 |
A já vzhledem k blížícímu se srazu dám jednu báseň zcela cíleně ... a více už na povídání o soubojích ...
SMRT BÁSNÍKA
Michail Lermontov
přeložila Hana Vrbová
Odplatu, vládče, žádám odplatu!
Když bude třeba, k nohám padnu ti.
Buď neúprosný a potrestej vraha,
aby tvůj ortel i v budoucím čase
potomkům hlásal spravedlivý soud
a zločinci si vzali poučení
Zahynul básník, sluha cti a práva,
olovo v hrudi, v žilách pomluv jed,
už klesla jeho hrdá vzpurná hlava,
jež nedovedla křivdu promíjet.
Zteč malicherných pletich neumělo
snést spravedlivé srdce poety.
Zved proti světským předsudkům své čelo –
a zabily ho podlé klevety.
Je mrtev... K čemu jsou teď pozdní slzy,
nářky a prázdné pochvaly? Jak snést
omluvy, lži a všechen ten křik drzý?
Osud se splnil. Dokonáno jest.
Vy, vy jste jeho volnou duši štvali,
vám vzácný dar byl na obtíž,
vy, vy jste z jiskry rozdmychali
oheň, jenž dávno hrozil již.
Jen veselte se nad požárem
trýzně, v němž hořel tolik dní,
nad jeho časně zvadlým laurem
a nad vyhaslou pochodní.
Jak chladnokrevný, klidný zcela
a otrlý byl jeho vrah
a žilka se v něm nezachvěla,
když po pistoli ruku vztáh.
Proč také? Dostal se k nám z dáli
náhodou z vůle osudu, bez ohledů a bez studu
myslel jen na moc, na metály
a neměl ani ponětí
o našich mravech, naší slávě,
díval se na nás pohrdavě
a nedoved si srovnat v hlavě, kdo má být jeho obětí.
Je mrtev. V hrobě spí už v této chvíli
jak onen pěvec neznámý a milý,
hrdina jeho divukrásných slok,
jenž z žárlivosti slepě hnal se k cíli,
kde zavraždil ho bezohledný sok.
Proč opustil své sny, své přátele, kout klidný,
a vkročil do světa závisti, zloby špíny,
jenž srdce svobodné k zoufalství přivádí?
Proč ruku podával každému farizeji,
pochlebným žvanilům, co stranou se mu smějí,
když přece lidi znal tak dobře od mládí?
Věnec mu z hlavy sňal dav krutý, nelítostný,
v trnovou korunu zelený vavřín vplet
a na tvář stín mu padl hned
a čelo rozdrásaly ostny.
I chvíle poslední mu otrávili tupci,
urážky, posměšky a sprostá kleveta
a zemřel zklamaný s pocitem křivdy v srdci
a s žízní po pomstě tajenou po leta.
Už jeho čisté písně svěží
umlkly navždy. V zajetí
ponuré krypty pěvec leží
a smrt mu ústa pečetí.
A vy, naduté, pyšné děti
otců, jimž získávaly věhlas neřesti
ničíte poslušně čest rodů po staletí
stíhaných potupou a knutou neštěstí.
Stojíte u trůnu jak šelem smečka dravá,
génia, svobody, slávy jsme katani.
Svůj záměr ukryli jste pod zástěrku práva
a pravdu před vámi už nikdo nebrání.
Přijde však boží soud i na zrádce a kata.
Ten hrozný soudce, který všechno ví,
neskloní hlavu před hromadou zlata
a před zločinci, jakými jste vy.
Můžete křičet, klevetit jak chcete,
nepomůže vám žádná intrika.
Svou černou krví nidky nesmyjete
svatou krev básníka. |
Martin Hassman - Pandemie