 |
Tak jsem nastoupila do nové práce - do výroby. A zjišťuji, že jsem asi příliš zvyklá na to, že mám okolo sebe nadprůměrně inteligentní a nepovrchní osoby. (Ale samozřejmě jsou pomluvy všude.)
První hodinu tam jsem jen potichu seděla a absolutně nechápala. Jak kdyby se člověk vrátil zpátky na gympl. Až na to, že tehdy spolužačky byly náctileté, tohle jsou všechno dospělé osoby. Absolutně si s nimi nemám co říct. Půlku směny jen někoho pomlouvají (dost hnusně) a vyloženě zesměšňují (taky dost hnusně). Jenže mne prostě nebaví někoho pomlouvat a tak jsem prostě "jiná" :-/
Už roky bojuji s pochybnostmi o své osobě. A i když o sobě pochybuji dennodenně a jsem asociální introvert, podařilo se mi si za ty roky vybudovat trochu sebedůvěry a zlepšila jsem se i v komunikaci s lidmi.
Během čtyř dnů mi tohle všechno rozcupovaly. A ještě se jim podařilo zasáhnout moje slabá místa.
Samozřejmě nejsou všichni špatné. Po prvním oklepání jsem si tam našla spřízněné duše. Ale i tak...ty pomluvy, narážky, a veřejné zesměšňování (samozřejmě i mne) ještě teď rozdýchávám. A jsem z toho špatná, protože nevím, jak s tím bojovat. Nejsem zvyklá mít takhle špatnou výchozí pozici:(( Navíc nechci používat stejně "zbraně" jako ony. Prostě se mi příčí někoho cíleně osočovat nebo pomlouvat.
Jenom mne fascinuje jak ty nejhorší a nejblbější z nich o sobě absolutně nepochybují. A já do pochyb o sobě zase upadám, protože jsem měla pocit, že už se mi v komunikaci s lidmi daří a teď musím sebevědomí zase budovat od začátku :(
A jako zákon schválnosti, přestože jezdím 30 Km daleko do o dost většího města, ta největší a nejdrzejší drbna bydlí ve vedlejší vesnici :((
Ale už aspoň vím, kde se schovávají voliči Zemana...protože já skoro žádné osobně neznala:) |
