20:51:23
21. 11. 2024

Místnost
Galerie poezie
Údolí Martin Hassman - Pandemie

Bacily poezie
se šíří davem
rychlostí japonské rychlodráhy

smrtící potvory
odolávající lékům dneška.

Cpi se penicillinem
sprchuj se ledovou otužilče
stejně nevydržíš
skolí tě už třetí den.

Dopadneš tvrdě na židli
za vysokých teplot
uchopíš pero jak v mrákotách
a s počínajícími halucinacemi
začneš psát svou závěť.

Ve verších (jak ironické)

A s každým rýmem ti bude ubývat sil
až dopsav sklátíš se k zemi jak opilý

Ale ty nebudeš opilý!

Pero ti vypadne z ruky jak mrtvému

Ale ty nebudeš mrtvý!!

Za živa okusíš všechny bolesti
tohoto světa
a to je horší než smrt

Proto se té nemoci všichni tolik bojí!>

Vítejte v místnosti, kde můžete si vybrat na stěnách, něco rozvěšených básní či veršů pár ...

Kde hledáme poezii když to není zrovna v knize a básnických sbírkách:

Police lyriky

Police lyriky 2

Wiki zdroje - Poezie

Místnost má od 11:54:59  02. 03. 2002 pronajatou ACE. Spolusprávce: Silmarien.

Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit



« ««   2   »» »

Nimitz, vloženo 10:38:53  19. 04. 2015

Li Po

Probouzím se opilý za jarního dne

Je život lidský krátký sen --
proč tedy se tím trápit jen ?
Jsem po celý den opilý.
U krčmy v trávě usnu na chvíli
a probudím se, hledím zahradami:
pták křičí někde mezi křovinami.
-- Prosím tě pěkně:
večer je či ráno,
podzim či jaro ?
Slavík jarně zpívá --
jsem dojat, chci si povzdychnout.
Zalezu tedy zase ve svůj kout,
zpívám si, zpívám,
k nebi líc:
při džbánku vína
čekám na měsíc.

A kde je starost ?

Tinne, vloženo 11:01:02  03. 04. 2015

Nikdy se netváří svět tak staře jako za noci,
kdy tma předstírá,že se všechno vrací k pramenům
a z některé pukliny noci vystupují blízcí i vzdálení mrtví podobni hrdinům bájí
a z jiné pukliny noci šlehá sotva počatá mlhovina básně.
Nikdy se netváří svět tak staře jako za noci,
kdy tma otevírá i poslední dveře a začneš tušit počátek dějů a věcí,
ale nemůžeš vyslovit,nebot´vyslovit znamená,
opakovat dávné útrapy a štěstí i smrt jazykem tak složitým,
že jedni neslyší a druzí se lekají pouhého zvuku.
(Eduard Petiška-Prométheova pamět´ 1971)

Neros, vloženo 13:24:44  26. 02. 2015

Artie

Syslně

Nemysli si nesmysly,
hej ty sysle bez-smyslý.

Nimitz, vloženo 19:25:30  25. 02. 2015

František Gellner

PÍSEŇ ZHÝRALÉHO JINOCHA

Nezemru já od práce,
nezahynu bídou,
nezalknu se v oprátce,
skončím sifylidou.
Nezemru já u holky
ani na silnici.
Zemru volky nevolky
klidně v nemocnici.
Nezískal jsem za živa
lásky skutky svými.
Jeptiška jen šedivá
oči zatlačí mi.
Nad mou mrchou stáhne klaun
tvář svou smutnou masku:
"Zemřel tady vilný Faun
na nešťastnou lásku."

Nimitz, vloženo 19:23:50  25. 02. 2015

František Gellner

PŘETÉKAJÍCÍ POHÁR

Já držím pohár ve své dlani.
Je zpěnený a přetéká.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Jenž čeká, zdali víno jeho
se do brázd vyschlých rozleje,
na snivých květech v jiných světech
zda zavěsí své krůpěje.
Jenž čeká, zda se sehnout květy
pod onou tíží ku zemi.
Jenž čeká, zdali jiné světy
rozzáří svými vůněmi.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Já držím pohár ve své dlani:
své srdce, které přetéká

Nimitz, vloženo 21:55:44  09. 02. 2015

Tu Fu

Stoupal jsem na hory ...

