 |
Krátká úvaha o popu
Proč nemůže být nikdy popová hudba tak sdílná jako ta klasická? Vezměmě jako základí myšlenku tu, že člověk umělec se snaží svojí skladbou cosi sdělit. Využívá k tomu perfektních hudebních technik a postupů. Proč ale nemůže jazzové kvarteto vyslovit myšlenku se stejnou vážností a dopadem jako smyčcové kvarteto? Jde o tradice a lidské návyky. Jakmile vidím na pódiu nástroj poháněný elektrikou, jímá se mě skepse, i kdyby to byla baskytara, za kterou stojí umělec génius. Protože denodenně slyším na každém rohu popík, který tutéž basovku využívá k nudným basovým postupům. Kdežto jakmile je na pódiu nějaký klasický hudební útvar vážnohudební, ihned je člověk naladěn do jiného módu. Někdo si tenhle mód může vysvětlit jako vystrašenost, velkou neznámou. U mě už to je spíš mód, kdy jsem schopen přijímat nějaké ty myšlenky.
Proto se obávám, že moderní kapely se musí utápět ve zmaru. Tedy alespoň ty, které se pokouší cokoliv sdělit. Člověk může použít sebevíc geniální text a přesto to nebude ten správný účinek.
Abyste se nedivili, proč že jsem to začal psát takový nesmysl, tak to proto, že jsem vážně bilancoval, jestli si mám koupit elektrické cello Yamahu :))) A i když jde tenhle nástroj sebelíp snímat na pódiu, nikdy se nemůže vyrovnat dřevu. Je to jako kdybychom si mysleli, že za nějaký čas budou počítače zpívat líp než lidi :) Takže moje resumé – elektrické cello přenechám věčným experimentátorům, já zůstanu u dřeva :) Už jenom pro to lepší vyslovení myšlenky :) |
HUDBY