|
Já třeba chápu, když mi někdo zatyká, protože si prostě myslí, že mi to nevadí. V takovém případě se ho ale (mile) zeptám, jestli si tykáme nebo řeknu něco podobného. Když přejde na vykání, je to v pohodě. Když ne, naštvu se.
Měla jsem takovou příhodu v pekárně v městečku, kam jsem chodila na základku. Když jsem tam zašla poprvé po několika letech, myslím, že to bylo ve čtvrťáku, prodavačka mi tykala. Dvakrát jsem ji říkala, že mi to vadí a když mi tykla potřetí, už jsem jenom odsekla 'nashledanou,' nechala ji napospas pečivu, které mi dávala do pytlíku, a zabouchla jsem za sebou dveře. Už nikdy jsem tam potom nešla. Přijde mi strašně arogantní a nevychovaný, když mi tyká někdo, po kom chci, aby mi vykal.
V některých případech se mi sice nelíbí tykání, ale je mi blbý říct si o vykání, a tak jim to tiše trpím. Myslím tím hlavně lidi, kteří mě znali nějak více celé dětství, třeba učitelky ze základky.
Já automaticky tykám lidem, se kterými jsem třeba brigádničila, nebo těm, které potkávám, když chodím na různé pohovory, protože jsou většinou v podobném věku. Kdyby mi někdy někdo začal vykat, taky automaticky přejdu na vykání. Dělá mi ale problém odhadnout, jestli mám vykat nebo tykat lidem třeba o pět, šest, sedm let mladším (mně je dvacet), což řeším hlavně když pomáhám v obchodě. Ale spíš jim vykám.
Na kolik vypadám, to nevím. V dětství a pubertě mi lidé tipovali víc, ale je fakt, že jsem se snažila vypadat starší. Začátkem střední jsem nosila krátké vlasy a brýle. Už tak dva roky starší vypadat nechci, nenosím brýle a mám delší vlasy. Lidé mi dnes tipují můj věk nebo o fous méně. |