 |
Souhlasím naprosto s Lyrel.
Manželství jako nějaká záruka má možná smysl jedině v případě společných dětí, aby se nestalo, že manžel vykopne manželku (nebo manželka vykopne manžela) i s dětmi a nechá je nezaopatřené. Pouze v tomto případě si myslím, že má pomoc úřadů nějaký smysl. Jinak je to pouze na těch dvou lidech a měli by být schopni se rozumně dohodnout.
Jak už jsem napsala, člověk nemá žádnou jistotu, žádnou záruku. Může se pouze spoléhat na svou intuici, že si svého životního partnera vybral dobře.
A milí zástupci mužského pohlaví, nedivte se, že ženy touží po nějaké jistotě (ať už vědomě nebo podvědomě) ve vztahu. Ať si jakkoliv namlouváme, že jsme jiní než zvířata, v tomto jsme myslím dost podobní. Žena touží po jistotě ve vztahu hlavně kvůli budoucím potomkům, neb ví, že sama je neuživí. Jsou savci, kde mláďata vychovává pouze samice, ale lidé k nim nepatří. Proto si lidé zvolili alespoň dočasnou monogamii, aby mohli společně vychovávat potomky. A žena to cítí silněji než muž, neboť ze sociobiologického hlediska žena může mít pouze omezený počet potomků (a proto má potřebu do nich investovat co nejvíce), kdežto muž může zplodit v podstatě neomezený počet dětí. Odtuď IMHO pramení rozdílný pohled žen a mužů na manželství.
Jinak souhlasím s Lyrel v tom, že svatba je nebo může být svátek. Myslím, že kdysi to byl docela hezký rituál s magickým významem, to jen moderní civilizace z toho udělala úřední záležitost. Proto docela chápu ty, kdo úředním stvrzením manželství pohrdají (já si vždycky říkala "Co je tomu pánovi na úřadě po mě a po mém partnerovi, vždyť nás ani nezná, jak nám může přát hodně štěstí v životě?") Člověk si to ale může udělat i hezčí, může mít svatbu v kostele, pokud je křesťan, nebo pokud není, tak v jiném církevním společenství nebo někde úplně jinde, třeba uprostřed přírody. Z celé svatby je myslím nejdůležitější to, že před rodinou a přáteli řeknete: To je můj muž, toho jsem si vybrala s ním chci strávit zbytek života. |
