Místnost

Galerie poezie

Martin Hassman - Pandemie Bacily poezie se šíří davem rychlostí japonské rychlodráhy smrtící potvory odolávající lékům dneška. Cpi se penicillinem sprchuj se ledovou otužilče stejně nevydržíš skolí tě už třetí den. Dopadneš tvrdě na židli za vysokých teplot uchopíš pero jak v mrákotách a s počínajícími halucinacemi začneš psát svou závěť. Ve verších (jak ironické) A s každým rýmem ti bude ubývat sil až dopsav sklátíš se k zemi jak opilý Ale ty nebudeš opilý! Pero ti vypadne z ruky jak mrtvému Ale ty nebudeš mrtvý!! Za živa okusíš všechny bolesti tohoto světa a to je horší než smrt Proto se té nemoci všichni tolik bojí!> Vítejte v místnosti, kde můžete si vybrat na stěnách, něco rozvěšených básní či veršů pár ... Kde hledáme poezii když to není zrovna v knize a básnických sbírkách: Police lyriky Police lyriky 2 Wiki zdroje - Poezie Místnost má od 11:54:59  02. 03. 2002 pronajatou ACE. Spolusprávce: Silmarien.

Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit

Cemendriel, vloženo 11:03:58  16. 09. 2009

FRÁŇA ŠRÁMEK: DÍVKA Včera mne cos udivilo, byly to mé ruce, letěly mi k srdci, padly k němu prudce, vlny dvě tam o břeh bily, ty mne taky udivily. Byla jsem jak rosná louka ranní, bílý kůň se pásl na ní, odvčíra jsem, bože, celá jiná, rostou na mně hrozny vína. Ráda bych se sester, ráda bych se ptala, proč jsem jako louka rozkvétala, proč a proč jsem... jak to jenom říci... jsou snad muži loupežníci?

Shadw, vloženo 15:17:18  15. 09. 2009

Možná už tu byly, ale stejně je sem vložím. Skácela já ráda :o) Jan Skácel Píseň o nejbližší vině Je studánka a plná krve a každý z ní už jednou pil a někdo zabil moudivláčka a kdosi strašně ublížil A potom mu to bylo líto a do dlaní tu vodu bral a prohlížel ji proti světlu a moc se bál a neubál A držel ale neudržel tu vodu v prstech bože můj a v prázdném lomu kámen lámal a marně prosil: kamenuj A prosil ale neuprosil a bál se ale neubál a studánka je plná krve a každý u ní jednou stál Smlouva Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv bůh. Mám odedávna svého, pro vlastní potřebu, i k svému narovnání. A pro pokoru, které je mi třeba. Někdy se přihodí, že lidská duše smrdí jak namoklá psí srst. Za to se nerouhám. Chci jenom, aby bolest opravdu bolela a slza byla slza.

Cemendriel, vloženo 09:50:32  15. 09. 2009

FRÁŇA ŠRÁMEK: POHÁDKA Jako dítě... Pohádkou ty jsi a já jsem dítě. Jezírka pláčou, v snách měsíc visí. - Děvčátko, kam jdeš, děvčátko, čí jsi? - Pohádkou ty jsi a já jsem dítě. Někde je svět, někde je krev, tady jsou zakleté stezky. Zavolám lásku: zjev se mi, zjev, srdce mám čisťounké, hlásek mám dětský. Pohádkou ty jsi. V snách měsíc visí. - Děvčátko, kam jdeš, děvčátko, čí jsi? - Pláču jak dítě. Pohádkou ty jsi.

