Místnost

Galerie poezie

Martin Hassman - Pandemie Bacily poezie se šíří davem rychlostí japonské rychlodráhy smrtící potvory odolávající lékům dneška. Cpi se penicillinem sprchuj se ledovou otužilče stejně nevydržíš skolí tě už třetí den. Dopadneš tvrdě na židli za vysokých teplot uchopíš pero jak v mrákotách a s počínajícími halucinacemi začneš psát svou závěť. Ve verších (jak ironické) A s každým rýmem ti bude ubývat sil až dopsav sklátíš se k zemi jak opilý Ale ty nebudeš opilý! Pero ti vypadne z ruky jak mrtvému Ale ty nebudeš mrtvý!! Za živa okusíš všechny bolesti tohoto světa a to je horší než smrt Proto se té nemoci všichni tolik bojí!> Vítejte v místnosti, kde můžete si vybrat na stěnách, něco rozvěšených básní či veršů pár ... Kde hledáme poezii když to není zrovna v knize a básnických sbírkách: Police lyriky Police lyriky 2 Wiki zdroje - Poezie Místnost má od 11:54:59  02. 03. 2002 pronajatou ACE. Spolusprávce: Silmarien.

Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit

Nimitz, vloženo 01:09:50  29. 05. 2009
	Vlakem domů a navždy ...jela vlakem, měla postaráno o svou růži strachem, ...jela domů, ale nevěděla kam, oči měla promoklé žalem, pláčem. celou, poměrně dlouhou báseň najdete na adrese: http://lipowski.blog.idnes.cz/c/86006/Vlakem-domu-a-navzdy.html

Felix, vloženo 16:48:20  27. 05. 2009
	to mne uchvátilo.

Cemendriel, vloženo 11:09:13  27. 05. 2009

Tahle je skvělá: Arthur Rimbaud PRVNÍ VEČÍREK Už byla velmi odstrojena a velký, nediskretní sad jí hodil oknem na kolena růžový šat, růžový šat. Seděla takřka polonahá na divaně v mé světnici a v očích měla tolik blaha, podobajíc se světici. A slunce, opustivši révu, jí pobíhalo po kůži a třpytilo se při úsměvu jak malá muška na růži! Když líbal jsem ji na košilku, tu zazněl její lstivý smích a rozsypal se v tisíc trylků jak zmrzlý sníh, jak zmrzlý sníh. A řekla: Kdybys raděj přestal! A předstírala, že má zlost, a smích se tvářil, jak by trestal mou nestoudnost, mou nestoudnost. Však chvěla se jak před popravou. Do oken vpadla hvězdná noc; potřásla vzdorovitě hlavou: - No, tohle je už trochu moc! Pak rozlehl se nočním tichem polibek, jenž nás spaloval. Při něm se smála milým smíchem, jenž svoloval, jenž svoloval. Už byla velmi odstrojena a velký, nediskretní sad jí hodil oknem na kolena růžový šat, růžový šat.

ACE, vloženo 22:05:44  28. 04. 2009
	Rilven - moc hezká.

Rilven, vloženo 16:34:21  27. 04. 2009
	Už jsem něco našla :-). Anne de Noailles: Dubnový zpěv Po celou noc déšť padal tiše na louky, vesnice i sad. Přijď v hluboký les poslouchat, jak temná zeleň hořce dýše. Den procitnuvší v úsvitu je tvoje srdce zasmušilé. Záhy uvadnou květy bílé sladce vonících šeříků. Do duše náhle soucit čistý tajemnou vlnou pláče vpad. Pojď se mnou kapkám naslouchat, když bubnují na zvlhlé listy.

Rilven, vloženo 16:20:47  27. 04. 2009
	Znáte někdo nějakou pěknou básen o dešti, deštivém dni v lese, něco voňavého po mokrém jehličí? :-)

