 |
Základy hudební nauky pro taverníky. Lekce čtvrtá:
Stupnice dur/moll, tóniny
Většina skladeb je psaná v nějaké tónině. To znamená, že používá vesměs pouze tóny této tónině příslušející, respektive tóny stupnice odpovídající dané tónině. Protože každé tónině odpovídá právě jedna stupnice, často se tyto termíny zaměňují. Tedy přejdeme k definici: Stupnice je řada tónů, z nichž první a poslední tón svírá vzdálenost oktávy (ve dvacátém století může svírat i vzdálenost rovnou n-násobku oktávy, ale jedná se o jediné dva tóny v řadě mající tuto vlastnost).
Tato definice je velmi obecná zejména kvůli hudbě dvacátého století, kdy se začíná se stupnicemi velmi experimentovat a objevují se stupnice všemožných délek a složení. Pro potřeby normálního smrtelníka je však tato definice zbytečná a proto ji zjednodušíme. Pro nás je stupnice řada osmi tónů, z nichž krajní svírají oktávu. Tedy stupnicí je například řada c1-d1-e1-f1-g1-a1-h1-c2. Základní stupnice, kterým se budeme věnovat v této kapitole, jsou dvě – stupnice dur a stupnice moll. Pro snadnější dorozumění je zaveden ještě termín stupeň dané stupnice (či tóniny – používá se v obou kontextech). Například třetím stupněm se míní třetí prvek dané řady (v našem příkladu tón e1).
Jelikož většina tónů obou stupnic svírá mezi sebou vzdálenost celého tónu, zmíním pouze půltóny. Ve stupnici dur je půltón mezi třetím a čtvrtým stupněm, a mezi sedmým a osmým. Ve stupnici moll je půltón mezi druhým a třetím, a mezi pátým a šestým stupněm. Tedy příkladem durové stupnice je c1-d1-e1-f1-g1-h1-c2, příkladem mollové je c1-d1-es1-f1-g1-as1-b1-c2. (e1-f1 je půltón, h1-c2 je půltón; půltón je taky d1-es1, g1-as1) (Kdyby jste k tomu chtěli obrázek, tak vám ho můžu zkusit stvořit, ale pokusil jsem se to napsat srozumitelně…). Důležité upozornění: Všechny ostatní stupně mezi sebou svírají (po dvou) vzdálenost celého tónu. Pro lepší pochopení doporučuji si odvodit stupnice od několika různých tónů.
Tyto dvě stupnice jsou základní a nejčastěji používané. Ovšem k oběma existují ještě další dvě varianty, stupnice melodická a harmonická. Harmonická má vždy mezi pátým a šestým stupněm půltón, mezi šestým a sedmým stupněm „jeden-a-půltón“ (tzv. hyátus) a mezi sedmým a osmým stupněm opět půltón. Melodická má cestou vzhůru mezi pátým a šestým celý tón, mezi šestým a sedmým stupněm také celý tón a půltón mezi sedmým a osmým. Cestou dolů je to právě naopak – půltón mezi pátým a šestým, a mezi šestým a sedmým a mezi sedmým a osmým stupněm jsou celé tóny. Aby byl zmatek dokonalý, tak základní mollové stupnici se někdy říká aiolská, kdežto k základní durové stupnici jsem žádné přízvisko nenašel. Kdo to pochopil, nechť se mi přihlásí. Já bych to taky asi nepochopil… Omlouvám se za to, ale já to nevymyslel. Naštěstí to není snad až tak důležité. Kdyžtak si napište o příklad…