Cemendriel, vloženo 09:40:06  15. 09. 2009

Cemi si opět půjčila z knihovny básnickou sbírku a objevila kouzlo básní Fráni Šrámka... nějaké sem možná i přepíše, zatím nejkrásnější z nich, kterou zná asi každý, ale proč si ji nepřipomenout... =) FRÁŇA ŠRÁMEK: SPLAV Trápím se, trápím, myslím si, kde bych tě nejraděj potkal. Ulice střídám, parky a nábřeží, bojím se krásných lží. Bojím se lesa. V poledním lese kdo miluje, srdce své neunese. Na můj práh kdyby jsi vstoupila, snad bys mne tím zabila. Chtěl bych tě potkati v lukách. V lukách je vlání na všechny strany, pokorné odevzdávání. V lukách je nejprostší života stůl, rozlomíš chleba, podáš ženě půl, chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí, až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí, a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín, muž má touhu rozsévače, žena má úrodný klín... Chtěl bych tě potkati v lukách. šel bych ti vstříc. A až bys mi odešla, ach, zvečera již, bys na mne nemyslila víc, jen na prosebný a děkovný můj hlas, jako bych jen splavem byl, který v lukách krásně zpívat slyšelas...

Aes Sedai, vloženo 16:04:03  09. 08. 2009
	Křižuju se. :P

Felix, vloženo 10:41:21  09. 08. 2009
	Jé, děkuju, Klair! Moravané se pokřižují a my čížci si zalebedíme :-)

Klair, vloženo 23:19:42  08. 08. 2009

Josef Kainar Jaký to s ním bylo Malinkatej člověk padá zas a zas. Ta země matička, jak ta s ním nakládá! Von padá na nosík, von padá na záda, von padá o stýblo, von padá o kaluže. Kterýmžto padáním se proměňuje v muže. Vyroste z košilky a škobrtne jen zřídka. To dyž ho ošidí ta lasička, ta Lidka, nějakej přechodník anebo panák lihu. Už zvládnul zemskou tíhu, mládenec! S rukama v kapsách po světě se klátí, a propasti jsou pro něj čirej hec, že naučil se vůbec nepadati. No ale právě dyž to nejlíp umí, dyž nohy nehlídá a v hlavince mu zněj vznešený myšlenky jak ňáký hvězdný splavy, najde se kamínek, najde se beznaděj, zašeptá horečka, či suchý stýblo trávy, von padne, a už nevstane. Trošku se zaprášilo. A velkej bude světa soud, esli směl takhle upadnout a jaký to s ním bylo.

Shadw, vloženo 22:58:26  08. 08. 2009
	Paul Verlaine Spánek černý, dlouhý Na můj život pad spánek černý, dlouhý: Jděte, jděte spát, naděje a touhy! Nic už nevidím, zapomnění kryje dobré i s tím zlým... Smutná historie! Kdosi houpá mnou v hloubi temné skrýše jako kolébkou... Tiše! Tiše! Tiše!

Felix, vloženo 22:36:49  14. 07. 2009
	Zatím nikdo nepotvrdil, že by konzumace morgensternovy poezie častěji nebo ve větších dávkách, vedla k trvalým následkům na psychice. Což ale neznamená, že to tak není... Bacha, Cemi :)

Cemendriel, vloženo 11:04:37  16. 06. 2009

Pokráčo: Christian Morgenstern MĚSÍČNÍ TVARY Tvary plynou po luně, slůně z nich div nestůně. Luneva a Lunadam vyjí v kleče bůhvíkam. Při tom vytí zuby svítí na hyenu v sirném kvítí. Z kráterů však pramení k umlčení mlčení. Tvary plynou po luně, slůně z nich div nestůně. Luneva a Lunadam vyjí v kleče bůhvíkam. KRYCHLE Krychle si řekla: „Sama vím, si k zdaru plně nesloužím. Vždyť bytosti mé šestá strana, byť byla okem jediným, je místo v dálku zakoukaná ve věčně temný země klín.“ Když země, na níž spočívala to uslyšela, omdlévala. „Ty mrcho,“ řekla, „já jsem tmavá, že ty mě zadkem zacláníš! Jak drahokam jsem jasná, smavá, sotva se jinam přemístíš.“ Tu krychle, z hlouby uražena, dál mlčela jak slabá žena.

