02:39:15
24. 11. 2024

Místnost
Galerie poezie
Údolí Martin Hassman - Pandemie

Bacily poezie
se šíří davem
rychlostí japonské rychlodráhy

smrtící potvory
odolávající lékům dneška.

Cpi se penicillinem
sprchuj se ledovou otužilče
stejně nevydržíš
skolí tě už třetí den.

Dopadneš tvrdě na židli
za vysokých teplot
uchopíš pero jak v mrákotách
a s počínajícími halucinacemi
začneš psát svou závěť.

Ve verších (jak ironické)

A s každým rýmem ti bude ubývat sil
až dopsav sklátíš se k zemi jak opilý

Ale ty nebudeš opilý!

Pero ti vypadne z ruky jak mrtvému

Ale ty nebudeš mrtvý!!

Za živa okusíš všechny bolesti
tohoto světa
a to je horší než smrt

Proto se té nemoci všichni tolik bojí!>

Vítejte v místnosti, kde můžete si vybrat na stěnách, něco rozvěšených básní či veršů pár ...

Kde hledáme poezii když to není zrovna v knize a básnických sbírkách:

Police lyriky

Police lyriky 2

Wiki zdroje - Poezie

Místnost má od 11:54:59  02. 03. 2002 pronajatou ACE. Spolusprávce: Silmarien.

Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit



« ««   20   »» »

Mivka, vloženo 22:40:19  19. 07. 2008

Ano, jedna z mých oblíbených částí :))

Aes Sedai, vloženo 22:33:26  19. 07. 2008

Tak už jsem žena
Roztržená

u tohodle jsem vyprskla :)

Deidre, vloženo 16:16:21  19. 07. 2008

západ krutě rezatý :)) to je cool

Mivka, vloženo 17:42:50  18. 07. 2008

Já bych sem vložila jednu úžasnou básničku, která sice není nijak vydaná, ale hrozně mě oslovila a tak nějak vyjádřila můj vztah k poezii jako takové (i když o tom vůbec není). Upozorňuji ale, že je z HP fandomu a vztahuje se k jedné povídce...

Král kazisvět- Severka Plamenná
Osud mě tichem vykoval

ale já nejsem taková

já jsem, můj králi, jako Vy

Vy taky nejste

Takový

Mlč!

Mluv!

Pojď sem!

Mně z očí kliď se!



To asi kdesi u vichřice

Můj muž se učil řeči vánic

Kdyby mi řekl slovo navíc

Bude to skoro dojemné

Proč ani za ta dlouhá léta

jsem nezvykla žít v holých větách

A stále krále Kazisvěta

stín kráčí kolem mě…

Víš, býváš někdy legrační

když kážeš smíchu: Nezačni!

a učíš slunce mrazit

kdepak princ, král

Král Kazisvět

kdybys tak mě chtěl zkazit

Pořád mě míjí

Nemilý

Sníh tíží křídla motýlí

A když už tají námrazy

On pokaždé to pokazí.

Vidíš si na nos

však ne dál

a nikdy by si nehledal

to, co máš přímo pod nosem

snad proto, že Ti hloupá jsem

A sám, můj králi, králíku

vší silou trháš za kliku

a on je zámek zamknutý

Co když ten hloupý jsi tu

Ty?

Marně jsem pálila si vlasy

a marně v tobě hledala si

někoho, kdo mě nepromýlí

Moc daleko mám do Lilií



Tak už jsem žena

Roztržená

A jak by nebyly ty chvíle

kdy všechno ve mně bylo bílé

Dnes západ krutě rezatý

mi vykrvácel na šaty

a Ty jsi neviděl tu krev

co stékala mi po šatech

V předzvěsti, že se kvůli ní

muž do klína mi zaklíní…



Zas foukls

než jsem řekla: nehas!

Tak dlouho mě, můj pane, neznáš

jak dlouho znám Tě

tolik let

A pořád stejný Kazisvět

jsi

pořád stejný

horší

spíš

Co napravíš

To pokazíš

Zachraň ho!

Je to Tvůj syn



I když jsme zbyli nepoznaní

já ke každému milování

sen přivolávala si tmou

když muž se skláněl nade mnou

Tvé dlaně místo jeho dlaní

a místo jeho Tvoji tvář

pak svému muži do ramennou

jsem nehty ryla Tvoje jméno

a to prý dělají jen běhny



s ním vykřiklo mi mezi stehny

Vše, čím se léta dusím

Zachraň ho!

