Místnost

Galerie poezie

Martin Hassman - Pandemie Bacily poezie se šíří davem rychlostí japonské rychlodráhy smrtící potvory odolávající lékům dneška. Cpi se penicillinem sprchuj se ledovou otužilče stejně nevydržíš skolí tě už třetí den. Dopadneš tvrdě na židli za vysokých teplot uchopíš pero jak v mrákotách a s počínajícími halucinacemi začneš psát svou závěť. Ve verších (jak ironické) A s každým rýmem ti bude ubývat sil až dopsav sklátíš se k zemi jak opilý Ale ty nebudeš opilý! Pero ti vypadne z ruky jak mrtvému Ale ty nebudeš mrtvý!! Za živa okusíš všechny bolesti tohoto světa a to je horší než smrt Proto se té nemoci všichni tolik bojí!> Vítejte v místnosti, kde můžete si vybrat na stěnách, něco rozvěšených básní či veršů pár ... Kde hledáme poezii když to není zrovna v knize a básnických sbírkách: Police lyriky Police lyriky 2 Wiki zdroje - Poezie Místnost má od 11:54:59  02. 03. 2002 pronajatou ACE. Spolusprávce: Silmarien.

Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit

Cemendriel, vloženo 21:26:06  19. 03. 2009
	Meridion: Moje řeč, akorát v takových podmínkách je poměrně náročné napsat báseň, která osloví, ne něco patetického nebo primitivního, což pan Seifert splňuje, takže hluboký respekt... =)

Shadw, vloženo 12:35:54  19. 03. 2009

Jaroslav Seifert PRAŽSKÝ HRAD Byl vlahý den a padal mokrý sníh už do prstenů čerstvé zeleně a jaro stálo téměř ve dveřích. Dodneška hledám ještě s úzkostí to okno, z něhož v březnu díval se ten, jehož jméno nechci vyslovit. Úzkost a prsten, jaro, mokrý sníh. Chybělo už jen něco málo dní, keř přichystán byl jen se rozstříknout jak hrouda sněhu na zdi pod Hradem. Zamyšleni jsme stáli u mříže, a zatímco se modlil kardinál, choulili jsme se ve svou vlastní krev. Keř, hrouda sněhu, krev a kardinál. Však spíš bys mohl mříže rozhrnout jak stébla trav a prudce vejít dál a v triforiu Blance z Valois rozplésti těžké copy z kamene než uhodnout, ach, kolikero jar pokvete tu jen pro náš žal a pláč. Mříž, tráva, Blanka z Valois a žal. A ve dnech smutných, bezútěšných zim, kdy zdálo se, že lomí rukama i němý strom, někdy jsem vidíval jinošskou lebku v bílém závoji, když usedal si na ni černý pták a kloval achát na protější zdi. Achát a závoj, lebka, černý pták. Jsem-li já stříbro, ptá se Vltava, je krev má sestra? Ano, praví hlas. Však jitro, kdy se Petřín probouzel v hromadě svěžích kytic svatebních, nadešlo přec a všechna nádvoří proměnila se rázem ve hvězdy. Hvězda a jitro, kytice a noc. Sedmero klíčů poté zacvaklo nad klenoty a jejich sláva žhne pod vrstvou prachu. Ještě nezhasly. A byl to chlapec, který vždy si přál pohladit aspoň jeden zlatý list. Jen chlapec, říkáš? A jsem v rozpacích. Sedmero klíčů, prach a zlatý list. Dva měsíce, jak dlouhý to byl čas, býval jsem tehdy mimo tyto zdi a vždy mě hnala touha nazpátek po mezích, kopcích, abych zdaleka pozdravil aspoň věže na nebi. A div mi tenkrát srdce nepuklo. Zeď, touha, kopce, věže na nebi. Dnes tesklivě už jen se ohlížím z ochozu věže k mezím chlapectví, kde rostly svízel, sny a pelyněk. Hrad nepohnul se ze svých starých jam, to mě jen vyrval odněkud ten čas a teď se držím těchto kamenů. Věže a svízel, kameny a čas. A shledávám ta šerá zákoutí, jež pro sebe jsem kdysi posvětil polibky, pláčem, zmatkem rukou svých, jež neznaly, co dříve a co dřív. Pár kroků odtud v brnění spal král a spí tam podnes; bude dlouho spát. Brnění, zmatek, polibek a král. Leč nejsou to jen pokřik vojáků, kouř děl a ohňů, kopí s praporcem, které tu domov měly bez konce. Na podlaze tu šustil vonný šat a kolovrat, jenž stával pod okny, obletován byl nahou rukou žen. Domov a ruce, kolovrat a kouř. Kde tančili však, už se netančí, a tam, kde nástroj sladce domlouval spanilé nožce, zpola zakryté, je tma! Kam jdeš - vtom se mě někdo ptá, já na to ihned: Za tím přeludem. Co krásných věcí spánek probouzí! Nožka a nástroj, tanec, přelud, tma. Nehmotnou branou někdy vcházíme ze skutečnosti do svých přeludů. Nelze ji zamknout, neboť není klíč, jenž uvěznil by ústa myšlenky. Jen smrt jej má, a možná ani ta. Hle, jak se třpytí v ranní rose práh! A na něm tichá šlépěj naděje.

