 |
Já si vůbec nepamatuju, co mi říkala kdysi před těmi lety moje učitelka na piáno k držení rukou, postavení prstů a vůbec těmhle věcem. Asi jsem s tím neměla problém. Co si ale pamatuju moc dobře, bylo její neustálé hubování, že si koukám na ruce, místo abych čučela do not :o) Jenže já uměla všechno hned zpaměti (a díky tomu jsem se bohužel nikdy nenaučila číst noty plynně a moje hra z listu byla vždycky totální katastrofa).
Ále proč to říkám - před rokem jsem četla zajímavou knížku od nějakého pianisty (žádný profík, co to někam dotáhl). Jeho čtyři dcery se taky učily hrát na klavír a on ze zkušeností, které načerpal od jejich profesorů, napsal knihu, jak nejlépe na piáno cvičit, aby to bylo co nejúčinnější, ale zároveň nejsnadnější. Prý nad tím začal mudrovat, když mu po několika letech učení jeho dcera brilantně přednesla nějakou skladbu, která by podle "tabulek" měla pro ni být nezvládnutelná.
Dost mě to zaujalo, hlavně proto, že mě cvičit nikdy nebavilo a každé urychlení procesu mě tudíž zajímá. Mimo jiné tam ten člověk lehce kritizuje některé zaběhané věci týkající se techniky hraní, postoje rukou atd, protože podle něj ve skutečnosti činí hru obtížnější, místo aby ji usnadňovaly. Nevím, co by na tu knihu řekl nějaký fakt odborník, docela by mě to zajímalo, ale je možné, že prostě Horowitz hrál tak, jak mu to připadalo nejsnadnější, místo aby dbal na nějaké esteticky působivé zápěstí. |
HUDBY