 |
Jé, tady se povídá! Tak já jdu žvanit, když už jdu náhodou kolem. :D
Názory se samozřejmě různí, ale narozdíl od pana George Silvera (Paradoxes of Defence, 1599), a jeho známé apologie Proč je sek lepší než bod, bych body nezatracoval, jakkoli jeho názor na ničivost pořádného seku sdílím...
Seky jsou obecně účinnější. I slabší sečný zásah (včetně švihu koncem rapíru, vynechám-li barokní kordíky) poruší více tkáně, způsobí masivnější krvácivé poškození, v případě třeba končetiny je větší šance na porušení šlach a svalů a tedy její znehybnění... Je obtížnější je zasadit skrze soupeřovu obranu a neodkrýt se při tom příliš (pokud hovořím obecně a s jistou nepřesností). Ale zase se sekající čepel málokdy vzpříčí v protivníkovi, a proto se obecně více doporučují v bitvě (šavlí provedete útok a kryt skoro jedním pohybem, kdežto páčit kord z něčího hrudního koše, zatímco do vás buší jeho spolubojovníci, je ošidné).
Body jsou velmi nejisté. Pokud minete tepny a důležité orgány, má útok spíše opotřebovávací účinek. Tedy že soupeř v řádu minut až desítek minut omdlí na nedostatek krve, ale do té doby jede na adrenalinu. Zase je procpete drobnými chybami v soupeřově obraně, lépe se při nich kryjete a rychleji se z nich vrátíte (občas dřív, než si toho všimne - a zase mluvím obecně). Takže počítáte s tím, že soupeře nemusíte zabít a můžete hned navázat další akcí. A to by bylo, aby tři, čtyři bodné rány do hrudi a krku nenašly něco důležitého. ;) Úvaha platí hlavně o rychlých bodech a lehkých mečích, kordech a rapírech, když někoho prošpikujete skrznaskrz "německým" dlouhým mečem, širokou tureckou šavlí nebo tesákem a pak to z něj pod úhlem vypáčíte, asi je třeba zabývat se pouze sháněním zpovědníka či rychlého koně, podle okolností střetu.
Upřímně řečeno neznám čistě sečnou školu ani čistě bodnou školu, všichni používají to, co se v konkrétní chvíli víc hodí.
V itálii se tolik nevyznám, až na raného sečně-bodného Marozza, ale i Di Grassi, který v úvodu vyzdvihuje body nad všechny ostatní útoky, se seky zabývá.
Španělé sekají svými rapíry (snad až na to bizarní období stopadesáticentimetrových duelových napichovátek), a švih posledních pár centimetrů čepele která opíše půlkruhovou a delší dráhu je schopen řádně rozpárat maso i v případě bodné zbraně. (Byl mi třeba ukazován útok, v němž španěl soupeři zachytí rapír a odhodí mu spolehlivě hrot stranou půlkruhovým pohybem - jenže tím dostane svůj hrot z polohy vhodné pro bod. Než by se zastavoval a přecházel do bodu, pokračuje v tom krouživém pohybu a snaží se mu rozpárat krk, rameno či paži švihem hrotu. Velmi působivé a dost nečekané.;))
Snad jen vrcholící barok se svými čistě bodnými kordíky a "francouzským" stylem seků neužívá, i když je zná (aby věděl, jak zpracovávat případné seky od protivníka). Jen pokud se naskytne příležitost k útoku na horní část hlavy, protože kordík lebku neprorazí, ale rozšvihnuté čelo krvácející do očí sopeře poněkud znevýhodní.
Ale to už se začínáme bavit o čistě soubojovém, občanském šermu jeden na jednoho, dohody, pravidla, sekundanti - vedle něj se stále válčí s těžšími zbraněmi, s nimiž se dá výtečně sekat, a učí se boj šavlemi, sečně bodnými palaši, i třeba boj holí...
Z druhé strany i šavlemi (velice ošklivě za roh a kolem krytu soupeře) a i holí se bodalo... |