Místnost

Galerie poezie

Martin Hassman - Pandemie Bacily poezie se šíří davem rychlostí japonské rychlodráhy smrtící potvory odolávající lékům dneška. Cpi se penicillinem sprchuj se ledovou otužilče stejně nevydržíš skolí tě už třetí den. Dopadneš tvrdě na židli za vysokých teplot uchopíš pero jak v mrákotách a s počínajícími halucinacemi začneš psát svou závěť. Ve verších (jak ironické) A s každým rýmem ti bude ubývat sil až dopsav sklátíš se k zemi jak opilý Ale ty nebudeš opilý! Pero ti vypadne z ruky jak mrtvému Ale ty nebudeš mrtvý!! Za živa okusíš všechny bolesti tohoto světa a to je horší než smrt Proto se té nemoci všichni tolik bojí!> Vítejte v místnosti, kde můžete si vybrat na stěnách, něco rozvěšených básní či veršů pár ... Kde hledáme poezii když to není zrovna v knize a básnických sbírkách: Police lyriky Police lyriky 2 Wiki zdroje - Poezie Místnost má od 11:54:59  02. 03. 2002 pronajatou ACE. Spolusprávce: Silmarien.

Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit

Mivka, vloženo 23:31:31  20. 01. 2010

Že bych rozbila téma, když už jsem si ty Drakovy Vajgly pořídila? Zatím mě nejvíc zaujalo: (Paběrky) Touha v pěti obrazech: Staň se vlaštovkou. Jen na krátký okamžik, protože i on je věčností. Staň se vlaštovkou, abys mohl vybírat trávu z jejích vlasů. Staň se vlaštovkou, protože jsou i vzdálenější břehy, každá křídla stárnou. Staň se vlaštovkou, taky jenom tak pro zábavu. Staň se vlaštovkou. Hlavně proto, aby nebyla sama. (Novoroční fantazie) 2002: Možná údolí hádá Kam mizíš A touha po bezmoci Když mizíš Pírka nepostrádá Neb motýlí má křídla Možná jsou temná zaříkadla A roky u stavidla počasí Možná je vůlí pro asi Tak možná Rozpačitá nálada A to je Nový rok (Syrové maso) Mlsné dítě: "Nechceš dortík, maličký?" "Já bych radši rakvičky." "Dáš si také vdoleček?" "Mámo, radši věneček." když se vrátil otec domů znaven těžkou prací v lomu pustý už byl domeček za domečkem hrobeček ženu hledal, volal na ni v domě tiché šepotání "Za dům pospěš, člověče, hrob tam kope chlapeček"

ACE, vloženo 22:49:07  20. 01. 2010
	Hezké básničky ... akorát trochu mononámětové :)

Nimitz, vloženo 20:47:13  06. 01. 2010

ještě ho sem hodím jednou, je zima a Rilke o ní psal celkem pěkné básničky Zdaleka, od zavátých stromů, přichází večer, zastaví, přitiskne k oknům lidských domů zkřehlou tvář, celý zvědavý, a ve staveních dozní den; staroušci sedí tiše sníce, matky jsou jako panovnice, čeládka vstala od přeslice, ustaly dětské taškařice; soumrak už hledí do světnice a lidé z oken hledí ven. - Smrk ztěžka dýchá pod závějí a sněhobílé záblesky na větvích lehounce se chvějí. Ve světnicích je důvěrněji a ticho padá na stezky. Pendlovky tlukou, praská chvojí, děti se choulí u kamen. Po stěnách plaménky se rojí a sníh se stříbří na závoji, z kterého v věčnu vstává den.

Nimitz, vloženo 20:19:00  06. 01. 2010
	Rainer Maria Rilke Po zmrzlém lese Po zmrzlém lese vítr honí sníh jako pasák stádo krav a mnohá jedle sní, že pro ni chystá se slavná sláva sláv. Sleduje bílé stopy sanic, větvemi prosí o pomoc a silám vichřice se bráníc roste jen pro překrásnou noc.

Nimitz, vloženo 20:17:16  06. 01. 2010
	Rainer Maria Rilke Zimní jitro Vodopád ztuhl jako skála, kavky se slétly do bažin. Milá má ouška zčervenalá a oči plné taškařin. Slunce nás líbá. Snivá škála zní z houští v písni o stesku. Jdeme. Je ráno. Tělo sálá silou a vůní rozbřesku.