Cemendriel, vloženo 21:58:05  26. 04. 2009

Taverna je teď taková hřbitovní a mě napadlo snad jen: Jan Neruda (Hřbitovní kvítí) TICHO - JAKO RÁNO V DÁLNÉM POLI Ticho - jako ráno v dálném poli, kdesi jenom o kov hruda zvoní, - aj to stařec, - opřen o lopatu k zemi shrblá záda pracně kloní. "Nevíš, kde zde přítel leží?" - "Čím byl?" "Čím měl býti, blázne, - člověkem!" "A jak umřel?" - "Puklo mu jen srdce, že mu oplatila lásku nevděkem!" "A kdy skonal?" - "Není dávno tomu!" "Kde by asi ležel, nevím víc; neboť věřte, kterým srdce puklo, že jich leží tuto na tisíc." NA HŘBITOVĚ DROBNÉ HOŠE Na hřbitově drobné hoše za maminkou prozpěvuje, bezstarostně po náhrobcích lehkou nohou poskakuje. "Ó zlé dítě, slezeš dolů?! Nech ty v pánu dřímající, ať nepřijdou v noci k loži dusiti tě nebožtíci!" Hoše slouchá poděsené, bázlivě se vůkol zhlíží, po trávníku opatrně za maminkou dál se plíží. - Pověry ty lidu svaté, jsou to myslí pouhé vidy? Či snad uctivost to k zašlým? - Nebo pocit vlastní bídy? ZLATO CHTÍT SNAD POZLACOVAT Zlato chtít snad pozlacovat, slunce svící osvěcovat, duhu barvou domalovat, sopku ohněm podpalovat, démantů chtít tvrdost zvýšit, oblaků chtít rychlost spíšit, toť by bylo rozumnější nežli tvoje, pěvče Erbene, písně chtít snad písní opěvovat. PO MÉM POHŘBU KŘEPČILI Po mém pohřbu křepčili, hudba skočnou hrála, matka jídlem, nápojem hosti častovala. Druhý den se dělili o mých zámků devět, že jsem málo zůstavil, nadělali klevet. "Komuže mou bývalou milenku dá máma?" - "O tu já se nestarám, postará se sama." PLÁČE HOŠÍK OTRHANÝ Pláče hošík otrhaný: "Přec se jednou seberu, tatínkovi, kde ho najdu, notně holí vyperu." "Kdož tvůj otec?" - "Nač se ptáte - tatínek je velký pán; odejel nám - dávno tomu, když mi dával marcipán." "A kam odjel?" - "Ach, což já vím! - Odejel mil na tisíc, o maminku nedbá juž, má prý mam těch ještě víc." NA VRŠÍKU DŮM STÁL BLÁZNŮ Na vršíku dům stál bláznů - panna tudy chodila, chytili ji, aby bláznům k vůli leccos rodila. Na stůl si ji posadili, pod sklenici vklopili, aby pěkně přibývala, notně pod ní topili. Panna arci churavěla, panna arci skonala; radost tu však blázni měli, pannou že jim zůstala. Bravo, páni literáti! dejte pozor na ženské, byť i písemnictví pošlo, - jen když bude panenské!

Shadw, vloženo 23:39:07  24. 04. 2009
	tak pro Rimbauda mám jediné slovo: paráda.

ACE, vloženo 11:15:05  24. 04. 2009
	Mě se líbí to "Sněno pro zimu", přiznám se, že ta poslední je na mě trochu příliš roztáhlá na to jak zdánlivě (alespoň pro mě) banální myšlenku vyjadřuje ale možná jsem jen nečetl pozorně.

