Místnost

Galerie poezie

Martin Hassman - Pandemie Bacily poezie se šíří davem rychlostí japonské rychlodráhy smrtící potvory odolávající lékům dneška. Cpi se penicillinem sprchuj se ledovou otužilče stejně nevydržíš skolí tě už třetí den. Dopadneš tvrdě na židli za vysokých teplot uchopíš pero jak v mrákotách a s počínajícími halucinacemi začneš psát svou závěť. Ve verších (jak ironické) A s každým rýmem ti bude ubývat sil až dopsav sklátíš se k zemi jak opilý Ale ty nebudeš opilý! Pero ti vypadne z ruky jak mrtvému Ale ty nebudeš mrtvý!! Za živa okusíš všechny bolesti tohoto světa a to je horší než smrt Proto se té nemoci všichni tolik bojí!> Vítejte v místnosti, kde můžete si vybrat na stěnách, něco rozvěšených básní či veršů pár ... Kde hledáme poezii když to není zrovna v knize a básnických sbírkách: Police lyriky Police lyriky 2 Wiki zdroje - Poezie Místnost má od 11:54:59  02. 03. 2002 pronajatou ACE. Spolusprávce: Silmarien.

Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit

Shadw, vloženo 22:46:30  07. 03. 2009

Jak je libo:o) Modlitba za nepřátele Tvou mocí náš ruměnec přelil se do tváří nepřátel našich, když tváře nám zsinaly bázní, a světla ve zracích nepřátel učinils jasná jak hvězdy soumrakem naším. Z mlčení našeho se pozdvihly radostné výkřiky jejich a vzdech našich hrobových květů z poupat svých dýchali líbeznou vůní. Ale náš přízrak plížil se do jejich snění, v řetěz jejich tančících písní se zapjal, a nejtišší samoty naše byly místem, kde jsme se potkávali. Těžký stín tajemství tvého od věků leží mezi dušemi jejich a námi. Mystické světlo, jež rozsvítils zrakům, jinak se zlomilo do jejich niter a léto, v němž jejich úroda zrála, našimi nivami táhlo jak požáry stepní Z hlasu jejich šumí nám větry, jež staletí nesly nám bouři, žal pláče zapomenutého a zoufalé mlčení na zříceninách. Úsměv jejich je pln nebezpečenství a vzpomínek na neznámá vítězství mrtvých a teskno na čele jejich je stínem záhadných smrtí před staletími. V myšlenkách našich a jejich zápasí němé víření hlasů ze hlubin duší, echa myšlenek otců, odkazy smutků a vychladlých krví: těžký stín tajemství tvého leží mezi dušemi jejich a námi. Všudypřítomný! Úsměve nezměněný staletími! Objetí rozpjaté nekonečností! Zpívající tepote tisíců srdcí! Plameni sršící ze zraků rozkoší zhasínajících! Ty, jehož láska padá jako hořící síra v zahrady pozemské lásky! Modlíme se modlitbu za nepřátele, kteří jdou proti nám v soumracích žití, za ty, kteří jdou mimo nás, neznámí pro dálku země a smrti, a za ty, kteří čekají v budoucích jitrech na jitra našeho rodu! Těžký stín tajemství leží mezi dušemi jejich a námi. Vítězství naše jsou cestami k tobě a v přemožení našem vítězství neviditelná. Svištění mečů šelestí nárazem klasů tajemných zrání. Rány mají svá echa v dálce. V broušené oceli naší a nepřátel našich odrážíš jedno slunce všech jiter a semeni z rukou krvácejících dáváš vykvésti liliemi. Nesčetné plameny od věků stravují tmu. I slunce a tajemná žízeň všech světů, ale vždy znova se valí z kosmických výší. A přece bude naposled světlo. A bolestné výkřiky naše zvoniti budou jednou jak včely, když blíží se k úlům se sladkostí medu, jejž sebraly na nivách věků. Tvoji tajemnou výpravu bojujeme. Vůdce setnin jsi určil a výši jich dal jsi přehlédnout tisíciletí, paprsky pohledu jejich se nezlomily v přechodu z prostředí do prostředí a šepot rozkazů jejich jsi proměnil v bouři ohlasem hlubin. Dals sílu útoku našemu, když krajiny světla duněly našimi kroky, a sílu rameni nepřátel, když jsme osnovali vítězství denní při pochodních nočních! - Dni naše vstávají v mlhách jak podzimní slunce a teskno a teskno a teskno! Umdlení naše na nivy nepřátel zasívá růže! A naše cesta vede až k hranicím času! Ó Věčný! Bolest všech vítězství kouří se k tobě azurem staletí příštích jak prosebná oběť a spětí všech rukou, svlažené slzami, volá po mystickém odpuštění! Učiň rány naše sladké a nezmenšující počet živých, ale zvětšující! A v tichu bolesti své ať slyšíme šuměti v duši mystické prameny světla, neboť bolest a světlo jsou formami jediné vibrace tajemství tvého! V poledne zápasu našeho ať zvoní nám éterné polibky duší, smířených smrtí, a tváře rozpálené odvěkou vinou ať ochladí rosa nového stínu, v němž i my duše svých nepřátel proniknem jednou v lítosti lásky, kterou jsme zapřeli s pláčem, a v růžovém dešti polibků mrtvých, kterým jsi přikázal zvadnouti na rtech zápasícího!