Shadw, vloženo 01:17:34  28. 11. 2009
	Onomatopoia = zvukomalba :o)

Adhil, vloženo 19:32:20  26. 11. 2009

Cemendriel: Jo, tak jsem si prošel moudoru literaturu a dospěl k tomu, že onomatopoeia označuje prostě snahu zachytit fonetickou podobu nějakého zvuku hláskami. Tedy třeba "krák" nebo "haf." Na druhou stranu ale čeština zná básnickou figuru zvukomalebnost, což je to co píšeš - snaha zvukem slova napodobit krákání. Úplně nejtypičtější příklad je Poeho Havran a jeho "nevermore". Problém je, že se u téhle zvukomalebnosti uvádí, že cizím slovem jde o onomatopoie. Tak nějak nevím, jestli je to jedno a to samé, co výše zmiňovaná onomatopoeia (třeba anglická wikipedia zná jenom onomatopoeiu, jak jsem ji na začátku definoval já) nebo jestli jde o dvě věci. Zmatek, he? :) Chtělo by to bohemistu.

Silmarien, vloženo 08:24:41  24. 11. 2009
	U nás je to onomatopoje, čo je vždy veľmi smiešne vzhľadom na slovenčinu: "Ono ma to poje." :))

Cemendriel, vloženo 08:19:25  24. 11. 2009
	Adhil: jo onomatopoeia, možná to má připomínat vraní krákání, co já vim, naše učitelka je na básnické prostředky úplně divná... =)

ACE, vloženo 21:53:02  23. 11. 2009
	Je to Verlain v překladu Gustava Francla.

Adhil, vloženo 21:13:08  23. 11. 2009
	Myslím tu onomatopoeiu. Tedy, ona to vlastně onomatopoeia není a slovo onomatopoe neznám, ale víš co myslím :)

Adhil, vloženo 21:09:52  23. 11. 2009
	Cemendriel: Zní mi to jako Halas, ale Halase mám docela načteného (mám ho moc rád :) a tohle si nevybavuji.

Klair, vloženo 09:10:54  23. 11. 2009
	Teda, líbí se mi ten Aceův překlad :)

Cemendriel, vloženo 17:31:02  22. 11. 2009

Přiznávám se, že jsem se koukla na google, zas tak ty prokletý básníky nerozeznávám... a našla jsem překlad Karla Čapka, který taky stojí za to... Žena a kočka Se svou si kočkou pohrává; a je to divukrásné, zříti, jak potmě tlapka bělavá se s bílou rukou v půtce chytí. Své ostré nehty - ohava! - ty hladké acháty, jež svítí břitkostí nožů, schovává pod rukavičkou z černých nití. I druhá úlisně se dívá a broušené své drápy skrývá, než ďábel nespí v žádné z nich... A v budoáru stinné šero, kde zvoní její vzdušný smích, žhne fosforových bodů čtvero.

ACE, vloženo 13:29:55  21. 11. 2009

Žena a kočka ... autora vás nechám hádat není to těžké :) S kočkou svou žena pohrává si a pohled kouzelný to je, jak obě pohotově tasí ručku i dráp v tmě pokoje. Bídnice lstivá, myslí asi, že v rukavičce ukryje acháty nechtů, z jejichž krásy tryská jen marná naděje. Však ani druhá nezadá si a ostrým drápkem rány vrací, ďáblík je totiž v každé z nich ... A v budoáru, kde se sváří ticho a šťastný ženský smích, čtveřice jasných bodů září.

Cemendriel, vloženo 21:36:55  10. 11. 2009
	Nevíte od koho a z čeho je tohle? Našla jsem to v sešitě z prváku při vysvětlení pojmu "onomatopoe", strašně se mi to líbí a pan google neví... Kraj větrem okoralý ve kterém v mrak vrány krákoraly večerem umírat! Umírat!