Meridion, vloženo 08:40:43  19. 03. 2009
	Mě dokážou oslovit jen básně, které mají rytmus (nemám ráda volný nebo nepravidelný verš) a jasný smysl (nebo aspoň jeden smysl jasný hned při prvním čtení), což ty Seifertovy splňují.

Deidre, vloženo 08:21:24  19. 03. 2009
	Já zas tvrdím, že Seifert je takový Skácel, ale bez básnické zkratky :)

Aes Sedai, vloženo 07:59:55  19. 03. 2009
	Seifert je prostě Seifert. Ty jeho básně mají prostě NĚCO v sobě, co nejde ani popsat...

Shadw, vloženo 16:36:05  18. 03. 2009
	To mi připomnělo publikaci "Stavitelé křídel" od Petra Bílka. Je to učebnice o básnictví mezi roky 1970-1990. Doporučuju k přečtení. Já jsem si jí užila:o)

Cemendriel, vloženo 15:25:38  18. 03. 2009

Ta sbírka je Básnický almanach 1954, ale moc tomu nerozumím, vevnitř je napsané 1955 a vydané je to 1956... haha a citace z úvodu: "se stává zároveň výchozím bodem k dosažení cílů, které naší poesii ukázal X. sjezd Komunistické strany Československa" Sníh na střechách Jaroslav Seifert Byl čas, kdy cimbál hodin zněl jak lodní zvon a mně se zdálo, že už je čas chystat si vak. Kolik mi bylo? Ještě málo, a tak jsem nikam neodjel a bohužel, či dobře tak, slaboučké ruce ze všech sil mě připoutaly k očím, klínu, a Jávu ani Indočínu jsem nikdy pak již nespatřil. Byl čas, kdy pálila mě zem, komu však časem neotrne? Vábily země, ženy, strach, běžel jsem k plachtě návětrné a krásy, které spatřil jsem, byly už jenom na dosah. Když svítalo však, místo nich slyšel jsem zvony pražských věží. Je zima, jitro, sněží, sněží a celý den pak padal sníh. Tak nepodíval jsem se již do smaragdových očí bohů, fascinujících jako had. Ty, usměvavá, řekni, mohu? A dobře vím, že odpovíš: Už nemůžeš, jdi klidně spat. Jen někdy večer, jsem-li sám, navštěvují mě námořníci, poohlédnou se po světnici a pak jdou bůhví kam.

Cemendriel, vloženo 09:55:43  17. 03. 2009
	Nějaké mám, mám takovou sbírku, teď si nevzpomenu, jak se jmenuje, je to sbírka více autorů té doby, takže Seiferta je tak jenom pár, ale něco by se ještě určitě našlo... =)

ACE, vloženo 22:19:19  16. 03. 2009
	Cemi - nádherná, jestli máš ještě nějaké Seifrty tak budu moc rád protože zrovna tohodle jsem neznal a o to víc se mi líbí.

Aes Sedai, vloženo 15:18:46  16. 03. 2009

Někdy narazím na báseň, kterou někdo zhudebnil, předtím jsem ji třeba neznala nebo znala a neoslovila mě a teprve spojení s hudbou jí dá nějaké to kouzlo navíc. Tuhle jsem neznala, ale moc se mi líbí, jak ji sourozenci Ulrychovi zhudebnili... Autor: Bulat Okudžava Název: Úsměvy Před sochou básníka fotí se úsměvy a všichni čekáme až z nebe zmizí mráček starý pan fotograf má starý aparát za chvíli zavolá pozor vyletí ptáček Účty jsou sečtené a v našich úsměvech už mizí všechny naše malé lži a zrady až slunce zasvítí a je nám do zpěvu chceme být jiní a to právě teď a tady jdeme po nábřeží a všem nám zůstaly v gestech i na tvářích úsměvy malých dětí mluvíme hlouposti hlasitě smějem se a tajně přejem si ať ptáček neodletí

Shadw, vloženo 22:39:36  13. 03. 2009
	Seiferta mám ráda:o) Znáte třeba Rozhovor?