ACE, vloženo 20:58:45  07. 03. 2009
	Cemi - tak nevím asi to tak pan Vrchlický nemyslel ale když to vezmu kolem a kolem nemůžu než s průběhem básně souhlasit :) Shadw - zkopíruj jsem prosím radši tu básničku.

Shadw, vloženo 01:18:18  05. 03. 2009
	Když už jsme u těch klasiků, tak vám se vložím odkaz (sice pofidérní, ale lepší něco než nic) na mojí oblíbenou báseň od Otokara Březiny. http://yannas.blog.cz/0610/otokar-brezina-modlitba-za-nepratele

Cemendriel, vloženo 09:50:07  03. 03. 2009

Něco z naší povinné četby... (Vrchlický na tom byl s Vánoci dost podobně jako já, takové depresivní období... =D) Ballada vánoční (Selské balady) Jaroslav Vrchlický Vzbouřili se sedláci proti pánům v ráz, práce juž je trmácí bolí plec i vaz, hladem hynou děti, ženy, ba zdá se být otrávený i ten boží klas. Vzali kosy, brány, rýč, motyku a cep, švihá, zvoní to jak bič o tu panskou leb. Jedli dlouho zvěř a pstruhy, a sedlák měl zápas tuhý o plesnivý chleb. Panský zámek dobyli, zapálili věž, vykradli vše obilí, krávy, koní spřež, zrubali vše panskou chasu, nešetřili ani krásu žen a dívek též. Pán se z honu navracel s chrty, ohaři, vztek mu divý v duši vjel a krev do tváří, utek' v zmatku ku sousedu a tam celou svoji bědu vypsal císaři. V krátké době trouby jek, dragóni tu již, pojímali dobytek, zapálili chýš, sedláky pak chytli v hvozdě, na útěk se daliť pozdě - Bože, ty to víš! Pláň se táhla bez hrází, v prostředku strom stál; vojska tlum sem přichází, táborem se dal, dlouho prohlížel tu sosnu, bručel a se ztrácel do snů starý generál. "Pěkný strom to! Zdaleka lze jej uvidět, pověsíme člověka na každičkou snět[BS8], sedláci jej v celém kraji odtud pěkně uhlídají, hoši, k práci hned!" Stalo se a ve chvíli přivedli je sem, každá snět se nachýlí smutným břemenem; v haluzích to stená, praská. Pane Bože, což tvá láska opustila zem? Pět a dvacet sedláků visí do kola! Pět a dvacet přízraků, každý mrtvola. V haluzích to praská, kvílí, haluze se níže chýlí k zemi do pola. Děl generál do boty strčiv karabáč: "To trest selské holoty, co žen, dětí pláč? Jako svícen strom ten stojí, vánoční to strůmek v chvoji, pěkný ramenáč!" Tu děl kdosi ve mraku: "Já jej rozsvítím!" Blýsklo se všem ve zraku, síra, oheň, dým. temný zvuk a rachot hromu, kvílení a praskot stromu, rychle, jak to dím. Celý tábor v plameni, v moři ohně stál, útěk, zmatek, úpění, a strom jasně plál, mrtvolami obepjatý hořel jako svícen zlatý, svítil v šírou dál. Prchla noc a hořel zas, hořel tak dnů pět, občas náhle v jeho jas boží anděl slet', sedlákovu duši vzal, na srdce ji bohu dal, jako bílý květ! Na pasece pusto kol, popeliště, rum, ve krajině utkvěl bol, nevzbudí se z dum, hruď tvá lidu křivdy cítí, strom však svítí, svítí, svítí v sny všem tyranům!