Cemendriel, vloženo 13:24:52  12. 06. 2009

Dnešní výběr jest maličko surrealistický, přečten v knihovně, ve které jsem seděla, protože jsem čekala na doučko a měla jsem se učit... učit se mi moc nechtělo, tak jsem si četla ptákoviny... =) Christian Morgenster Písně šibeničních bratří NE! Bouře vzdych? Červa smích? Víří výři na věžích? Ne! Je to jen od oprátky vratký konec, který vzlyká, jak když v cval štvaná v dál herka, kterou žáha pálí, po nejbližší studni syká (jež je možná ještě v dáli). VZDECH Po nočním ledě jel na bruslích vzdech, o lásce snil si pln žalu. Sněžný svit plál na městských zdech, blyštěly budovy valů. Vzdech na děvčátko vzpomínal, rozpálen stanul chvíli. Vtom se však led pod ním rozehřál - utonul – víckrát ho nespatřili.

ACE, vloženo 23:02:26  08. 06. 2009
	Mě se to líbí ... a klidně sem můžeš dát i nějaké další verše či poetickou prozu s myšlenkou, aktivitě se meze nekladou, pokud má nějaký cíl či smysl. :o)

Shadw, vloženo 22:59:33  08. 06. 2009

Na zvláštní přání pana majitele sem vkládám úryvek z knížky od Zdeňka Šmída "Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách" ...Jen vpřed, volal jsem vesele, kroupy jsou zdravé! Někdo za mnou podotknul, že mně se to povídá, když už jsem stejně praštěnej. Že jim kroupy roztrhaly pláštěnky a natloukly hlavu a déšť teď dokonává dílo zkázy. Srabové, oslovil jsem je, to se nestydíte? Jak se chcete podívat horám od patnácti set metrů nahoru do ksichtu, když vás rozpláče přeháňka, se kterou odborná předpověď vůbec nepočítá? To si říkáte horští orli, to si říkáte kondoři Karpat, postrach štítů, Krakonošova čeládka? Odpověděli, že kromě mě si tak nikdo neříká...

Meridion, vloženo 15:37:12  08. 06. 2009
	Aha. :-)))

ACE, vloženo 23:59:43  07. 06. 2009
	Já bych ji překřtil na lidovou pijáckou ;-)

Cemendriel, vloženo 23:57:17  07. 06. 2009
	Jo jo, to jsme vždycky zpívali na táboře jako "Tu našu, veselů"... =)

ACE, vloženo 23:46:38  07. 06. 2009

Myslíš tuhle? Ej, zomrela mi žena, už som vdovec, ej, zomrela mi žena, už som vdovec. Dal som ju pochovat, dal som ju pochovat pod jalovec, dal som ju pochovat, dal som ju pochovat pod jalovec. Ej, kopali ji jamu tri mládenci, ej, kopali ji jamu tri mládenci. Nemohli vykopať, nemohli vykopať do polnoci, nemohli vykopať, nemohli vykopať do polnoci. Ej, vykopali jámu do půl pása, ej, vykopali jámu do půl pása. A v ní odpočívá a v ní odpočívá moja krása a v ní odpočívá a v ní odpočívá moja krása. Ej, zomrela mi žena, už som vdovec, ej, zomrela mi žena, už som vdovec. Dal som ju pochovat, dal som ju pochovat pod jalovec, dal som ju pochovat, dal som ju pochovat pod jalovec. Tak to je moravská lidová. Polka.

Meridion, vloženo 23:04:34  07. 06. 2009
	Nevypůjčil si to "Jsem volný, zemřela mi žena" nejaký písničkář? Něco mi to říká, ale celou báseň rozhodně neznám.

