 |
Ta reakce mi přijde normální a je to relativně přirozený odpor k nějakému převažujícímu ideálu femininity. Ten ideál femininity říká: nejvíc skutečná žena jsi, když jsi hezká, mladá, štíhlá, křehká a milé. To jsou typické ženské vlastnosti a ty musíš mít, aby ses mohla plně identifikovat jako úspěšná žena.
Než na mě spadně shitstorm: Neznamená to, že si tohleto všichni, nebo dokonce většina lidí myslí.
Neznamená to, že neexistují jiné modely a nedají se praktikovat.
Neznamená to, že efekt tohohle modelu trápí a ubíjí každou ženu v jejím každodenním životě.
Neznamená to také, že takových žen je většina nebo mnoho - naopak proto je to ideál, že není úplně dosažitelný, že :)
Ano, existují takové věci i u mužů, ale to teď asi není předmět debaty.
Je to ale genderový model, který poměrně mainstreamově funguje jako primárně zobrazovaná image ideální ženy v posledních desetiletích. Nějak je na něj navázaných spousta jiných (je za každých okolností dobré se vztahovat k ženě na základě jejího fyzického vzhledu, například). Ten model jako pochopitelně nepůsobí neuvěřitelný útlak a diskriminaci žen, které se od něj odchylují, ale prostě takový drobný každodenní opruz a mediální masáž, která poměrně jednoduše zvládá nahlodávat sebevědomí a sebehodnotu jedince, zvlášť pokud je nějakým způsobem trochu méně odolný. Jasně, jde si říct "oj, na to kašlu" - ale není to jednoduché rozhodnutí, které by mělo společensky stejnou hodnotu a úroveň preferovanosti jako "ano, chci se přiblížit ideálu".
Křehkost jako vlastnost není nijak horší ani lepší než jiné vlastnosti. Nepovažuji ji ani za jakkoliv inherentně ženskou vlastnost. Problém, který podle mě většina "bouřících se" žen má s křehkostí je, že je to poměrně zásadní součást právě toho ideálu zdůrazňované femininity, který v současné podobě je opresivní - není možné se rozhodnout se mu nepodrobit, aniž by se člověk vystavil nějaké stigmatizaci.
Specificky křehkost potom má problematický aspekt v tom, že je to často složka, která je do nějaké míry ztotožněna se závislostí, nižší praktickou kompetencí, potažmo alespoň fingovanou slabostí a neschopností - a mám pocit, že problematičnost idealizování takového chování je asi jasná a jde taky o aspekt, se kterým se nejčastěji potýkaly všechny emancipační snahy, což vedlo k takové dichotomii, kdy zároveň se očekává od žen nějaká ta inteligence a praktické schopnosti, ale zároveň se stále vyzvedává nějaká forma (alespoň vizuální) křehkosti, což není úplně lehké kombinovat.
Já osobně byla dlouho ve svém dospívání smutná, že nejsem křehká, něžná a sladká - v poslední době jsem dospěla do fáze, kdy mi přijde v pohodě přijmout, že to tak prostě není, u jiných lidí ano a každý máme něco. Není ale podle mě úplně jednoduché k tomu dospět a docela chápu, do způsobuje, že někdo ten koncept vidí jako vysoce problematický.
Něco jiného samozřejmě (!!) je, že je dobré partnerovi dávat najevo, že jej potřebuji, být ochotná před ním ukázat svoji slabost a nechat si pomoci. Ale to je podle mě o oboustranné důvěře a respektu, ne o křehkosti, což je podle mě v současnosti nálepka, která má zjevný a výrazný náboj a je zásadně feminizovaná. |