Cemendriel, vloženo 17:04:35  13. 03. 2009

Malá noční píseň Jaroslav Seifert Vyběhly kočky vikýřem a noc je barví na zeleno. Marně jsem hledal nové jméno pro to, co nazývají snem. Pro přelud věcí nebo chvil, jež skutečnost tvou vždycky přeční a pak se sotva uskuteční, abys ho za ni vyměnil. Pro to, co jenom ševelí a potrhá se při nárazu, jak by to bylo z lehkých gázů, vznášejících se nad čely. Co nahrne krev do tváří a o čem přemýšlejí dívky, sotva se schoulí do pokrývky a počnou šeptat polštáři. Pro to, co zříš, když do dlaní dáš hlavu, co však nezaslechne tvé ucho, když si někdo vzdechne jen pokradmu, jen v ústraní. Pro něčí oči posléze, které jsem spatřil na madoně. VŽdyť od té doby blouzním pro ně, koktaje verše o něze. Bdít, bdít a bdít jen pro bolest, vždyť usnout nikdo neporučí. Spí město? Spí. Jez dole hučí, rýžuje bledé zlato hvězd.

Shadw, vloženo 14:37:16  13. 03. 2009
	Vladimír Holan MOZARTIANA XIX Dveře do tance, zazděné podzimním ouplňkem, shromáždily kolem něho všechny muže s ženským závěrem proseb, aby zahrál aspoň první hlasy pro harmonii neoželaného rozčarování... Ale jemu bylo příliš líto vykleštěných sopránistů, aby je nahradil diskantovou flétnou, a proto řekl: "Cožpak neslyšíte, jak vítr venku dočítá krvavý román psího vína?"

Shadw, vloženo 18:37:06  08. 03. 2009
	vypracuju elaborát

ACE, vloženo 18:20:36  08. 03. 2009
	Jsi cvok :-)) .... A co je podle tebe tedy sdělením?

Shadw, vloženo 17:26:51  08. 03. 2009
	Jsem cvok. Snažim se jí naučit na zpaměť ;o)

ACE, vloženo 16:30:47  08. 03. 2009
	Ouu obávám se, že 150krát to nepřečetu ;-)

Shadw, vloženo 16:15:11  08. 03. 2009
	ACE: tu básničku znám přibližně dva roky a doteď si nejsem jistá, jestli jí chápu. Ale myslim, že jí pomalu začínám rozumnět... asi po stopadesátém přečtení:o)

ACE, vloženo 08:10:05  08. 03. 2009

Taky přidám jednu modlitbu (doufám, že jsem ji sem už nevkládal, nenašel jsem ji ale kdyžtak mě upozorněte, já ji stáhnu). Modlitba koně Nasyť mne, pane, napoj mne a dej mi čistou, prostornou stáj, když skončena je denní práce. Mluv se mnou, neboť Tvůj hlas mi nahrazuje otěže. Budeš-li ke mně laskavý, budu Ti sloužit s radostí a najdeš místo v mém srdci. Netrhej otěžemi, prosím, nesahej po biči, jdem-li kupředu. Dej mi čas, abych pochopil Tvůj záměr. A nebij mne, když Ti nerozumím. Neměj mne za nepozorného, když nesplním Tvou vůli - možná že sedlo, nebo podkovy nejsou v pořádku. Neuvazuj mne příliš krátce a nestříhej mi ocas, který je mou jedinou zbraní proti mouchám a komárům. Až poznáš, že se mé dny krátí, až Ti již nebudu moci sloužit, můj milovaný pane, nenech mne, prosím, hladovět a mrznout a neprodávej mne. Buď tak dobrotivý a připrav mi rychlou, milosrdnou smrt a Bůh se Ti odmění zde i na věčnosti.

ACE, vloženo 08:09:19  08. 03. 2009
	Vďaka, Shadw. Nevím jak vy ale já si nejsem jistý jestli jsem úplně pochopil pointu té básničky. Co říká Vám ostatním?

Zpět