Je to Tvůj syn

Ty Kazisvěte

korunovaný



Tak pořád „kšá! kšá!“ na ptáky

a pořád strážíš strašáky

svůj hrad

kam nesmí nezvaní

a zváno

je jen stmívání?



Tak abys věděl

pane králi

i kdyby se Tě všichni báli

mě neděsíš

ty pane

králi

Kazisvěte

Tak aspoň jednou

Všechno nekaz

A počkej chvíli

vždycky spěchals

Jdi zahradou

To kdyby si

Natrhat chtěl si

Narcisy…



Je to vlastně soubor několika básní, ale hodně spolu souvisejí... Mně se líbí sama o sobě, jinak tady je k ní povídka

http://www.sosaci.net/soutez/052006/510.htm

Eirellin, vloženo 15:09:59  14. 07. 2008

jé já mám báseň o plavbě, lodi a tak od Nadriel:))) ale ono je to vlastně blahopřání ke svatbě:)

Silmarien, vloženo 11:25:17  14. 07. 2008

Čin: To je pekné:)) My máme dve básničky, ktoré tiež hovoria o plavbe, lodi a tak...akurát, že tieto básne nemajú hviezdnych autorov, pretože sme ich napísali my. Jednu Peťo, kedysi dávno, druhú ja ako odpoveď:)

ACE, vloženo 18:49:38  08. 07. 2008

Jj, dostal jsem celou knížku tak v ní určitě ještě pár pěkných bude.

A ta tvoje básnička je pěkná až mrazí.

Přidám ještě jednoho Skácela ...

SONET SE SLAVÍKEM A OBAVAMI

Poznáš až nebudou už slova
jak veliký byl zázrak v tom
že větev vyslovila ptáka
a slavík řekl nahlas strom

A nikým netázána navždy
po desáté mi odpověz
do jaké hloubky ve snu voní
pod zemí muškát dřín a bez

A nikdy nezptaná znova
dříve než rukáv ticho schová
zeptej se nač se bojím ptát

Moc toho zbývá nebo málo
co by se za dva lidi bálo?
Když slavík zpívá nemá kdy se bát

Činkapi, vloženo 08:11:12  07. 07. 2008

Skácel je NÁDHERNEJ!
Tohle je poezie, které rozumím a která ke mně hovoří...

Připomnělo mi to jednu moji zamilovanou od Roberta Gravese (překlad Pavel Šrut). Věnovala jsem ji tomu svému člověkovi k 20 výročí svatby:

Úzké moře
Jsi-li mi plachtou, vlajkou, ba i ráhnem
a kotvou, která mne ke dnu nepotáhne,
ani to vzduté, úzké moře Smrti
nezdá se být už k neproplutí.

ACE, vloženo 23:44:26  06. 07. 2008

Jan Skácel

SONET JAKO TALISMAN

Abych tě před zlým chránil
(takový už je svět)
dávám ti amulet
a nos jej bez přestání

Je proti chvílím krutým
zahání z duše hlad
a toho kdo má rád
uchrání před uřknutím.

Snad z nebe na zem spadlo
to vzácné zaklínadlo
Ve světle létavic

do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic

ACE, vloženo 23:35:11  06. 07. 2008

Jan Skácel

NA SLUNCI

Povříslem hrubým svázalo nás slunce.
Ó, jak bodají
osiny žhavé. Když jsi ruce zvedla,
zakroužil smolný dým.

Tak hoří dřín, tak modřín v ohni praská,
uťatý smrček, jenom břízka ne.
Tak mokrým dřevem prohořívá láska,
dříve než k slunci plamen vyšlehne.

Eirellin, vloženo 16:06:48  02. 07. 2008

co je to za hřbitov?

Cemendriel, vloženo 14:03:23  02. 07. 2008

Obrazy a příběhy mají svůj vlastní příběh, tak tedy sem, přeci jen jen to báseň, alespoň trošku, a opravdu stojí za to... =) (snad nebude vadit angličtina, je snadná, v češtině jsem to nidke nenašla... =)


WHITE ROAD

Nefrit + Neil Gaiman




"I wish that you would visit me one day, in my house.
There are such sights I would show you."


My intended lowers her eyes, and, yes, she shivers.
Her father and his friends all hoot and cheer.


"That's never a story, Mr. Fox," chides a pale woman
in the corner of the room, her hair corn-fair,
her eyes the grey of cloud, meat on her bones,
she curves, and smiles crooked and amused.


"Madame, I am no storyteller," and I bow, and ask,
"Perhaps, you have a story for us?" I raise an eyebrow.
Her smile remains.


