vždycky je tam takové to minimálně podprahové "co když se nám to může stát taky" - a i když si rozumově a logicky zdůvodňujete, že je to málo pravděpodobné, tak ten strach prostě pořád máte a co se týče toho chození po venku - tak upřímě řečeno, já bych dítě na hřiště k nám na sídliště samotné nepustila - a to to máme fakticky před okny - když vidím, jak to tam někdy vypadá a jak tam někdy ty děti vegetují - tak prostě ne, díky, nemáme to zapotřebí a ještě poznámka na závěr - u mě taky třeba platí "co oči nevidí, to srdce nebolí" - třeba dneska byla Radmi ve skautu a měli takovou hru, že šli jako družinka sami po městě a plnili různé úkoly - pět holčiček ve věku 8-10 - myslím, že to bylo úplně super, že si to Radmi moc užila a že z toho měla zážitek, ale upřímě řečeno, jsem ráda, že jsem se to, kde až byly, dozvěděla až potom, co se vrátila domů :-)

Vever, vloženo 21:06:30  19. 10. 2015
	Mně přijdou hrozně vtipné školky, co k nám chodí na výukové programy. Jak tříleté děti z jedné školky zvládnou v pohodě běžet lesem a z druhé školky se přerazí už na cestičce. A tam za to zjevně může učitelka, protože celá ta třída je na tom obvykle dost stejně.

verlit, vloženo 20:07:13  19. 10. 2015
	Tak zase u dítěte je podstatně menší šance, že ti ho zastřelí nějakej bláznivej myslivec :-)

Deidre, vloženo 19:57:18  19. 10. 2015
	No když vidím sebe, jak pokaždé šílím, když si můj pes zkřiví vlásek na hlavě (zalomí drápek, ořená nožička, rýmička) a jak mám problém ho vypustit navolno a při každém záblesku nebezpečí se po něm sápu a zvedám ho do náruče, tak vím, že bych byla přesně tou šílenou stíhací matkou, která by sebe, své dítě i okolí dováděla k šílenství a nic jako spermie k sobě nepustím snad nikdy v životě :)

Zpět