 |
Jdu si sem pobrečet, už to fakt nezvládám, doufám, že se svět brzo vrátí do normálu, nebo mi hrábne.
A to jako prosímpěkně od začátku pandemie pracuju s nakaženýma pacientama na JIP, to je všechno ok a klidně to budu dělat dál. Ale ta celospolečenská panika, co kolem toho panuje, tak to fakt nedávám. Ta mi přijde mnohokrát horší než to, co jsem si prožila se svýma pacientama na intenzivce.
Předevčírem jsem jela z noční na zmíněném oddělení (mimochodem už nemáme žádné pozitivní pacienty, kdybyste ze mě někdo taky chtěli chytat paniku) a chtěla jsem si koupit mlíko do kafe. V obchodech teď máme takové nařízení, že se do obchodu může jenom s nákupním vozíkem, protože je v tom nějaká logika jakože když tlačíte vozík, tak se nemůžete mačkat na další lidi. Jakoby tu logiku fakt nechápu, protože 1. musím šmatlat na ten hnusnej vozík, na který šmatlají všichni, místo abych si vzala mlíko, zaplatila bezkontaktně a šla domů. 2. ty lidi stejně nechají ten košík stát uprostřed uličky a chodí po obchodě bez něj. Takže logika prostě. Ráno nebyl v obchodě skoro nikdo a já jsem neměla drobný na košík. Tak jsem si řekla, že prostě rychle dojdu pro to mlíko, že tam stejně není nikdo na koho bych se mohla mačkat a navíc se to v poslední době už moc neřešilo a lidi chodili do obchodu i bez košíku. Tak tam vlezu a hned ve vchodu na mě hystericky vyjede nějaká prodavačka, že teda bez košíku tam v žádným případě nemůžu... asi takovým tónem, jak kdybych tam všechny ohrozila na životě, protože jsem si dovolila nevzít si košíček. Řekla jsem si, že to není její vina, že to beztak mají nařízeno shora a tak jí říkám, že nemám drobné a jestli mi rozmění, tak si teda košíček vezmu. Tak mi odsekla, že si mám jít k pokladně a nabručeně odešla. Tak jsem šla k pokladně, kde paní pípala nekonečný nákup a nevypadala, že by mi chtěla věnovat pozornost dokud to nedopípá... a já jsem se nechtěla přibližovat na nebezpečnou vzdálenost, aby zase někdo náhodou nedostal hysterák, že ho ohrožuju... takže jsem měla kafe bez mlíka, protože jsem to po té noční psychicky nezvládla.
A dneska mám takovej šok, že už to ze sebe musím vypsat. Dneska jsem se na výše zmíněném oddělení poranila jehlou u pacientky, u které mám trochu podezření, aby neměla nějakou chorobu, tak jsem si řekla, že to pro jistotu nahlásím a nechám si vzít krev, tak jak se má, kdyby náhodou, ať to mám posichrovaný. Nechala jsem si odebrat krev od svých sestřiček, předala stanici ranní směně, převlíkla se a šla nahoru na urgentní příjem, kde se to hlásí. Dojdu tam, sedí tam kolegyně s chirurgem, tak pár minut kecáme a pak chirurg (který mě měl oficiálně vyšetřit a zapsat to), že se musím napřed nahlásit u okýnka. To je normální, sestřičky mu to totiž musí nějak zadat do počítače, aby on ten případ pak mohl oficiálně zpracovat. Jdu tam a začnu vysvětlovat, že jsem spolupracovnice a v noci jsem se na oddělení poranila jehlou. Načež na mě vyjede nějaká úplně hysterická sestra, že kde jsem se tam jako vzala, kudy jsem přišla? Tak říkám, že jsem přišla skrz nemocnici z Intenziv Station. Ona začne přemýšlet asi jako ve stylu, že doteď netušila, že takové oddělení u nás v nemocnici máme a tváří se podezřívavě, že jsem beztak nějaký zákeřný špeh, který pronikl do nemocnice za účelem šíření nebezpečných virů. Pak mi oznámí, že ale musím projít přes Check point. Jakože cože? Já jsem tady v té nemocnici každý den, já tady pracuju víte? No to je ale nařízení shora, musíte projít přes Check point, abyste mohla dovnitř k chirurgovi, musí vás totiž vyšetřit. Ehm... myslíte toho, co jsem se s ním právě bavila? No nic, přestanu protestovat, paní mě vystrká před dveře a začne na mě hystericky křičet, že se nemám hýbat a mám zůstat stát přesně na tom místě, kde jsem, abych neohrozila toho pána, který byl ode mě asi pět metrů, že se k němu v žádném případě nesmím přiblížit a opakovala mi to hystericky několik minut. Tak jsem jí dost důrazně řekla, že jsem to pochopila, že kvůli tomu nemusí chytat panickej záchvat. Pak jí naštěstí trochu sklaplo.
Na té chodbě, kde je jakože "check point" stáli zrovna záchranáři, se kterýma se znám, s nějakým pacientem a měli ze mě strašnou srandu. No co už. Pak jsem ale uviděla tu frontu ven z nemocnice a za roh do dáli, která čekala na ten check point a chytla jsem panickej záchvat já. Jakože jsem byla odhodlaná, jestli mě nevezmou přednostně, tak odcházím žloutenka nežloutenka to už mi bylo jedno. Naštěstí mě vzali přednostně asi proto, že jsem si tam těm záchranářům stěžovala, že mám za sebou sedm nočních a jediný, co chci, je odevzdat svůj vzorek krve a jít domů. =D Změřili mi teplotu a saturaci kyslíkem, tak super, že teď víme, že můžu bezpečně vstoupit do nemocnice. =D Pak mě poslali zpátky za tou hysterickou paní, která se mě začala ptát na otázky, jaký je můj rodinný status a náboženské vzdělání a to už jsem fakt nevydržela a vyjela jsem na ni, načež mi věnovala asi desetiminutovou přednášku o tom, že má nařízeno od svého zaměstnavatele se na všechny ty otázky zeptat a proč je to důležité, ale že na ně teda nemusím odpovídat, jestli nechci, tak jsem jí na všechno řekla "nechci odpovídat", ale fakt jsem nečekala, že nahlásit pracovní úraz mě bude stát tolik úsilí. Po asi té půl hodině se přišel podívat ten chirurg, kde jako vězím, tak mě ta paní k němu propustila, že teda když na mě pan doktor čeká, tak můžu dovnitř. =D Týpek z toho měl dost srandu, když jsem mu vylíčila, jak jsem se musela nechat otestovat, jestli smím vstoupit do nemocnice. =D
Moc si přeju, aby nebyla druhá vlna, prosím, ať už to skončí! |