Cemendriel, vloženo 09:33:44  24. 04. 2009

Když po sobě čtu ten blábol ze včera, možná jsem se vyjádřila sporně, tohle samozřejmě JSOU překlady Vítězslava Nezvala... =) A ještě jednu, která se mi moc líbí, ale je taková delší... Co zdržuje Ninu ARTHUR RIMBAUD ON: Tvé horké líce na mé líce! pojď, miláčku, vzduch voní dosud od silice; pár obláčků nás bude chránit jemným stínem a nebesa nás zalijí svým čirým vínem - pojď do lesa! Na větvi praská první pupen jak larvička a v něm se krčí malý lupen a včelička. Pojď, lehneme si na úbočí, buď líbezná, máš černé dlouhobrvé oči jak princezna, ty krásko z venkovského mlýna, s pletí jak sníh, jak pěna z šampaňského vína tryská tvůj smích, chtěl bych tě chytit za tvé copy, jež sluší ti a které voní jako trópy, chci vypíti to víno malinové chuti, jež posílí a z něhož pijí zlatožlutí motýli, tvůj smích, jenž platí všemu, všemu, šíp kadencí, tvůj smích, jenž platí nejvíc tvému milenci. Sedmnáct let, budeš jak v ráji, ach, ty to víš. Mé oči se už přivírají. Pojď blíž, pojď blíž! Tvé horké líce na mé líce, ó nebesa, vzduch voní dosud od silice, pojď do lesa! Chtěl bych tě nést jak m Chtěl bych tě nést jak mrtvou vílu a houpati, a chtěl bych ukázati sílu svých závratí. Odnášel bych tě, krásná Nino, jak v peřince, pták zpíval by své andantino na jiřince. A dýchal bych ti dlouhou dobu na kůži a potom bych tě nesl k hrobu do růží. Pak mazlil bych se s bílou pletí tvých ručiček a mluvil k tobě řečí dětí a babiček. A lesy hořely by nachem, končil by den, a slunce pokrylo by prachem náš velký sen. .......................... A večer vrátíme se zpátky na pěšinu a brzy uvidíme statky a dědinu. Pak náhle vynoří se sady a celá ves a ucítíme ze zahrady rozkvetlý bez. Dole by tancovala řeka jak zjevení, slyšeli bychom crkot mléka při dojení. Přišly by domky jako z dřeva a perníku, cítili bychom vůni chléva a dřevníků. Viděli bychom krásné koně v maštali, někdo by trhal na záhoně fialy. Brejle a modlitební knížky, babiččin nos, pod krovem jalovcové stříšky stíny dvou koz. Pak jiný, idylický snímek, dva pohárky, pár dlouhých kouřících se dýmek a oharky. Vidličky se šunkou a nože, tři puklice, a jedno rozházené lože, dvě truhlice. Buclaté dítě, jež má krátký slintáček, jak strká právě do hromádky čumáček, jejž olizuje s velkou chutí pes plný blech, zatímco matka cosi kutí, škrabajíc plech. A stará babka, která přede a jež má hrb, kluk, jenž se učí á, bé, cé, dé, a starý krb. Viděli bychom staré krámy vší směsice, když světlo osvětluje trámy a dlaždice. A potom bychom přišli k domu, který je skryt do velkých splývajících stromů - tam je můj byt. Viď, přijdeš, moje drahé dítě, ukaž svou tvář, ty víš, že přece miluji tě... ONA: A kancelář?

Cemendriel, vloženo 00:46:40  24. 04. 2009

Přiznávám se, půjčila jsem si ještě Rimbauda - překlad Vítězslava Nezvala a o některé vás teda nemůžu ochudit... musím říct, že teď hledajíc ony básničky ve virtuální podobně, jsem narazila na překlady S. Kroupy a S. Kadlece a ani zdaleka to nemá tu atmosféru... ROK 1870 Venus Anadyomené ARTHUR RIMBAUD Jak z rakve vyčnívá ze staré žluté vany tvář s hnědým vrkočem, jenž páchne pomádou, hloupá a plná chyb, které jsou flikovány dost nedostatečně; pod velkou hromadou je mastný šedý krk a velmi krátká záda, shrbené lopatky, jež sebou hýbají, tuk skrytý pod kůží se v tlusté vrásky skládá, obliny kypí jen, boky se houpají. Páteř je narudlá; vše páchne cizostí a strašně odporně. Je vidět zvláštnosti, na které bylo by potřeba vzíti lupu. Na bocích vryto je: Venuše v ulitě. - To tělo hýbá se a vystrkuje z chlupů ohavně krásný kříž a vřídek u řitě. Sněno pro zimu (Jí) ARTHUR RIMBAUD V zimě si vyjedem v růžovém malém kupé s polštáři, jež se modrají. Uslyšíš, přestože vláček těžce supe, jak lidé se tajně líbají. Zatáhnem záclonu, abychom nepostřehli šklebivé stíny večera, mrzuté vlky, již jsou celí zkřehlí jak ledová příšera. Pak ucítíš, že zasvrbí tě líce, že malá hubička jak zbrklá pavoučice se s tváře na krk vzdaluje. Řekneš mi: hledej, schýlíš něžně ouška a budem hledat dlouho toho broučka, který tak rychle cestuje. Spáč v úvalu ARTHUR RIMBAUD Toť díra zeleně, v níž tiše zpívá řeka, vlévajíc do travin svůj stříbroskvoucí cár, kam z pyšných pahorků sluneční světlo stéká, toť úval se sluncem, jež ztrácí zde svůj žár. Vojáček bez čapky a s nachýlenou šíjí spí s ústy dokořán v modravé řeřiše pod mráčkem, z kterého se proudy světla lijí až na zem do trávy, kde leží na břiše. Má nohy v kosatcích, spí, usmívá se sladce, jak děcko v nemoci, když přitulí se k matce. Přírodo, zahřej ho, je velmi chladný rok! S nehybným chřípím spí za rosy, která studí, spí s rukou složenou na svojí klidné hrudi a dvěma ranami má prostřelený bok.