She nods, then stands, her lips move:


"A girl from the town, a plain girl, was betrayed by her lover,
a scholar. So when her blood stopped flowing,
and her belly swole beyond disguising,
she went to him, and wept hot tears. He stroked her hair,
swore that they would marry, that they would run,
in the night,
together,
to his aunt. She believed him;
even though she had seen the glances in the hall
he gave to his master's daughter,
who was fair, and rich, she believed him.
Or she believed what she believed.


"There was something sly about his smile,
his eyes so black and sharp, his rufous hair. Something
that sent her early to their trysting place,
beneath the oak, beside the thornbush,
something that made her climb the tree and wait.
Climb a tree, and in her condition.
Her love arrived at dusk, skulking by owl-light,
carrying a bag,
from which he took a mattock, shovel, knife.
He worked with a will, beside the thornbush,
beneath the oaken tree,
he whistled gently, and he sang, as he dug her grave,
that old song...
shall I sing it for you, now, good folk?"


She pauses, and as a one we clap and holloa-or almost as a one:
My intended, her hair so dark, her cheeks so pink,
her lips so red,
seems distracted.


The fair girl (who is she? A guest of the inn, I hazard) sings:


"A fox went out on a shiny night
And he begged for the moon to give him light
For he'd many miles to go that night
Before he'd reach his den-O!
Den-O! Den-O!
He'd many miles to go that night, before he'd reach is den-O."


Her voice was sweet and fine, but the voice of my intended is finer.


"And when her grave was dug-
A small hole it was, for she was a little thing,
even big with child she was a little thing-
he walked below her, back and forth,
rehearsing her hearsing, thus:
-Good evening, my pigsnie, my love,
my, but you look a treat in the moon's light,
mother of my child-to-be. Come, let me hold you.
And he'd embrace the midnight air with one hand,
and with the other, holding his short but wicked knife,
he'd stab and stab the dark.


"She trembled in her oak above him. Breathed so softly,
but still she shook. And once he looked up, and said,
-Owls, I'll wager, and another time, fie! is that a cat
up there? Here puss... But she was still,
bethought herself a branch, a leaf, a twig. At dawn
he took his mattock, spade and knife, and left
all grumbling and gudgeoned of his prey.


"They found her later wandering, her wits
had left her. There were oak leaves in her hair
and she sang,


'The bough did bend
The bough did break
I saw the hole
The fox did make


'We swore to love
We swore to marry
I saw the blade
The fox did carry'


"They say that her babe, when it was born,
had a fox's paw on her and not a hand.
Fear is the sculptress, midwives claim. The scholar fled."


And she sits down, to general applause.
The smile twitches, hides about her lips: I know it's there,
it waits in her grey eyes. She stares at me, amused.


"I read that in the Orient foxes follow priests and scholars,
in disguise as women, houses, mountains, gods, processions,
always discovered by their tails- " so I begin,
but my intended's father intercedes.
"Speaking of tales-my dear, you said you had a tale?"


My intended flushes. There are no rose petals,
save for her cheeks. She nods, and says:


"My story, father? My story is the story of a dream I dreamed."


Her voice is so quiet and soft, we hush ourselves to hear,
outside the inn just the night sounds: an owl hoots,
but, as the old folk say, I live too near the wood
to be frightened by an owl.


She looks at me.


"You, sir. In my dream you rode to me, and called,
–Come to my house, my sweet, away down the White Road.
There are such sights as I would show you.
I asked how I would find your house, down the white chalk road,
for it's a long road, and a dark one, under trees
that make the light all green and gold when the sun is high,
but shade the road at other times. At night
it's pitch-black; there is no moonlight on the White Road...


"And you said, Mister Fox-and this is most curious, but dreams
are treacherous and curious and dark-
that you would cut the throat of a sow-pig,
and you would walk her home behind your fine black stallion.
You smiled,
smiled, Mister Fox, with your red lips and your green eyes,
eyes that could snare a maiden's soul, and your yellow teeth,
which could eat her heart- "


"God forbid," I smiled. All eyes were on me, then, not her,
though hers was the story. Eyes, such eyes.


"So, in my dream, it became my fancy to visit your great house,
as you had often entreated me to do,
to walk its glades and paths, to see the pools,
the statues you had brought from Greece, the yews,
the poplar-walk, the grotto, and the bower.
And, as this was but a dream, I did not wish
to take a chaperone
-some withered, juiceless prune
who would not appreciate your house, Mister Fox; who
would not appreciate your pale skin,
nor your green eyes,
nor your engaging ways.