Shadw, vloženo 15:50:34  02. 03. 2009
	Imaginární krajina (Jonáš Hájek, Suť) Slyšíš to pnutí? Obzor puká, k ostrovu stín se přiblížil. K moři se chýlí seschlá ruka - nabrat ji plnou. Krev do žil. Podivná schrána zkamenělá touží se dotknout, splynout v břeh. Ze země vzešlá, zpět by chtěla, nesmí však. Ustal koloběh. (inspirováno fotomontážemi Jana Šplíchala)

ACE, vloženo 12:25:01  20. 02. 2009
	... tím to snad nebude ... a navíc, ty jsi ho zjevně našla velmi snadno. Nádherná básnička.

Cemendriel, vloženo 08:30:48  20. 02. 2009

Když na Tebe se tak těžko hledá nějaký pěkný verš v odpověď... Román Arthur Rimbaud I Jaký je člověk bloud, když je mu šestnáct let. Až jeden krásný den-pryč s pivem limonádou a lustry v kavárnách, jež září jako květ, a jde se pod lipami bloudit promenádou. Za letních večerů tě zmámí vůně lip, vzduch mnohdy způsobí, že přivřeš náhle víčka. Co zvuků ve vzduchu-však město voní líp - má vůni drahých vín a piva, jež tě hýčká. II Vtom člověk uvidí mráček, jenž uplyne, a kousek blankytu, jejž větev zaclonila, a stíhá jitřenku, která se rozplyne, malinkou jitřenku, jež tiše zazvonila. Noc v červnu. Šestnáct let. Jak nebezpečný věk! Jak ze šampaňského ti stoupá pěna v hlavě, člověk je poblouzněn a cítí polibek jak malé zvířátko, jež leze po rtech hravě. III A srdce robinzonáduje v románech, když v svitu lucerny, jež ozařuje chodce, jde slečna, stydlivě- a zatajujíc dech pod stínem epolety na límečku otce. A ježto se jí zdáš být hodně naivní, jdouc, cupe střevíčky a odvrací se přísně, chtěl bys ses dovědět vše, co se tají v ní. A tu hned umlkají na vašich rtech písně. IV Jste zamilován až do srpna. Těch hrůz! Jste zamilováni. Váš sonet je jí k smíchu. Přátelé smějí se, prý máte špatný vkus. -Až jednou v dopise vám vrazí k srdci dýku. V ten den se vracíte zas k lustrům jako květ, zas rádi pijete pivo a limonádu... Jaký je člověk bloud, když je mu šestnáct let a lípy zaplaví svou vůní promenádu.

ACE, vloženo 22:49:28  18. 02. 2009

Doufám, že tu ještě je někdo jiný kromě mě ... halo, je tu někdo komu občas padne oko na hezké verše? Podělte se s námi .... (Paul Verlaine) Klavír, jejž políbila ruka bílá, svítí v růžovém stínu večerním. A nápěv, lehounký jak ptačí křídla, půvabný, dávný a tichý jak stín, cudně se toulá krokem bázlivým místem, jež Ona vůní naplnila. Proč chceš mou smutnou duši zkolébat laskáním tónů, jež se zvolna blíží? Co zpěv tvůj koketní by chtěl mi dát? Co chceš, ó písni, tušená jen snad, když zmíráš u okna, jež mlčky shlíží uzounkou průrvou dolů do zahrad.

ACE, vloženo 23:13:41  05. 02. 2009

A ještě jednu od téhož autora - DŮVĚRNÝ SEN Často v snu podivném neznámou ženu zřím, ženu, již miluji a v níž cit něžný dřímá, jež nikdy není táž a nikdy není jiná, jež mě však miluje a s níž si rozumím. Mé srdce přestalo být pro ni tajemstvím, jen ona dokáže v něm číst očima svýma, jen ona mi mou bledou vlhkost z čela snímá a svěžest navrací zároveň s pláčem svým. Nevím, zda tmavá je, či rusé má-li vlasy. Jméno? Že sladce zní, já pouze vzpomínám si, jak jména milenců, jež kryje dávná tma. Oči soch zastíní krásnými zraky svými, hlas její vzdálený a tichý, vážný, má zvuk hlasů nejdražších, jež dávno odešli mi.

