|
John Keats
Óda na slavíka
Mé srdce bolí, smysly mučí tíž,
ztrnulost mrákotná, jak byl bych dnes
pil bolehlav neb opiátu číš
k dnu vyprázdnil a tupě k Lethé kles':
to není závist šťastné sudby tvé,
leč tak jsem šťasten v štěstí písní tvých,
dryado křídlolehká, slyše tě
v zeleně bukové
houšť melodickou, v stínech nesčetných,
pět v plnohrdlém míru o létě.
Ó, doušek mít, jenž dlouhé věky dřív
chlad' v hlíně hloubené, ten doušek rév,
v němž chutná Flora, tance, zeleň niv,
ples osmahlý a provençalský zpěv!
Ó, plnou jihu teplého číš sem,
mok Hippokreny pravý, ruměnný,
kde perly hlubin jiskří po okraj
a purpur třísní lem;
bych mohl pít, svět nechat nezřený
a s tebou dál se ztrácet v šerý háj:
V dáli ztratit, rozplynout se, zapomnít
vše, o čem nevíš v listí utajen,
mdlob, horeček a muk, jež nutno žít,
kde lidé jsou, druh slyší druhův sten;
kde bledne hoch, v stín hubne, zmírá pak,
kde třes chví truchlým, zřídlým, šedým vlasem;
tam, kde i mysli plní zoufalstvím,
jež z olova má zrak;
kde očím krásky nelze plát vždy jasem
ni nové lásce zítra nýti k nim.
Jen dál! Jen dál! Chci k tobě uprchnout,
ne vezen Bakchem, jeho pardály,
leč vzdušným křídlem poezie plout,
nechť mozek tupý zmaten otálí:
Již s tebou jsem! Je vlahá noc a klid
a v širém kruhu všech svých hvězdných víl
královna Luna na svém trůnu jest;
však zde ni svitu zřít
než ten, jenž s nebe vánkem zavát byl
tmou zelenavých chmur a křivých cest.
Ač květin nevidím, jež vůkol mám,
ni kadidel, jež visí na větvích,
v tmách balsámových každou vůni znám,
tu, jíž se plní v měsíci šťáv svých
houšť, trávy, pláňky, bílý hloh i háj;
pastýřský šípek, fial skrytých v stín
květ zmíravý; a prvá z dítek všech,
jež mívá zkvetlý máj,
mechová růže, plná rosných vín,
much bzučivý úl v letních večerech.
V tmách naslouchám; a ten dlouhý čas, ó vím,
smrt smírnou zpola miloval můj duch,
jména něžných dával jí můj dumný rým,
by dech můj tichý vzala v širý vzduch;
teď víc než dřív, já mním, že slast je v ní,
já v půlnoci bych bez muk zajít chtěl,
když duši svou kol roníš v zpěvu svém
v tak mocném nadšení!
Ty pěl bys dál, já sluch bych darmo měl,
drn byl bych pro tvé velké rekviem.
Tys pro smrt nevznik', nesmrtelný pták.
Hladové rody nezdupou tě v hrob;
ten hlas, jenž mně v noc letmou zní, kdys tak
v dnech dávných císař slýchával i rob.
To nápěv tentýž snad, jenž stezku znal
i v smutné srdce Ruth, když slzíc v hoři,
k domovu teskníc, stála v cizích ržích;
snad týž, jenž poutával
kouzelná okna, zřící k pěně moří
zlých, záludných, v snů zemí ztracených.
Ó, ztracených! Jak zvon, jenž odzvání
mne zpět v mé já, to slovo zní mi v háj.
Buď sbohem! Obraznost jest v klamání,
elf mámivý, míň mocna, než dí báj.
Buď sbohem! Sbohem! Hyne na nivách,
nad tichým proudem, lkavý hymnus ten,
pak na stráni; teď pohřben hlubokým
údolím v prorvy tmách:
To bylo vidění či v bdění sen?
Již prchla hudba: – bdím-li nebo sním?
(přel. František Bíbl) |