|
Většinou pobývám v prostředí s přebytkem vysokoškolsky vzdělaných lidí a s klidným svědomím prohlašuji, že nějvětší blbci, které jsem potkal, měli někde schovaný vysokoškolský diplom.
Naproti tomu nejméně tři lidé z těch, kteří nejvíce ovlivnili můj život, ho neměli, dva z nich dokonce neměli ani ukončené základní vzdělání.
***
Babička Julinka
Technicky vzato, byla to babička paní Lampářové, ale když jsem jí poznal, neměl jsem už vlastní, tak jsem jí adoptoval. Pocházela z venkova, ze sedmi dětí, celý život dělala posluhovačku, ke konci na OPBH, ale měla tři velké životní přednosti
- nikdy jsem se s ní nenudil, vždy jsme si měli o čem povídat
- byla moudrá. Jako slečna Marplová znala každou životní situaci a dokázala v ní poradit
- uměla se radovat ze života, a to i když už byla velmi stará a velmi nemocná.
***
Paní Kubišová
Byla česká cikánka z nekočovného rodu. Když jsem byl kluk, jezdívali jsme na Děčínsko na letní byt. Několik let jsme bydlívali u nich, u Kubišů. Jejich sedm dětí se stáhlo do jedné světnice a my jsem dostali druhou. Paní Kubišová mě upoutávala svým naprosto praktickým, pragmatickým, přímo bych řekl profesonálním způsobem řízení velké rodiny. Ještě dnes by se od ní mohl učit každý manažer. V prázdninových dnech zvládala bez mrnutí oka deset dětí, svého velmi živého manžela, takto okresního inseminátora, který své povinnosti nezanedbával ani doma, moji bolestínskou a věčně uvzdychanou matku, zákazníky ve vesnickém konzumu, kde prodávala, krávu Květu a tele Jasánka, obecního kozla Karla, psa Cikána, kavku Kafku a nejasný počet koček, králíků, krocanů, slepic a jiné domácí havěti, kterážto zvířena by bez jejího řízení velmi rychle pochcípala.
Na ty prázdniny vzpomínám rád, protože všichni, její muž, děti i zvířata, jsme vždy přesně věděli, co, kdy a kde máme dělat, a také jsem věděli, že když to uděláme, tak se můžeme toulat kde nás napadne a nikdo nám to nebude vyčítat. Speciálně rád vzpomínám na její pracovní pokyny. Když šla kolem mně, městského kluka, kterého fascinovala každá stonožka, prohodila jen tak koutkem: "Co si tu placatíš kulky, koukej popadnout kosu a nasekat u Caltů králíkům!" A bylo jasno!
***
Pan Pekárek
byl středoškolák a úředník par excelans a byl mi prvním zaučovatelem na prvním místě, do kterého jsem po VŠ nastoupil. Měl několik prazvláštních zvyků. Asi v roce 1928 ho operovali a vyndali mu 3/4 žaludku, takže nikdy neměl hlad a jedl podle svých velkých hodinek s ocelovým pláštěm značky Poběda. Vždycky jsem ho podezříval, že když naše předky okrádali osvobozující krasnoarmějci o hodinky, tak on ty Pobědy vyfoukl některým ze svých triků jednomu z maršálů osvoboditelů.
K jeho zvykům patřilo i to, že sebou neustále tahal aktovku pořízenou patrně také kolem roku 1928, do které něco často přidával a nikdy z ní nic neodebíral. Jednou jsem byl svědkem toho, že při hledání spisu vyňal z aktovky asi dvoukilový pytlík s kavárenskými cukříky. Nesladil, ale dlouho a pilně ty malé pylíčky s cukrem shromažďoval, snad jako součást dědictví. Dlouho jsem nechápal, jak se to vše do aktovky může vejít, a teprve Terry Pratchett mě to dodatečně vysvětlil. Pochopil jsem totiž, že páně Pekárkova aktovka byla rodnou sestrou Zavazadla.
Zdaleka nejlepší však bylo to, co mě pan Pekárek naučil o lidech. Před lidmi si hrál na ušlápnutého úředníčka, ale byl to velikán. S jeho malou, ohnutou a aktovku věčně třímající postavičkou ho nikdo z ničeho nepodezříval, ale on vždy přesně věděl, co chce dosáhnout a v době co nejkratší to z lidí dokázal vydolovat. Když jsem začal vnímat co a jak dělá, bylo mi velkým potešením ho přitom koncertování sledovat.
Nejlepší bylo, že si mě oblíbil a vždy po jednání jsme se někde na chvíli posadili, on si dal čaj, já kafe a cigaretu, a on mi přesně a do podrobna popsal charakter lidí, se kterými jsme ještě před chvílí jednali, jejich motivaci, proč říkali a dělali to, čeho jsme na jednání byli svědky a jak se na ně musí. Byla to pravá škola života, tohle panoptikum pana Pekárka, a co jsem se od něj během prvních tří let praxe naučil se mmě hodilo ještě tisíckrát. Akorát, že se svojí postavou jsem si nemohl hrát na ušlápnutého úředníčka, ale jsou i jiné role, že jo, pane Pekárku. Moc vám děkuji.
***
Co vám vlastně chci říci tímto neúměrně dlouhým příspěvkem? Asi to, že nezáleží na vzdělání, ale na tom, jaký jste člověk a jak se svými dary, ať už jsou po předcích zděděné nebo za života získané, zacházíte a jak a komu jimi prospíváte. Vzdělání může být prostředkem k tomu, abyste své dary lépe poznali a a lépe s nimi zacházeli. Může, ale nemusí, to záleží jen a jen na vás. Konec moralizování - teď! |