Vysoké nebe. Ostrý vítr skučí.
Opičák vřeští žalostně a sám.
Ostrůvek. Písek. Vlna na břeh tluče.
Létají bystře ptáci tam -- sem, tam.
A bez rozdílu všude listí padá,
letí a šustí, krouží, třepetá.
Bez konce řeka klidná hrbí záda,
přitéká, teče, teče, odtéká.
Podzimek kalný rozpřáh náruč svoji.
Já býval všude vždycky jenom host.
Na terasu vyjdu opuštěnou:
bolesti v žití bylo dost a dost.
Zkrušen jsem proto, že ve vlasech ráno
jsem po prvé nit bílou objevil ? -
Dnes po prvé jsem mdlý a rozteskněný
černého vína číšku odstrčil.

Nimitz, vloženo 21:11:20  09. 02. 2015

Li Po

Rak

Jen vypij, bratře, tři sta číší vína,
strast opustí tě jako žena lína
a budeš svoboden:
když v světě smutků víc než číší - zbývá
být věčně opojen !
Proč hladem slávu si jak jiní vydobývat ?
My na terase chceme líně snívat.
Rudého raka rozčtvrť ! Je už dovařen.
Čtvrť strast, čtvrť zármutek, čtvrť bídu
bratře, sten -

my vysajeme je až tvrdé po krunýře,
skořápky tady v kupky navršíme
k pohárům, jež jsme dopili:
na křídlech věčnosti tep času přehlušíme,
přejedlí smutkem, vínem opilí.

Nimitz, vloženo 22:23:39  16. 01. 2015

Marceline Desbordes-Valmorová

Na úsvitě loučení

Ať líbám tě a obepínám,
ať k tobě lnu v své žalosti,
vše marno! sbohem, Mladosti,
my každá pospícháme jinam.

Je pěkně pod tvou korunou
a nad tvůj dech nic hebčí není.
Tvář nastav a mé políbení
nech chvíli trvat pod lunou.

A je-li poslední, můj světe,
to dlouhé políbení mé,
nech, ať se chví, než zahneme
za tento hloh, jenž ještě kvete.

Že já kvést neuměla jsem,
ó Přesladká! tím nejsem vinna.
Když fouká smutku meluzina,
květ oprchává před časem.

Fionor, vloženo 10:58:53  11. 12. 2014

John Keats
Óda na slavíka

Mé srdce bolí, smysly mučí tíž,
ztrnulost mrákotná, jak byl bych dnes
pil bolehlav neb opiátu číš
k dnu vyprázdnil a tupě k Lethé kles':
to není závist šťastné sudby tvé,
leč tak jsem šťasten v štěstí písní tvých,
dryado křídlolehká, slyše tě
   v zeleně bukové
houšť melodickou, v stínech nesčetných,
pět v plnohrdlém míru o létě.

Ó, doušek mít, jenž dlouhé věky dřív
chlad' v hlíně hloubené, ten doušek rév,
v němž chutná Flora, tance, zeleň niv,
ples osmahlý a provençalský zpěv!
Ó, plnou jihu teplého číš sem,
mok Hippokreny pravý, ruměnný,
kde perly hlubin jiskří po okraj
   a purpur třísní lem;
bych mohl pít, svět nechat nezřený
a s tebou dál se ztrácet v šerý háj:

V dáli ztratit, rozplynout se, zapomnít
vše, o čem nevíš v listí utajen,
mdlob, horeček a muk, jež nutno žít,
kde lidé jsou, druh slyší druhův sten;
kde bledne hoch, v stín hubne, zmírá pak,
kde třes chví truchlým, zřídlým, šedým vlasem;
tam, kde i mysli plní zoufalstvím,
   jež z olova má zrak;
kde očím krásky nelze plát vždy jasem
ni nové lásce zítra nýti k nim.

Jen dál! Jen dál! Chci k tobě uprchnout,
ne vezen Bakchem, jeho pardály,
leč vzdušným křídlem poezie plout,
nechť mozek tupý zmaten otálí:
Již s tebou jsem! Je vlahá noc a klid
a v širém kruhu všech svých hvězdných víl
královna Luna na svém trůnu jest;
   však zde ni svitu zřít
než ten, jenž s nebe vánkem zavát byl
tmou zelenavých chmur a křivých cest.