"So I rode the white chalk road, following the red blood path,
on Betsy, my filly. The trees above were green.
A dozen miles straight, and then the blood
led me off across meadows, over ditches, down a gravel path,
(but now I needed sharp eyes to catch the blood-
a drip, a drop: the pig must have been dead as anything)
and I reined my filly in front of a house.
And such a house. A Palladian delight, immense,
a landscape of its own, windows, columns,
a white stone monument to verticality, expansive.


"There was a sculpture in the garden, before the house,
a Spartan child, stolen fox half-concealed in its robe,
the fox biting the child's stomach, gnawing the vitals away,
the stoic child bravely saying nothing-
what could it say, cold marble that it was?
There was pain in its eyes, and it stood
upon a plinth upon which were carved eight words.
I walked around it and I read:
Be bold,
Be bold,
but not too bold.


"I tethered little Betsy in the stables,
between a dozen night black stallions
each with blood and madness in his eyes.
I saw no one.
I walked to the front of the house, and up the great steps.
The huge doors were locked fast,
no servants came to greet me, when I knocked.
In my dream (for do not forget, Mister Fox, that this was my dream.
You look so pale) the house fascinated me,
the kind of curiosity (you know this,
Mister Fox, I see it in your eyes) that kills cats.


"I found a door, a small one, off the latch,
and pushed my way inside.
Walked corridors, lined with oak, with shelves,
with busts, with trinkets,
I walked, my feet silent on the scarlet carpet,
until I reached the great hall.
It was there again, in red stones that glittered,
set into the white marble of the floor,
it said:
Be bold,
be bold,
but not too bold
Or else your life's blood
shall run cold.


"There were stairs, wide, carpeted in scarlet,
off the great hall,
and I walked up them, silently, silently.
Oak doors: and now
I was in a dining room, or so I am convinced,
for the remnants of a grisly supper
were abandoned, cold and fly-buzzed.
Here was a half-chewed hand, there, crisped and picked,
a face, a woman's face, who must in life, I fear,
have looked like me."


"Heaven defend us all from such dark dreams," her father cried.
"Can such things be?"


"It is not so," I assured him. The fair woman's smile
glittered behind her grey eyes. People
need assurances.


"Behind the supper room was a room,
a huge room, this inn would fit in that room,
piled promiscuously with rings and bracelets,
necklaces, pearl drops, ball gowns, fur wraps,
lace petticoats, silks and satins. Ladies' boots,
and muffs, and bonnets: a treasure cave and dressing room-
diamonds and rubies underneath my feet.


"Beyond that room I knew myself in Hell.
In my dream...
I saw many heads. The heads of young women. I saw a wall
on which dismembered limbs were nailed.
A heap of breasts. The piles of guts, of livers, lights,
the eyes, the...
No. I cannot say. And all around the flies were buzzing,
one low droning buzz.
-Bëelzebubzebubzebub they buzzed. I could not breathe,
I ran from there and sobbed against a wall."


"A fox's lair indeed," says the fair woman.
("It was not so," I mutter.)
"They are untidy creatures, so to litter,
about their dens the bones and skins and feathers
of their prey. The French call him Renard,
the Scottish, Tod."


"One cannot help one's name," says my intended's father.
He is almost panting now, they all are:
in the firelight, the fire's heat, lapping their ale.
The wall of the inn was hung with sporting prints.


She continues:
"From outside I heard a crash and a commotion.
I ran back the way I had come, along the red carpet,
down the wide staircase-too late!-the main door was opening!
I threw myself down the stairs-rolling, tumbling-
fetched up hopelessly beneath a table,
where I waited, shivered, prayed."


She points at me. "Yes, you, sir. You came in,
crashed open the door, staggered in, you sir,
dragging a young woman
by her red hair and by her throat.
Her hair was long and unconfined, she screamed and strove
to free herself. You laughed, deep in your throat,
were all a-sweat, and grinned from ear to ear."


She glares at me. The color's in her cheeks.
"You pulled a short old broadsword, Mister Fox, and as she screamed,
you slit her throat, again from ear to ear.
I listened to her bubbling, sighing, shrieking,
closed my eyes and prayed until she stopped.
And after much, much, much too long, she stopped.


"And I looked out. You smiled, held up your sword,
your hands agore-blood- "


"In your dream," I tell her.


