 |
Milá vrbo, dneska přivezli dědu z nemocnice domů. Není na tom dobře, fyzicky ani duševně. Měla jsem pocit, že na mně kouká jako na cizího člověka, často už neví, kdo jsme nebo kde je on.
Vím, že se s tím musím smířit, že odchází, ale vzhledem k tomu, že mi celé dětství nahrazoval otce a že neznám hodnějšího a laskavějšího člověka, než je on, tak je pro mě docela těžké, ho takhle ztrácet.
Babička na tom není o moc líp. Už je skoro permanentně na kyslíku. Babičce to pořád myslí a naštěstí si neuvědomuje nebo neumí připustit, že se to už nezlepší a že bude už jenom hůř.
O oba se stará moje máma, která už toho má také dost, přestává tu péči, která je čím dál náročnější, zvládat.
A já mám vztek na příbuzenstvo. Teta se snaží pomáhat, jenže bydlí daleko a její přítel by prý špatně snášel, kdyby tu byla moc často. (Ten přítel měl mimochodem spoustu připomínek na téma "děti se musí starat o své staré rodiče").
A co se týká strýce, tak tomu bych nejradši nařezala. Prý prohlásil, že se o ně starat nebude (kvůli nějaké staré křivdě, kterou si roky hýčkal) a že když máma nechtěla dát dědu do LDNky, tak ať se o něj stará sama. Jenže pro dědu je cizí prostředí špatné, potřebuje být tam, kde to zná.
Máma už mele z posledního, jediná záchrana pro ní je odjet na chalupu a dát se tam trochu dohromady. Jenže co uděláme s babičkou a dědou, je otázka. Byli tu z diakonie, jenže nenabízí takové služby, které by pokryly tu potřebnou péči. Poslední naděje je nějaký home care servis, tak to doufejme půjde zařídit tak, aby babička s dědou mohli zůstat doma a v klidu tu umřít. |