Ač květin nevidím, jež vůkol mám,
ni kadidel, jež visí na větvích,
v tmách balsámových každou vůni znám,
tu, jíž se plní v měsíci šťáv svých
houšť, trávy, pláňky, bílý hloh i háj;
pastýřský šípek, fial skrytých v stín
květ zmíravý; a prvá z dítek všech,
   jež mívá zkvetlý máj,
mechová růže, plná rosných vín,
much bzučivý úl v letních večerech.

V tmách naslouchám; a ten dlouhý čas, ó vím,
smrt smírnou zpola miloval můj duch,
jména něžných dával jí můj dumný rým,
by dech můj tichý vzala v širý vzduch;
teď víc než dřív, já mním, že slast je v ní,
já v půlnoci bych bez muk zajít chtěl,
když duši svou kol roníš v zpěvu svém
   v tak mocném nadšení!
Ty pěl bys dál, já sluch bych darmo měl,
drn byl bych pro tvé velké rekviem.

Tys pro smrt nevznik', nesmrtelný pták.
Hladové rody nezdupou tě v hrob;
ten hlas, jenž mně v noc letmou zní, kdys tak
v dnech dávných císař slýchával i rob.
To nápěv tentýž snad, jenž stezku znal
i v smutné srdce Ruth, když slzíc v hoři,
k domovu teskníc, stála v cizích ržích;
   snad týž, jenž poutával
kouzelná okna, zřící k pěně moří
zlých, záludných, v snů zemí ztracených.

Ó, ztracených! Jak zvon, jenž odzvání
mne zpět v mé já, to slovo zní mi v háj.
Buď sbohem! Obraznost jest v klamání,
elf mámivý, míň mocna, než dí báj.
Buď sbohem! Sbohem! Hyne na nivách,
nad tichým proudem, lkavý hymnus ten,
pak na stráni; teď pohřben hlubokým
   údolím v prorvy tmách:
To bylo vidění či v bdění sen?
Již prchla hudba: – bdím-li nebo sním?

(přel. František Bíbl)

Neros, vloženo 15:41:00  14. 11. 2014

Artie

Odpověď na komentář ke Znechucení

Kdos vinný,
nehaž kamenem.
Pykej za své činy.
A bolest zažeň brufenem.

Nimitz, vloženo 01:29:16  08. 10. 2014

Karel Toman

V říjnu

V ponurý večer planou svítilny
třesavou rozkvetlou hrou.
Tys hovorná dnes, a já nesdílný.
Pochyby s vírou se prou.

Poslední bouře v dálce usíná,
zakrouží sežloutlý list.
A přichází i naše hodina.
Jsi jista? Jsem já si jist?

Sblížením plachým vteřin míjivých
koho jsme ranili, víš?
Jak tryskla krví do mlh šedivých
ta srdce puklého číš!

Ovlhlá mříže hrobu vzpíná sem
po tobě náručí chlad.
(Ty zhaslé oči temným pod vlasem
znaly tak horoucně plát.)

- Dej mír a pokoj mrtvým, podzime,
nám živým naději dej,
a snu, jejž na dně duše nosíme,
do jara dozráti přej.

Neros, vloženo 19:30:14  10. 09. 2014

Fionor, vloženo 07:55:37  10. 09. 2014

Václav Hrabě
Romance

Zelená zářivkami
vybledlá noční obloha
Kymácí se jako opilý kazatel
A hvězdy
i na tu dálku jsou cítit
okurkovým lákem

Krasavec bílý měsíc
si strčil dva prsty do krku
Takový fešák A zvrací!
Úsměvy rady do života vyčichlé
pivo
smutek špiritus a saze z řas

Až skončí dotáhnu ho do postele
Vždyť celé noci nespí

A potom přijde
můj zlatý hřeb programu
Žongluji s láhvemi
V každé z nich trochu vody písku a slepeného peří
a v jedné ještě srdcová dáma
napůl rozmočená