"In my dream.
She lay there on the marble, as you sliced,
you hacked, you wrenched, you panted, and you stabbed.
You took her head from her shoulders,
thrust your tongue between her red wet lips.
You cut off her hands. Her pale white hands.
You sliced open her bodice, you removed each breast.
Then you began to sob and howl.

Of a sudden,
clutching her head, which you carried by the hair,
the flame red hair,
you ran up the stairs.


"As soon as you were out of sight,
I fled through the open door.
I rode my Betsy home, down the White Road."


All eyes upon me now. I put down my ale,
on the old wood of the table.
"It is not so,"
I told her,
told all of them.
"It was not so, and
God forbid
it should be so. It was
an evil dream. I wish such dreams
on no one."


"Before I fled the charnel house,
before I rode poor Betsy into a lather,
before we fled down the White Road,
the blood still red
(and was it a pig whose throat you slit, Mister Fox?),
before I came to my father's inn,
before I fell before them, speechless,
my father, brothers, friends- "


All honest farmers, fox-hunting men.
They are stamping their boots, their black boots.


" -before that, Mister Fox,
I seized from the floor, from the bloody floor,
her hand, Mister Fox. The hand of the woman
you hacked apart before my eyes."


"It is not so- "


"You Gilles de Rais. You monster."


"And God forbid it should be so!"


She smiles now, lacking mirth or warmth.
The brown hair curls around her face,
roses twining about a bower.
Two spots of red are burning on her cheeks.


"Behold, Mister Fox! Her hand! Her poor pale hand!"
She pulls it from her breasts (gently freckled,
I had dreamed of those breasts),
tosses it down upon the table.
It lies in front of me.
Her father, brothers, friends,
they stare at me hungrily,
and I pick up the small thing.


The hair was red indeed, and ranks.
The pads and claws
were rough. One end was bloody
but the blood had dried.


"This is no hand," I tell them. But the first
fist knocks the wind from out of me,
an oaken cudgel hits my shoulder,
as I stagger,
the first black boot kicks me down onto the floor.
And then a rain of blows beats down on me,
I curl and mewl and pray and grip the paw
so tightly.


What if the hunters come?
What if they come?


Be bold, I whisper once, before I die.
But not too bold...

And then my tale is done.

ACE, vloženo 13:10:43  25. 06. 2008

Není to sice úplně poezie ale svou poetiku to jistě má :-)

Miloslav Šimek & Jiří Grossmann

Jak jsem se stal nezaměstnaným

Byl jsem ředitelem jednoho velkého koncernového podniku. Kávu mi vařila sličná sekretářka, do práce jsem jezdil Tatrou 613. Jednou za mnou přišli, abych zaplatil 5 000 Kčs na pohřeb člena ÚV KSČ. Řekl jsem, že za 5 000 Kčs pohřbím celý ÚV sám.
Od té doby jsem pracoval jako ředitel malého podniku. Kávu mi vařila stará sekretářka, do práce jsem jezdil Tatrou 603. Jednou mi vyčetli, že jsem nebyl na poslední schůzi KSČ. Řekl jsem, že kdybych věděl, že je opravdu poslední, přišel bych i s transparentem.
Od té doby jsem dělal mistra. Do práce jsem jezdil vlastním autem, kávu si vařil sám. Na zdi jsem měl obraz Husáka a Lollobrigidy. Řekli mi, abych tu kurvu sundal. Sundal jsem Husáka a od té doby jsem pracoval ve výkopu.
Do práce jsem jezdil na kole a kávu si nosil v termosce. Když jsem kopal, přišli za mnou, abych si uklidil kolo, že pojede sovětská delegace. Řekl jsem, že kolo mám zamčené a pojištěné.
A od té doby jsem nezaměstnaný.

Tinne, vloženo 11:20:47  09. 06. 2008

Zajímavý jsem našla i tady: http://corwex.bloguje.cz/367938-pokusy-o-cizi-zivot-iii-walt-whitman-o-captain-my-captain-.php

Tinne, vloženo 11:10:04  09. 06. 2008

Fionor:
překlad od identity gjjm z pismak.cz
Walt Whitman Ó, Kapitáne, můj Kapitáne

Ó, kapitáne, můj kapitáne, strašné to bloudění dokonané,
flotila naše již přečkala muka, dědictví po nás je vyzískané,
přístav je blízko, tón zvonů nízko, lidé nám jásají k uvítání,
zatímco oči lpí na kýlu lodi, uvnitř je k slyšení statečné lkaní.
Však srdce ó srdce ó srdce,
ze srdce rudá krev dává svůj pád,
když kapitán můj na palubě leží
mrtvý a chladný teď poprvé spad.

