 |
Milá vrbo, mám za sebou první čtyři dny v nové práci.
Opustila jsem zlatou klec i profesi, ze které jsem byla v posledních několika letech vyčerpaná a smutná. Toužila jsem po změně. A je to teda změna jako řemen :-)
Od pondělka jsem součástí aktivizačního týmu v Domově pro seniory ve Vysočanech. Trénujeme s nimi paměť, zpíváme lidové písničky, chodíme na procházky, povídáme si s nimi o jejich dětech i o tom, co píšou v novinách. Lakujeme jim nehty a krmíme je. Bydlí tu pestrá směsice lidí od bystrých a skvěle orientovaných, ale nechodících, až po chodící (až moc), leč žijící ve svém zvláštním světě. A je to s nimi... intenzivní. Každý večer se mi honí hlavou obličeje, jména, střípky situací, jsem plná emocí a vjemů a nových objevů. Je to někdy smutné, dost často legrační, sem tam dojemné, ale vždycky strašně, strašně opravdové. Tohle není virtuální mediální svět, tohle je život až na dřeň - a cokoliv, co člověk udělá, má okamžitý účinek, okamžitý a viditelný smysl. Křehká vysušená těla, ruce jako hůlčičky, náhlý vědoucí pohled, jako když se vytáhne roleta. Nečekané pocity něhy, neskutečnost života tam venku. Vím, co dělat, i bez školení, hozená do vody bez přípravy. Vím, jak mluvit s paní Mikulčákovou, aby se jí bezzubá pusinka roztáhla v úsměvu. Vím, jak přimět paní Škábovou, aby snědla několik lžic kaše k snídani, i jak slušně umlčet paní Bukovskou, když svými bláboly otravuje už přes míru. Vím, jak na to. Kde se to vzalo?
Asi tady nebudu moct zůstat moc dlouho (to, že nejdéle sloužící kolega je tu necelé dva roky, mluví za všechno). Ale už teď vím, že tohle je zkušenost, která mě změní. |
