 |
Když čtyři roky studujete, abyste se dostali k simultánnímu tlumočení, a při první naprosto nečekaný zkušenosti v kabině pak vyučující z jiný jazykový kombinace zbytečně zesměšňuje a extrémně negativně komentuje celou třídu, tak musím říct, že to už fakt jako trochu zamrzí. A když píšu zamrzí, tak myslím nasere.
Není to obrovskej problém, s dotyčnou bohudíky už asi tlumočit nebudu a v příštím semestru budeme mít na běžné simultánní tlumočení fakt příjemnou a milou vyučující, která se chová extrémně korektně. Ale vlastně tím, že trvalo tak neuvěřitelně dlouho, než jsem se ke kabinové simultánce dostala, tím, jak do nás už čtyři roky tlučou, jak je to obtížná a specifická disciplína, na kterou jsou potřeba předpoklady, a tím, jak to opravdu chci dělat a je pro mě důležitý, abych toho byla schopná (což vlastně pořád nevím, jestli budu), tak mě každej takovejhle blbej zážitek nalomí víc, než by měl. Protože to množství buzerace, šikany, nudy a nesmyslných povinností, který jsem si za ty čtyři roky odžila, bylo primárně proto, abych si jednou sedla do kabiny a naučila se tohle dělat.
A musím říct, že začít projevem z češtiny do češtiny, tlumočením extrémně neschopného politika při projevu, kde v zásadě neudělal jedinou ucelenou větu a nešlo mu rozumět, s technikou, se kterou jsme pracovali poprvý, se sluchátky, u kterých jsme netušili, jak se ovládá hlasitost, a se zadáním ho přeformulovat tak, aby to znělo hezky a srozumitelně... to je fakt peragogické rozhodnutí par excellence. Protože určitě neměl každej z nás svých starostí dost jenom s tím, aby tam vůbec něco říkal.
Věřím, že se to může zdát jako blbost, ale vlastně mi to fakt dost znepříjemnilo den a jsem z toho smutná, no. |