Ó, kapitáne, můj kapitáne, vstaň a poslyš ty zvony,
pro tebe vlajka je na žerdi půl, pro tebe zní polnic tóny,
pro tebe kytice, pohřební věnce, pro tebe tísní se na břehu davy,
na tebe volají v chvění se masy, na tebe hledí jich dychtivé hlavy.
Zde kapitáne, otče náš drahý,
zbraně mají pod vaším čelem spát
a vidět má být teď jedině sen,
mrtvý a chladný jste poprvé spad.

Můj kapitán nám neodpovídá, mrtvý je, tichý a slep,
můj otec ruku mou nenahmatá, necítí vůli ni tep.
loď naše bezpečně kotví kde břeh, bloudění naše je dokonané,
ze strašné cesty se vítězně vrací, vítězství v ruce má dané,
Nechť zvoní zvon a jásá břeh
stejně já budu vždy k poctě mu stát
na palubě, kde kapitán můj leží
mrtvý a chladný když poprvé spad.

Deidre, vloženo 12:30:42  08. 06. 2008

Ááách já ten film žeru..

Fionor, vloženo 10:22:41  08. 06. 2008

z Dead Poets Society... (nemá někdo překlad?)

O Captain my Captain! our fearful trip is done;
The ship has weather’d every rack, the prize we sought is won;
The port is near, the bells I hear, the people all exulting,
While follow eyes the steady keel, the vessel grim and daring:
But O heart! heart! heart!
O the bleeding drops of red,
Where on the deck my Captain lies,
Fallen cold and dead.

O Captain! my Captain! rise up and hear the bells;
Rise up—for you the flag is flung—for you the bugle trills;
For you bouquets and ribbon’d wreaths—for you the shores a-crowding;
For you they call, the swaying mass, their eager faces turning;
Here Captain! dear father!
This arm beneath your head;
It is some dream that on the deck,
You’ve fallen cold and dead.

My Captain does not answer, his lips are pale and still;
My father does not feel my arm, he has no pulse nor will;
The ship is anchor’d safe and sound, its voyage closed and done;
From fearful trip, the victor ship, comes in with object won;
Exult, O shores, and ring, O bells!
But I, with mournful tread,
Walk the deck my Captain lies,
Fallen cold and dead.

ACE, vloženo 23:10:04  02. 06. 2008

Cítě rozkoš z odmítnutého pokušení,
mlčel před jejím panenstvím,
neboť v každém slově, i v slově
vynechaném pohlavím muže, je rána...
Jen přídech důvěrnosti byl mezi nimi,
přídech, jehož jemnost
tím více zdůrazňoval prostor
sveřepě posekaný kubismem lůny...

Jak hřálo němým být, tušit a zbožňovat!
Také ona mlčela
a on nikdy nezapoměl na její oči.
Byli to oči hudby v posmrtné masce slávy...

Vladimír Holan - Spiritus lenis

ACE, vloženo 23:08:09  19. 05. 2008

János Pilinszky

HLÁSKA PO HLÁSCE

Tak jak nicota zarovnává
příkopy agónie,
jako se krajina po sněhové bouři
zklidňuje, vrací se k sobě domů,
tak nějak se formuje, uspořádává
hláska po hlásce dialog mezi lidmi a Bohem,
mezi zkázou a zrodem.

Cemendriel, vloženo 19:17:13  19. 05. 2008

Tohle je jenom takový chabý výběr, lepší básničky jsem na netu nesehnala a knížku doma nemám... celkově, často říká hodně věcí úplně bez obalu až sprostě, ale celkový dojem je takový zajímavý... =)

třeba tohle... (a už s tím někam zalezu=)

Papežská stolice

Papežská stolice
voní as jak ta má
neb jsme téhož
creatora dítka...

Toho jenž jest -
a nebo není!

Lapačka života
vyrážečka smrti
tertia non datur
binární buldozer

Jeden by se
posral z toho
nad čím druhý jásá
podle vzoru spása


Milenci na molu

Jaroslavu Seifertovi

Sedíme na molu
v tvé pochvě má ruka
třepetá křidélky
nožičkama cuká

Náhle nás vyruší
něčí hlas v předsíni
sedíme na molu
na molu ve skříni

« ««   20   »» »

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Taverna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2001 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
Na textech se podíleli Pavel Džuban a Toomz
URL: http://fantasy-scifi.net/taverna/taverna.php