 |
Já neměla na mysli "vystřídat" jednoho partnera druhým, když tě přestane bavit.
Ale snad se shodneme na tom, že lidé se vyvíjejí, a to po celý život. Myslím, že myšlenka "manželství je až na věky" ublížila opravdu velkému množství lidí, a ani o tom nevědí.
Každý vztah, at už manželský nebo ne, má určitou životnost. Jistě, s věkem se ten čas hodně prodlužuje. Pro někoho to skutečně může být zbytek života, pokud se ti lidé vyvíjejí a jdou stejným směrem - proč ne? Ale podle mě to tak většinou není. Celou dobu se tady bavíme na ideální rovině, s vyjímkou několika příspěvků, které počítají s tím, že to může skončit špatně. Když ti dva lidé poté, co děti vyrostou, zjistí, že jsou velmi dobrými přáteli (v lepším případě), ale že chtějí od života ještě něco dalšího (nemyslím tím vystřídat devět dalších milenců ale třeba odjet do Tibetu, cestovat, žít v náboženské komunitě, postavit hrad, studovat medicínu, co já vím...), co s tím druhým nemohou sdílet, je na čase se trhnout. Ale ty vztahy většinou nedspějí do bodu, ve kterém by ti lidé byli schopni v tom vztahu - tedy hlubokém přátelství - pokračovat. (Říkám většinou, protože to vidím, což neznamená, že to tak je. Ale na poměru asi nezáleží.) Brání jim v tom "navěky". Brání jim v tom, že si začali na partnera dělat nárok - na jeho život, na jeho tělo, na jeho pozornost... Brání jim v tom, že se mu bojí ublížit. Brání jim v tom, že se bojí, že by to bez něj nezvládli (ne citově ale po praktické stránce). Brání jim v tom, že se bojí, že partner to nebude schopen pochopit a zavrhne je. Stali se závislí, uvízli ve stereotypu a bojí se dělat to, co by doopravdy chtěli, když už můžou. Odevzdali partnerovi kus své samostatnosti a teď nejsou schopni si ji vzít zpět. Stali se závislí.
A tak místo toho, aby, dejme tomu, odjeli na dva roky do Tibetu, se budou věšet na svoje děti a pokoušet se realizovat skrze jejich úspěchy a řídit jim život, když nemůžou řídit aspoň ten vlastní.
Myslela jsem to v tomhle smyslu, ne v tom, že se do někoho bezhlavě zamiluju, opustím rodinu a zničím další jeden dva vztahy, než mi dojde, že to nemá smysl.
V době Abrahámově to prý (mám to ze školy) fungovalo tak, že když muž dosáhl 50 let, musel všechny propustit z "otroctví" - své nevolníky a čeleď, své syny a svou ženu. Pak už záleželo jen na nich, jestli si půjdou svou cestou, nebo s ním zůstanou . teď už dobrovolně, bez toho, že je k němu váže povinnost.
To mi přijde jako celkem přijatelný model, co myslíte?
Nejde o to, že to tak musí být, ale že je třeba připustit obě možnosti.
Žel bohu, stručnost není mou silnou stránkou. |