Musím to dělat rychle
aby se to aspoň trochu podobalo
ohňostroji
závrati z milování
bílému úsměvu klaunů
něžným piruetám kormoránů divokých hus
blýskavému a vratkému kruhu
života
Musím to dělat tak rychle
aby to nešlo napodobit
Aby slušný oholený pán z první řady nemohl vstát
poklepat mi otcovsky na rameno
a říci: „Příteli omlouváme vaši ztřeštěnost
ale víme že to všechno je jen namáhavá práce
dovedných rukou
Tak příteli nač potom ty iluze
nač ty iluze?“
Musím to dělat tak rychle aby nikdo nepoznal
jak se mi třesou ruce
a s opatrností tak velkou
jako je velký můj strach
že by se tyto jinak obyčejné láhve
letící vzduchem v touze napodobit
lásku ohňostroje lidi a ptáky
mohly rozbít

Jen tak
Vinou roztřesených rukou
a zemské gravitace

Končím bez potlesku
ráno mne uvidíte
jak krmím racky nad řekou svým povídáním
a plivaje na oblohu dělám obláčky
neboť božský měsíc
má kocovinu
a je potřeba aby to někdo udělal
než pojedou lidé do práce

Tinne, vloženo 16:18:32  20. 08. 2014

VĚŘÍM
Hudba a text: Wabi Ryvola

Věřím až jarní déšť poslední spláchne z hořkejch let
a na dlaních z vyprahlejch dnů zůstane vyschlej amulet
že nakonec jak ptačí křídla zašumí něhou v srdci mým
tvůj měkkej hlas co řekne mi že zůstane už jenom s ním

Věřím že láska chutná tím víc, čím je ji míň
tak už to je a písní svou na tomhle nic už nezměním
jen mít na chvíli sílu zastavit okamžik a čas
abych svůj den tak jako dřív nakonec zase nepropás

Never more, Never more

Věřím zvoní mi v uších když na mě možná vzpomínáš
a do oken jak do očí se mi z tý dálky podíváš
nevím jenom kdy příjdeš abych na kafe postavil
a utřel prach když se mi čas na dlouhou dobu zastavil

Věřím na spodní tón všech cizích slov co pro mě máš
nechápu jen kde zůstal cit když naději mi nedáváš
Věřím a nevím proč snad jenom proto že tě znám
i když mám strach že budu sám a na zázraky nedoufám

Never more, Never more

Věřím že lidi zlý často nemůžou v noci spát
i když už vím že svědomí se nechá schovat pod kabát
Věřím a věřit musím že křivda křivdou zůstane
i když jsi chlap a hořko z ní podzimní vítr odvane

Věřím v deštivej den kdy už ti zbejvá jenom pít
a poslední cigáro máš a zvonek nechce zazvonit
Věřím že nakonec za dveřmi musí někdo stát
Protože čas je hroznej pán a nemusí se na nic ptát

Never more, Never more

Věřím že příjde den kdy zůstane čas chvíli stát
a do polí tak jako dřív lidi se půjdou milovat
pak snad přestane krákat ten starej havran ze zlejch hor
a nikdy víc neuslyším to jeho věčný Never more

Věřím až přejde čas opilejch nocí smutnejch rán
přiletí pták a všechno zlý odnese oknem dokořán
za ním chraptivým hlasem bude se ztrácet temnej chór
až nakonec neuslyším to jeho strašný Never more

Nimitz, vloženo 22:44:13  22. 06. 2014

Robert Graves

Milostný příběh

Zuřivý úplněk stoupající na východní straně
proti vyrudlému zimnímu nebi;
keře vysoko zasypané sněhem a houkající sovy -
hrůza tak posvátná, že ji lze stěží unést:
páteř procitá chladem.

V chlapeckých letech setkání s touto scenérií
mi nahánělo hrůzu: přinášel jsem si měsíc domů,
a s ním i sovy a sníh, abych pak choval v hlavě
po celé příští jako zkoušek, které přijdou,
neztišitelný hlad.

Avšak zamiloval jsem se a láska
si našla byt na těch mrazivých šancích.
Její obraz stal se mou korouhví: sněhy tály,
keře rašily, měsíc něžně sálal,
a sovy trylkovaly jazýčkem slavičím.

