|
V mém případě je jiskření vyloženě nebezpečná věc. Jako plno jiných ženských vyrůstajících s otcem tyranem mám totiž onen špatný vzor zákeřně zapsaný do podvědomí. Odmítám si tím ovšem nechat pokazit život, takže proti tomu vědomě bojuji svým „pravidlem půl roku“.
Velmi se mi v životě osvědčilo. Znamená to, že když se bláznivě zamiluju, čekám půl roku, až hormony opadnou a já budu moci střízlivě vyhodnotit, jestli dotyčný není náhodou toxická osoba, potažmo blbec. A naopak, je-li někdo fajn, ale není to láska na první pohled, cítím pochyby, nicméně má předpoklady pro fajn dlouhodobý vztah (tzn. nechlastá, negambleří, nechová se hnusně, má rozumnou práci), dávám tomu půl roku čas, jestli se to nerozjede. Třeba v mém současném vztahu se to rozjelo po přibližně pěti měsících. Přítel je sice méně nerd a intelektuál, než bych bývala vítala, ale kompenzuje to jinak - spolehlivostí, starostlivostí, praktičností, čistotností, oporou atd. |