 |
Milá vrbo, je mi nějak smutno. Babička je na tom hůř a hůř, její nemoc už je v konečném stadiu. Jí jsme to samozřejmě neřekli, je to bojovník, neuvěřitelně energická ženská, která nás zvládne přivádět k šílenství bez ohledu na momentální zdravotní stav. Máma je podle mě velká hrdinka, stará se o ní skoro non stop, ale už je taky u konce se silami. Snažíme se pořád najít nějakou výpomoc, ale pro jedny je babička moc nemocná a pro druhé zase málo nemocná. Snad klapne aspoň týdenní pobyt v nějakém pečovatelském domě, aby máma mohla na chvíli odjet a odpočinout si.
Docela mě štve, že za babičkou nejezdí žádný z mých bratranců a sestřenic, váhám, jestli jim mám psát, aby dorazili a babičku aspoň trochu rozptýlili. Přece je k tomu nemůžu nutit.
Jeffa jsem musela v červenci nechat uspat, už na tom byl hodně špatně, nechtěl žrát a bylo na něm vidět, že mu není dobře. A i když péče o něj byla taky dost vysilující, stejně mě to zvíře chybí, dokázal mi dělat radost i když byl nemocný. Od té doby je mi docela mizerně.
Říkala jsem si, že si dalšího psa nepořídím, že by mohlo být fajn nemuset být pořád vázaná na to, že se musím postarat o zvíře. Navíc nemám dost peněz na to, abych si pořídila psa, kterého chci a hlavně šetřím na Velkou cestu.
Peníze jsou zatím jediná věc, která mě docela štve na mém oboru. Ale na druhou stranu nechci měnit práci kvůli lepšímu platu, máme skvělý kolektiv, práce je pestrá a zábavná a existuje možnost, že se to po Novém roce zlepší. Jenže mě nějak nebaví pořád něco odkládat a říkat si "jasně, to jednou udělám, až...". Už jsem věci, které jsem chtěla nebo které mě lákaly odkládala moc dlouho. Prostě kdy si mám užívat života, když ne teď? Jen bych ráda věděla, jak se to dělá. |
