 |
Já mám třeba celkem introvertní "veřejný obličej" - prostě když se nesnažím a sama nemám zájem o socializaci, lidi se se mnou málokdy sami dají do řeči, protože prostě k tomu nějak nevyzývám (já tomu říkám, že mám zlý frňák). Dost to vede k tomu, že když jsem mimo svoje skupiny, tak musím vyvíjet velkou energii, abych nespadla do samotářského módu, který ve mně vybudovalo vyrůstání na vesnici.
Naučila jsem se proto mít "společenský obličej", který si prostě nasadím a je to role, která má jasně dané mantinely (vezmu si společenského člověka ve svém okolí, zamyslím se, co dělá takového, co působí, že s ním lidi chtějí interagovat, a zkusím to napodobovat - nejčastěji beru svoji maminku). Ve skutečnosti to třeba pak někdy vede k tomu, že se trochu přehrávám nebo tak, ale třeba teď v Edinburghu jsem několikrát dostala od lidí reakce typu "ty jsi taková společenská a extrovertní a nemáš žádný problém s lidmi" (a pak mě poznali líp ;)).
Praktické věci, které dělám, když chci s někým začít mluvit:
Vždycky je něco, co s tím člověkem sdílím. Prostředí, nějaká situace, něco otravného nebo naopak příjemného. Třeba u toho lítání - na letišti je fronta, když spěchám, brzo jsem vstávala, venku je hezky, venku je ošklivo, lidi přede mnou se hlasitě baví, máme zpoždění, v cílové destinaci je fakt teplo - a na to prostě navážu tím, že k člověku vedle sebe hodím obecnou poznámku "no ne, to je teda změna oproti Praze". Někdy to lidi odignorují. Někdy ne a něco na to řeknou a často je to něco takové, že se z toho dá vyextrahovat další kousek konverzace třeba "No, to mě pěkně otravuje, vůbec jsem si na to nevzal oblečení" nebo "to je dobře, já mám teplo rád" nebo "no, taky teď poslední týden bylo pěkně hnusně" - a to mi zase dává nějaké nové vstupy, na které můžu něco říct. Ne vždycky mě to baví, ale občas se to trefí - a třeba po minutce dvou takové konverzace se většinou dá zeptat "a co vy tam vlastně budete dělat?" "tohle a tohle" "aha, to je zajímavé, a co přesně je to to tohle?"...
Často na to nemám náladu, ale taky jsem takhle třeba jednou na cestě do Londýna potkala pána, co v sedmdesátých letech sloužil u letectva v Západním Berlíně a věděl toho hodně o Čechách a zjistili jsme, že zná Čerchov, kde můj tatínek sloužil u odposlechu letadel, a tak. Taky je to pro mě relativně příjemné tím, že mi to umožní nějakou jednoduchou pozitivní interakci s okolím ve chvíli, kdy pozitivních interakcí nemám dostatek.
Taky teď nosím buřinku, což velmi často vede k zajímavým konverzacím - a občas si zase já všimnu, že někdo má třeba tričko s tardis nebo kabelku s liškami nebo něco a pochválím to - a občas je z toho dvouvětá interakce, která mi akorát dá pocit "zlepšila jsem někomu den", občas je z toho něco dělšího, ale většinou je to fajn. |