ACE, vloženo 23:07:41  05. 02. 2009

JEDNÉ ŽENĚ (autora Vás nechám tentokrát hádat :-) ) Vám verše posílám za milost útěšlivou těch očí hlubokých, v nichž smích i nářek zní. Za duši přečistou, dobrotu nevšední, zraněn a nešťasten vám nesu báseň tklivou. Přeludy útočí, běda, svou hrůznou silou, bez konce úzkost je, láska a žárlení. To vlčí smečka se otáčí kol mých dní a mému osudu pouští surově žilou. Trpím, ach, mučím se žalem tak ukrutným, že první výkřiky prvního muže v ráji jsou pouhé selanky v srovnání s žalem mým. A vaše starosti, vím, ty se podobají kroužení vlaštovek v teplém dni zářijovém kdy, drahá, dáváte všem starostem svým sbohem.

ACE, vloženo 22:19:16  01. 02. 2009
	Milan Dvořák.

Mivka, vloženo 20:06:37  01. 02. 2009
	ACE- od koho je překlad? Nohavica nebo někdo jiný?

ACE, vloženo 19:59:46  01. 02. 2009

Vladimír Visockij - K vrcholu Už ruce přestaly se třást. Teď vzhůru hnát. Už sklonil se strach nad propast a pak tam spad. Já sklouznul, ale nesletěl, tak dál, jen dál. Vždyť každý vrchol na světě se zvládnout dá. Z těch cest, kde nikdo nechodí, je jedna má. Z těch hor, co nikdo nedobyl, chci jednu já. Ať jména těch, kdo tady pad, mi skrývá sníh. Já přece nemám důvod stát se dalším z nich. Svah modře září a své ví. Mlčí jak hrob. A žula hlídá tajemství všech dávných stop. Já chovám víru nezdolnou, když kráčím vpřed, že slova stejně čistá jsou jak sníh a led. Ještě si mockrát vzpomenu za spoustu dní, jak pochybnost jsem překlenul a skončil s ní. V šepotu vody slyšel jsem, že správně jdu. A v který stalo se to den? No ve středu.

ACE, vloženo 19:59:12  01. 02. 2009
	Na přímé vložení je to příliš dlouhé, takže zájemci nechť si zkopírují odkaz.

ACE, vloženo 19:57:49  01. 02. 2009
	Strýček google a tetička wikipedia? http://cs.wikipedia.org/wiki/Evžen_Oněgin

Klair, vloženo 19:05:28  01. 02. 2009
	Nemáte někdo z Oněgina Tož píši vám, co mohu více.... a dál to neumím

ACE, vloženo 18:59:49  01. 02. 2009

Už jsme tu dlouuho neměli žádné verše, takže tady jsou. Doufám, že pár dalších přidáte vy. Jaroslav Seifert - Píseň Bílým šátkem mává, kdo se loučí, každého dne se něco končí, něco překrásného se končí. Poštovní holub křídly o vzduch bije, vraceje se domů; s nadějí i bez naděje věčně se vracíme domů. Setři si slzy a usměj se uplakanýma očima, každého dne se něco počíná, něco překrásného se počíná.

Činkapi, vloženo 09:56:36  04. 01. 2009
	Asonance se nejlíp nakoupí přímo na jejich webových stránkách (www.asonance.cz, prostřednictvím Bratrstva Keltů). Mají k dispozici všechna CD, co kdy vydali.

Aes Sedai, vloženo 10:58:29  29. 12. 2008
	No já si nakoupila spoustu CD pod stromeček, Asonanci, Ginevru, Mošny, Žalmana... v Brně u Kudrny je pořád z čeho vybírat :) A když tak radši do pošty ;)

Veasse, vloženo 10:49:56  29. 12. 2008
	Aes Sedai: Je, ty máš Asonanci? Už ji hrozně dlouho shánim, ale tady u nás je to samej "HOPER" nebo jak si to říkaj. Takže věc nemožná k sehnání.

Zpět