Cemendriel, vloženo 20:53:55  23. 10. 2009

Dnes jsem měla příležitost seznámit se se spisovatelkou Ludmilou Klukanovou, kromě toho, jak milá, jemná a chytrá je to paní, mě zaujaly i její poetické prózy, které jsem dostala... zatím jsem je nepřečetla všechny, ale jednu Vám sem napíšu, protože o paní Klukanovou Vás nemůžu ochudit... KDOSI JEDNOU Ludmila Klukanová Kdosi jednou po zahradě zasázel sazenice zvonků a nechal je napospas osudu. Rostly mezi trávou nad maliním, dole u jámy vápna, nahoře u včelníku i u studny. Některé malomyslně zplaněly na zvonečky k nesmělému vyzvánění. Některým rozkvětaly zvonce nac vysokánských stoncích s ostrými listy jako veliké, obří, tmavě modré číše. Tak začínalo léto. Všechno, co se nevzdávalo, přerůstalo samo sebe, pnulo se vzhůdu ke slunci. I houština floxů s kvítky do lila, červena i bíla mdle toužila v rohu zahrady po světě. Lilie natahovaly krk přes plot a žluté vratiče stály až u branky. Nikdo nevydržel v ten čas doma na svém a mochna husí se vydávala přes celou náves k rybníku a loukám kolem něho. Největším tulákem byl však řebříček. Nestačilo mu, že se protáhl mezi tyčkami plotů za ves a šlapal si to po každé polní cestě i vedle příkopem, ale oobjevoval se až u lesa. Vyřezaného z ticha a vznešenosti. Až na kopci u rozhledny. Pole tam dole ležela jako na dlani těžké copy. A té krásy, slunce a milování, než budou matkami chleba. Řebříček z té představy na mezi celý zrůžověl. Krajina kolem dokola zelená a zlatá. Tak koho by to netáhlo podívat se, zdali k tomu všemu ještě jinde nepadá mana z nebe! S pečenými holoubaty k zakousnutí. Lidé bez kořenů a jenom s nohama se o tom přesvědčovali celý život. Tráva by o tom mohla vyprávět, ale v létě jí nebylo do řečí. Zdávalo se jí často o kose. Po takové dřímotě potom scházela ke svým kořínkům a nesla s sebou poschovávané kapky rosy. Na zahradě to měla lehčí. Veliké vztyčené rosojemy zvonců by jí nedaly zprahnout. Ani zmizet pod kosou navždy. To by i malé zvonečky úpěnlivě zvonily na poplach. Zato jinde travnaté prastaré šaty země na mnoha místech vybledly. Či rozpadly se docela, jako by žádná tráva na světě nikdy nežila. Snad že nikoho nenapadlo zasázet do ní tak pro nic za nic pár zvonků. Jako v téhle krajině za sklem. A ještě kousíček z JARO ... Na dvoře malá Mařenka sázela do ďolíků, co do vlhké země nadělaly podkovy koní, barevné kuličky. Krásnou skleněnou zasadila před vrata. Tam svítilo slunce nejvíce. "A když ti nevyrostou?" chtěli dospělí vědět. Ale Mařenku to nevyvedlo z míry. "Budou dělat poklad," řekla jim.

Cemendriel, vloženo 22:15:12  20. 09. 2009

Že já si furt nedám pokoj, když on se mi tak moc líbí... =) FRÁŇA ŠRÁMEK: ČERNÁ HODINKA Houpací lenoška usíná, usíná, v hlavě se večerně stmívá. Teď snad si vzpomněla matička na syna, synek se dívá a dívá: maličká člověčí veško, což je ti u srdce těžko, stmívá se slzavě, stmívá. Někde je cesta, podél ní topoly, tvrdá a vyzáblá cesta. Milenko, milenko, až srdce dobolí, přijdu tam zcepenět z města - už jenom jako tvář němá, jak kdo už na nocleh nemá, neví, kdo, zač ho tak trestá. Houpací lenoška usíná, usíná, krev kape z pustého hnízda. Nemysli, matičko, nemysli na syna, synek si potichu hvízdá: z všeho kol trochu už hloupý, dělá si houpy hou, houpy, pohřební pochod si hvízdá...

Cemendriel, vloženo 10:54:49  18. 09. 2009

FRÁŇA ŠRÁMEK: PŘÍBĚH Neplakala. To by lhala. Jenom slabě zavzlykala. A já smál se: jedna, dvě, tři - ty má malá, ty má malá! Trochu se jí chvěla víčka. Malá, bílá katolička. Já se cudně díval na ni dle šestého přikázání. Řek jsem jí, že budu knězem. - Za tím bezem, pod tím bezem - Jen co budu já tím knězem, pak se zase takhle slezem...! Tomu jsme se smáli oba. Byla vlažná noční doba. Od cihelen zlí psi vyli, že jsme se jim nelíbili. Že tak pozdě jdeme krajem, že tak mladí už si hrajem na tak velmi vážné věci. To psy musí zlobit přeci.

Cemendriel, vloženo 08:18:51  17. 09. 2009

FRÁŇA ŠRÁMEK: JARNÍ POUTNÍK Když jaro přišlo, stromy podél cest za druhy zvolil si a skřivany, dal očím plápolat a ústům kvést, šel pohan mezi pohany a dešti šlehán, sluncem hýčkaný, dal uspávat se loutnou hvězd. Pil mléko dívčích bříz a v olšinách se k svatbám zlatých vážek pozvat dal, zdvih pírko sojčí, ztracené tu v lásky hrách, a dýchal na ně, něžná slůvka tkal, stem něžných slůvek pírko obetkal, jak po srdci by dlouze smyčcem táh. Pak lesů host, jich stezek přijal stín, jak oblékl by nový, snubní šat, a míse prosby ve smích kukaččin, toužil a toužil, an se večer krad, zda bozi dovolí mu uhlídat tančící žínku v stříbru kapradin...

Zpět