Tónina se odvozuje od základního tvaru stupnice dur, či moll. Základním tónem tóniny pak označujeme první stupeň dané stupnice. Tónina G-dur tedy značí, že se ve skladbě používají převážně tóny stupnice G-dur (a že základním tónem je tón g). Protože to znamená, že se ve skladbě bude velmi často vyskytovat tón fis a skoro vůbec ne tón f (sedmý stupeň G-dur) a skladatel by se tedy upsal, jak by stále musel psát křížek před f, nehledě na to, že by se skladba stala velmi nepřehlednou (u té G-dur to není tak znát, ale zkuste si představit Cis-dur), Používá se tzv. předznamenání – tzn. na začátek každého řádku se napíší křížky, či béčka (pozor, pouze křížky, či béčka – samotné posuvky bez příslušných not) odpovídající posuvkám použitým ve stupnici odpovídající dané tónině. Křížky se píší v posloupnosti fis-cis-gis-dis-ais-eis-his (v houslovém klíči se píše fis2-cis2-gis2-dis2-ais1-eis2-his1), béčka v posloupnosti b-es-as-des-ges-ces-fes (b1-es2-as1-des2-ges1-ces2-fes1). Tuto řadu je potřeba se naučit, neboť platí zajímavé pravidlo, pokud předznamenání tóniny obsahuje například křížek dis, obsahuje zároveň všechny předchozí křížky (fis, cis, gis). Obdobně to platí i pro béčka. K snadnějšímu učení se si stačí uvědomit, že křížky jsou od sebe vzdáleny čistou kvintu směrem vzhůru a béčka čistou kvintu směrem dolů (fis-cis je čistá kvinta). Tóniny nám tedy tvoří řady odpovídající řadám křížků a béček. Lze si je snadno představit pomocí hotelu, který má přízemí, sedm pater a sedm suterénů. V přízemí sídlí tónina C-dur, která nemá žádné předznamenání. V patrech směrem vzhůru vždy sídlí tónina, jejíž základní tón je o čistou kvintu výše, nežli základní tón tóniny o patro níž a počet pater určuje počet křížků (v prvním patře tedy sedí tónina G-dur, která má jeden křížek - fis, v druhém D-dur, která má křížky dva – fis a cis, a tak dále). V suterénech sídlí stejným způsobem tóniny s béčky, přičemž ve např. ve druhém suterénu sídlí tónina o čistou kvintu níž, než v suterénu prvním. V nejnižším, sedmém, suterénu tedy dřepí tónina Ces-dur i se svými sedmi béčky. (Pokud vám to není jasné, doporučuji si to nakreslit – z obrázku je to vidět mnohem líp.) (Pater může samozřejmě být i víc, přidáním dvojitých posuvek – tak se člověk dostane třeba na Gis-dur, a tak dále. Ty je však již jednodušší psát jako enharmonicky proměněné, tedy místo Gis-dur psát As-dur.)
Záměrně jsem vynechal v tomto výčtu mollové tóniny, protože ty odpovídají v jistém slova smyslu tóninám durovým. Stupnice A-moll totiž neobsahuje žádnou posuvku a tónina a-moll má tedy stejné předznamenání, jako C-dur. Toto platí pro všechny mollové stupnice. Mollové a durové tóniny nám tedy tvoří dvojice, kterýžto fakt nazýváme, že dané stupnice jsou paralelní. Řeknu-li tedy, že a-moll je paralelní k C-dur, myslím tím, že tónina a-moll má stejné předznamenání jako tónina C-dur. Dvě paralelní tóniny jsou od sebe vzdáleny vždy o malou tercii a sice základní tón durové stupnice je o malou tercii výš, nežli základní tón stupnice mollové. (Tedy např.: D-dur je paralelní s h-moll, B-dur je paralelní s g-moll). Protože často neznáme předznamenání, ale známe jméno tóniny (potřebujeme určit předznamenání f-moll), hodí se nám uvědomit si, že mollová stupnice je v našem pomyslném hotelu o vždy tři patra níž, než stupnice durová se stejným základním tónem – tzv. stejnojmenná stupnice (tedy f-moll je o tři patra níž, než F-dur… Víme že F-dur je v prvním suterénu (má jedno béčko). Tedy f-moll sídlí ve čtvrtém suterénu a má tudíž čtyři bé (b, es, as, des).
Tak to by snad mohlo stačit, pokud je vám cokoli nejasné, pište. ptejte se, pokusím se zesrozumitelnit. (Bylo mi řečeno, že je to příliš odborné a obtížně pochopitelné, tak jsem se to pokusil zlepšit, ale nevím jak se mi to povedlo…) |
HUDBY