 |
Hlasuji pro manželství, v ideálním případě po několika letech žití na hromádce. Také cítím, že v žití na hromádce chybí důvěra, nebo, chcete-li, odevzdanost tomu druhému. Tím nemyslím, že by se člověk po svatbě měl stát nesvobodným nebo závislým na tom druhém, ale mám pocit, že tím, že se rozhodnu si někoho vzít, tak mu tím říkám "Miluji tě a chci s tebou zůstat do konce života". Je jasné, že se to třeba může nepodařit, že se ti dva lidé po čase rozejdou, ale alespoň to zkusili. Člověk nemá v životě nic jisté a občas musí něco prostě zkusit, jít do toho po hlavě, pokud má pocit, že to za to stojí.
Nicméně dočasné žití na hromádce před svatbou shledávám býti velmi užitečným. Člověk pak víceméně ví, do čeho jde, pokud se rozhodne žití na hromádce proměnit v manželství. Otázkou možná však je, kolik let by lidé spolu na té hromádce měli žít. Po desetiletém hromádkování už totiž člověk může ztratit chuť na manželství.
Jinak ale chápu, že pro někoho je manželství jen zbytečný obřad či úřední záležitost. Také jsem si to kdysi myslela. Teď už si to ale nemyslím. Po svatbě jsem zjistila, že se něco mezi mnou a mým mužem změnilo. Že je náš vztah jaksi pevnější. Jakobychom oba za něj začali pociťovat větší zodpovědnost. A není to tím, že bychom věděli, že teď bude těžší se rozejít (rozvést se můžeme kdykoliv, dokud nemáme děti), ale tím, že si toho druhého více vážíme, protože víme, že se rozhodl se mnou žít až do konce života, což je úžasná věc. |