Cemendriel, vloženo 16:19:10  07. 06. 2009

Cemi byla ve volební komisi a samou nudou dočetla ty sbírky od Rimbauda a Baudelaira, takže přináší poslední výběr a knížky vrací do knihovny... =) Čtyřverší ARTHUR RIMBAUD Hvězda ti plakala růžově do uší, na prsy tekla běl tvé věčnosti, ó luno; moře ti zpěnilo ňadra jak Venuši, muž černí poranil tvé svrchované lůno. Mé malé milenky ARTHUR RIMBAUD Slzavá štáva květin myje modř na baště pod stromem s pupenci, jenž plije vám na pláště, luny, jež mají drobná kvítka jak rezedky och, prožeňte svá tenká lýtka mé šeredky! Měl jsem rád modrou ochechuli; za oněch dob jedli jsme vejce na cibuli a ptačí zob! Na básníka mne posvětila mdlá blondýna: Pojď, ať tě zmrskám, pojď má milá, mně do klína! Vyzvracel jsem tvou lepkou slinu jak pocholík; uřízla bys mi mandolinu až po kolík. Fuj, naše vyschlé sliny třísní jak deštík tvrz a infikují dosud plísní tvůj oblý prs. Nenávidím vás, netýkavky, sem, do pasti! Ach, nalepte si na bradavky kus náplasti! Dupejte po mé misce citu, mé šeredky; ach, buďte aspoň při koitu jak baletky!... Váš trup jde v kolébavém kroku, mé milenky, ach, točte hvězdou svojích boků a kolénky! Je to však pro tu ovčí chásku, ta spousta slok? Chtěl bych vám zlámat za svou lásku váš kříž a bok! Hromady s hvězdami a květy, naplňte dvůr! Zdechnete jako staré tety, jak hloupý kůr. Luny, jež mají drobná kvítka jak rezedky, och, prožeňte svá tenká lýtka, mé šeredky! Sed non satiata CHARLES BAUDELAIRE Jako noc temná jsi má kněžko bizarní, v níž vůně pižmová se s doutníkem mísí, ó dílo, na němž Faust musel brát podíl kdysi, zlé božstvo z ebenu, ty dítě půlnoční. Více než opium, než noc, než poklid dní tajemný elixír tvých sladkých úst mě křísí. Mé touhy nesčetné u tebe uleví si, tvé oči tůní jsou, jež nudu zahání. V tvých černých zracích zřím tvé temné duše stíny. Démone ukrutný, šetři plameny svými, neumím jako Styx devětkrát objímat. Ó běda, Megero, pro niž jen touhla platí, nemohu ve snaze ukojiti tvůj hlad v tvém loži pekelném Proserpinou se státi. Vrahovo víno CHARLES BAUDELAIRE Jsem volný, zemřela mi žena. Tak napiju se ještě dnes. Když ani sou jsem nepřines, křičela jako pomatená. Jsem spokojený jako král. Vzduch čistý je a nebe jasné... Mívali jsme chvíle krásné v době, kdy jsem ji miloval. Strašlivá žízeň, jež mě sžírá, stále víc vína na mně chce, bezmála tolik, co vejde se jí do hrobky. A to je míra! Do studny jsem ji hodit šel a ještě přivalil jsem na ni spoustu kamenů z blízkých plání. - Jak rád bych na ni zapomněl! Ve jménu lásky, nad niž není, která nám vždycky brala klid, a chtěje si tak obnovit časy dávného opojení, Já schůzku jsem si vyprosil večer na cestě osamělé. Přišla tam! A jak rozechvěle! Kdopak kdy v žití nebláznil! Docela hezká ještě byla, snad unavená kapánek. Z přílišné lásky jsem jí řek: Co kdybys život opustila! Najde se pijan stupidní, který v jedné morbidní noci překvapí svět, když bez pomoci sám víno v rubáš promění? Ten zpustlík, jehož nelze ranit, neboť jak stroj je bezcitný, nikdy, od jara do zimy, nepoznal pravé milování s podivným zmatkem pekelným a s okouzelním, které mámí, s tmou noci, jedem, se slzami, s praskotem kostí potupným! - A tak jsem sám a volný k tomu! Jako opilá mrtvola. Ač bez výčitek z toho zla, nepůjdu raděj spáti domů. Na zem si lehnu jako pes! A kára s ohromnými koly, tažená obrovskými voly, kamenů plná, může dnes rozdrtit moji hříšnou hlavu, což k smíchu stejně bude mi jak Bůh a jeho znamení, či Ďábel, slibující slávu.

Felix, vloženo 09:25:23  29. 05. 2009
	Mnohem víc úvaha, než báseň. Škoda, že autor nezkusil šetřit slovy.

Zpět