Byly to samé lži, a třebaže se shodly s časem,
štěstí mi nepřinesly: její obraz
zborcený povětřím najednou zošklivěl,
a skokem zima zas tu byla zpátky -
sinavé nebe vzdouvalo se při soptění luny.

Nebezpečné už bylo milostnou notou pět
serenády pro Královnu Hladu.
V slzách jsem znovu stavěl kulisy staré scény,
nechal sníh ležet, pozoroval stoupající měsíc,
strpěl sovy -
a vzdával jim hold za to, co se neudálo.

Činkapi, vloženo 19:48:03  17. 06. 2014

Jé, to jsou moje oblíbené!

Nimitz, vloženo 00:13:08  14. 06. 2014

Li Tuan

Klaním se mladému měsíci

Shrnula jsem
oken clonu,
dívala se
na nov měsíce.
Klaním se
mladý měsíci !
Seběhnu po stupních
do sadu dolů.
V sadě mém dole
neslyší nikdo
můj do šepotu
utajený hlas.

Jen severní vítr --
jak rozechvělá dlaň --
rozepíná šat můj i pás.

Nimitz, vloženo 00:11:08  14. 06. 2014

Han Jü

Probděná noc

Větrem se bambus houpá,
na kámen měsíc sed.
Do chvění mléčné dráhy
stín divoké kachny vlét.

Na naše shledání myslím,
víčka má míjí sen.
Zatím co radostí zpívám,
strak repot vzbouzí už den

Nimitz, vloženo 01:24:17  04. 06. 2014

Čang Či

Dopis ženy

Vážený pane, vaším vlastním sluhou
vracím dárek, který jste mi poslal:
obě perly. Děkuji vám, pane !
Chvěla jsem se, věřte -- chvíli stála
rozrušeně před zrcadlem dlouhým,
když jsem viděla lesk chladný, matný
obou perel -- a v tom lesku snila.
Jak se člověk zapomenou může !
Miluji přec svého muže, pane !
Též jsem z dobré krve -- otcův zámek
tyčí se jak císařův a shlíží
spletí oken do svých starých zahrad.
Muž je milec císařův a dostal
kopí zlaté za své věrné služby ...
Jeho čest je mojí ctí též, pane.
Srdce, které miluje vás, sice
řeklo, že jste bez falše, a v úctě
na mne mysle, poslal jste ty perly --
nemůže to být však, neboť věrna
věrnému jsem muži; miluji vás,
můj pane, horce, ale slíbila jsem
už jednou věrnost pro celý svůj život.

Vezměte proto, miláčku, své perly
a vězte: slzami jsou vlhké,
které z očí na ně napadaly.
proč jste se mnou nesetkal se, pane,
než jsem, volna, věrnost darovala !

Nimitz, vloženo 10:11:15  18. 05. 2014

Jacques Prévert

Líbej mě

V zapadlé čtvrti Města světla
tam kde je pořád tma kde vzduchoprázdno krátí dech
kde není léto kde je pořád zima
ona se chvěla na schodech.
Chvěla se on stál vedle ní
v tom městě plném kamení
Noc páchla sírou po hubení štěnic
noc nevoněla po kvítí
Ona mu říkala:
Tolik tmy je tu
a tak málo vzduchu
I v létě je tu pořád zima
Slunce ten puchejř strejčka Pánaboha pro nás nesvítí
Vždycky má fůru práce v nóbl čtvrtích
Sevři mě celou Obejmi mě
Líbej mě v té tmě a zimě
Líbej mě
Za chvíli může být už pozdě
Náš život to je tahle chvíle zrovna teď
Tady se zdechne ze všeho
z horka i ze zimy
Mrzneme dusíme se
Tak málo vzduchu k dýchání je tady
Kdybys mě přestal líbat
já bych se udusila
Tobě je patnáct a mně taky
třicet let je nám dohromady
Ve třiceti už přece nejsme děti
už jsme dost staří na práci
už jsme dost staří na líbání
Za chvíli může být už pozdě
Náš život to je tahle chvíle zrovna teď
Líbej mě!

« ««   2   »» »

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Taverna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2001 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
Na textech se podíleli Pavel Džuban a Toomz
URL: http://fantasy-scifi.net/taverna/taverna.php