Nimitz, vloženo 20:33:28  18. 04. 2009
	aby sem i ostatní mohli dát básně, vložím sem odkazy stránek odkud většinou (ale ne vždy) čerpám - kam se chodím poezií pozitivně nabýt já Police lyriky - Abecedně básně Police lyriky - Abecedně autoři Police lyriky 2 - Abecedně básně 2 Police lyriky 2 - Abecedně autoři 2 Andělský svět - klikněte na Póza, tam je jak poezie tak úryvky z knih

Nimitz, vloženo 14:53:56  18. 04. 2009
	František Gellner Píseň zhýralého jinocha Nezemru já od práce, nezahynu bídou, nezalknu se v oprátce, skončím syfilidou. Nezemru já u holky, ani na silnici, zemru volky nevolky, klidně v nemocnici.

Cemendriel, vloženo 13:56:40  18. 04. 2009

Cemi si půjčila z knihovny Baudelaira, tak vás teď asi bude trochu prudit... =) Charles Baudelaire UPÍR Ty, jež v mé srdce nešťastné jak ostrá dýka pronikla jsi, ty, která překvapilas mne jak démonů sbor plný krásy, jenž srdce zkrotil mi a v něm si zařídil i byt i lože. Ty hanebná, s níž spojen jsem jak se zločincem jeho nože, jak s hráčem jeho ruleta, jak s opilcem alkohol jeho, jak červi s tělem umrlého. Prokletá, budiž prokleta! Já prosil meč pokorným hlasem, aby mi volnost navrátil, proradný jed pak požádal jsem, aby zlo navždy zbavil sil. Jed stejně jako meč, ó běda" s pohrdáním mi pravily: "Tvá cesta změniti se nedá, už navždy, blázne, osud zlý bude se za tvé sklony mstíti. I kdybychom ti pomohly, tvé polibky by vrátily upíří mrtvole zas žití." KDYŽ S HROZNOU ŽIDOVKOU Když s hroznou Židovkou jsem spal z milostné nouze, tak jako mrtvola s mrtvolou svlečenou, já uvažoval jsem nad láskou prodejnou o smutné kráse žen, tak vzdálených mé touze. Já představoval si tu krásu majestátní, pohled, v němž snoubí se oddanost s půvabem, korunu kadeří, sycenou parfémem, štasten, že vzpomínka mi pravou lásku chrání. Neboť já tělo tvé vášnivě líbal bych a vzhůru od nohou až k pletencům tvých vlasů laskal bych poklady, v nichž tajíš svoji krásu, jako kdyby slza tvá v těch chvílích večerních dovedla zastříti, vznešená ukrutnice, bezmeznou lhostejnost tvé chladné zřítelnice.

Cemendriel, vloženo 00:22:54  18. 04. 2009
	No jo, netušila jsem ani, že je to nějaká delší záležitost, hluboce se stydím... =)

Meridion, vloženo 17:22:23  17. 04. 2009
	Nimitz: Díky za poslední básnický příspěvek. Běžný člověk zná jenom to zprofanované úvodní dvojverší.

Nimitz, vloženo 14:44:26  17. 04. 2009
	Cemi: Sloky jsou ze sbírky Eklogy a písně, Notturno ze sbírky Čarovná zahrada ale jinak je to vše kopírováno z internetu :-)

Nimitz, vloženo 14:42:04  17. 04. 2009

prošel jsem si historii místnosti a nenašel tam tuhle klasiku: Adolf Heyduk ŠTĚSTÍ! CO JE ŠTĚSTÍ? Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá; oblétá ti skráně, v kadeři se kryje, v dlaně hlavu skládáš, ruka utlačí je. Štěstí jako rosa na květech se skvěje, ale bludná noha náhle zašlápne je; zašlápnuto vzdechne, v oblacích se tratí, snad se jinovatkou na tvou kadeř vrátí...

Cemendriel, vloženo 10:45:22  17. 04. 2009
	Číňani mě moc nevzrušují, ale Vrchlický je super! Z jaké je to sbírky?

Nimitz, vloženo 01:01:06  17. 04. 2009

Jaroslav Vrchlický SLOKY Je chvíle ta, kdy ve vod hlubině zas všecky hvězdy svorně spějí, kdy nahé ženy mužů na klíně se jako lyry chvějí, kdy v skalách stříbrem zvoní prameny a slavíkům se z hrdel plameny ve truchlých písních lejí. Sám stojím v snění na pokraji vod, hvězd záře kmitá hustým sítím, vesmírem bez hrází, sám malý bod, já nevím, kam se řítím, jen vím, že v duši ptáků nápěvy, dech květin, vody ruch, žen záchvěvy... vše objímám a cítím!

Zpět